Picea abies, smrk ztepilý

Maminka nemá záškrt, ale jen záškrtíček; i tak mě však raději poslala vyzvednout 24 krabiček krmného hmyzu.
Opravdu doufám, že mě někdo nepodezříval z toho, že jsem nekupovala suroviny na štědrovečerní večeři.

Z našeho odpadkového koše rybíma očima vyčítavě zírá krabička od vajec a z bezmála archeologických vrstev usazenin vyplouvají optimistické řecké vlajky. Konečně si mohu být jistá, že příprava na Vánoce je řádně dokončena.

Doteď se nepřestávám bavit tím, že smrk ztepilý je vlastně smrk jedle.

Manihot esculenta, maniok jedlý

Sobota
Tapíří turistika se opět příliš nevyplatila, z celkového množství puntíčků a proužků jsme viděli maximálně třicet procent. Možná bych měla začít uvažovat o tom, jestli si raději neoblíbit nějaké méně líné zvíře.

Neděle
Objevila jsem Císaře chudých v jurtě a postarala se o kočku plechovky podmanivé non Kafka polštář. Kdo by byl řekl, že rosolovité koláčky ze škrobu a lepivé rýžové mouky budou tak návykové?

Pondělí
Zálesák se vrátil ze stáže na vojenské škole a nad kelímkem dětského jablečného moštu se představuje těm, kteří ho ještě neznají: "Já jsem chlapec, který přežil."

Úterý
Má koupelna je podivuhodná. Zatímco včera tam voněl mandarinkový sirup, dnes tam byly cítit zahnívající kapustové listy. Myslím, že bych měla napsat Encyklopedii stoupačkových vůní a zápachů.

Středa
Žiji prý v Teorii velkého třesku, a tak musím celý den běhat po schodech. Na vánočním večírku jsem po tom všem tak unavená, že zvládnu jen shlédnout vědecký striptýz a krátce konverzovat o svém projektu. Tanec leklých ryb se nekoná.

Čtvrtek
Cestuji do Prahy za vytrvalého mňoukacího doprovodu. Parta pubertálních výrostků se baví tím, že se usilovně pokouší objevit zdroj těch nepatřičných zvuků.
"Kámo, jede s námi nějaká kočka, zase jsem to slyšel," povídá jeden.
"Ne, už je dlouho ticho," na to druhý. "Asi se udusila."

Pátek
Jeden z mých kocourů je neskutečně zbožný. Určitě si četl v bibli a oblíbil si tu pasáž, kde se píše: "Tlučte a bude vám otevřeno."

Sobota
Skladba And He Shall Purify z Händelova Mesiáše je skvělým soundtrackem nejen k vytírání podlahy. Dala by se také ustanovit hymnou naší laboratoře. Jen bychom museli trochu upravit text, ten stávající je totiž poněkud genderově nevyvážený.

Ribes rubrum, rybíz červený

"Uvědomila jsem si, že pečení cukroví je vlastně hrozně morbidní záležitost. Koho to kdy napadlo, sériově vyrábět tučňáky, klokany a netopýry s krvácejícím průstřelem břicha?" řekla jsem.
"Doopravdy nechápu lidi, co tvarují linecké cukroví. Vždyť to mají být kolečka!" odvětil chlapec.

Prý jsem buď šanon nebo opakující se služební cesta. Ze všeho nejvíc jsem však zaryté mlčení.
Jít příkladem se nemusí vyplatit, člověk se v příkladech totiž velmi snadno přepočítá.

"Sedmadvacetiletá žena," usoudila Marianna po chvíli, "přeci nemůže prožívat ani v někom vzněcovat milostný cit."

Nejspíš bych si měla konečně začít zvykat.

Castanea sativa, kaštanovník setý

Plastová chobotnice ve výloze sní svůj nekonečný sen o avokádu, okna katedrály se krčí za obrovskými lahvemi Coca Coly a mrtvola není mrtvola, nýbrž jen dobře vyzrálý sýr. Lidé se hemží jako mravenci v mraveništi, jejich tenké nožky jsou však při každém kroku nuceny bojovat s lepkavou vrstvou složenou z vylitého svařeného vína a přepáleného omastku z klobás, která souvisle pokrývá dlažební kostky i betonové chodníky.

Zázvorové sušenky, co přistoupily v Břeclavi, všem učarovaly - i těm, kteří ze zázvoru obvykle moc nadšení nejsou.
Nic jiného se však ani nedalo očekávat.

U stánku s pečenými kaštany chvíli přemýšlím, jak by se jim asi plavalo v krásném modrém Dunaji - a najednou mě napadne, že jsem vlastně teprve ve fázi plnění prvního kaštanového přání. Není tedy nutné zatěžovat svými požadavky další řeku.
A navíc jsem své přání tenkrát nejspíš vůbec neformulovala tak nemoudře, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Ovocný punč je neskutečně přeslazený, stejně jako hrníčky, že kterých ho pijeme.
Možná jsou však přesně tak sladké, jak by měly být.

Euphrasia officinalis, světlík lékařský

V budově z oplatek poznají nováčky už ode dveří.
Nedaleko výhružně se tvářícího hroznu balónků si nechávám ovázat ruku a z akvária vylovím papírovou rybku pro štěstí, rybku s pořadovým číslem 311.
Pak už se jen střídá červená bílá červená bílá, jako skleničky vína, jako dvě stě čtyřicet metrů vzdálený železniční přejezd, jako světla aut v tunelu, a to víření není možno zastavit.

Snažím se znovu uvelebit v dlaních konejšivého řádu. Pokouším se vysledovat vzor v pohybu světelných kuželů a tolik si přeji, aby se navzájem dotkly, alespoň na chvíli. Vím ale, že žiji ve vesmíru, kde se pravidla neporušují, ani kvůli zázrakům.

Tanec má v sobě stále cosi opojného, pohybovat se pod nánosy prachu je však rok od roku těžší.
Vzpomínám na sardinky ve stříbrných šatečkách a závěrečný odpočet, to vlnobití, které je rozneslo do všech koutů světa. Vzpomínám na večer s písmenky a cibulovými kroužky, vzpomínám na střípky mozaiky i na poslední dílek skládačky. Vzpomínám na dny, kdy jsem ještě cítila život v konečcích prstů.
Na to, jak se mé tělo pohybovalo předtím, než se proměnilo v pouhou sestavu automatických mlýnů, si však vzpomenout nedovedu.

Zrcadlově obrácené nápisy na skle mi naženou krev do tváří; trochu to štípe. Vzduch je těžký jako za noci desetikorun, ulice jsou však prázdné. Neznámé ruce nás ochotně uloží do ploché krabice na pizzu a doručí do tlamy podřimující štiky dřív, než se do nás stačí dát zima.

Za papírovými zdmi papírového pokoje jsou papírové závěsy a na papírových postelích je papírové povlečení, slibující papírový spánek, spánek prázdný jako nepopsaný list.
Když mi ráno papírově bílé světlo vymete z očí všechny kousíčky zaschlé řasenky, zjišťuji, že štěstí mám na dosah své levé ruky.

Pod lustrem jako z italského filmu sbírám prstem ze stolu drobečky opečeného chleba. V pozadí svádějí lovečtí psi svůj nekonečný boj; z jejich upocené srsti čpí marnost a vyčerpání. Strýček Pompo zatím zvesela sází vejce na talíř a ze sázených vajec rostou kuřata.

Když opouštíme dům, jehož stěny zdobí torza mořských panen, v akváriu ještě pořád plavou zlaté ryby.

Valerianella locusta, kozlíček polníček

V lednici se mi usídlilo ledové monstrum. Vypučelo z její zadní stěny a postupně spolykalo všechny její stálé obyvatele. Když pohltilo i archivní hořčici a osrstěnou marmeládu, nezbylo mi než zasáhnout. Oslabila jsem příšeru fénem a poté jí tupým kuchyňským nožem bez milosti usekla hlavu.
Snad se mi její potomci zase nebudou mstít na nevinných salátech.

Zavinutí/rozvinutí (complicatio/explicatio) - Bůh je plnost všeho, vše je v něm zavinuto. Tvoří svět tak, že sám sebe "rozvine" na nižší úroveň.

Doopravdy jsem někdy navštěvovala předmět jménem Novověká filosofie a věda?

Cerastium tomentosum, rožec plstnatý

Kdysi se mi dařilo uzavírat realitu do slov. Pečlivě jsem obalovala všechny její hroty a ostré hrany větami, až nakonec nezbylo vůbec nic, co by mohlo zranit. Nyní ve mně taková snaha vzbuzuje spíše úzkost než úlevu; snad proto, že veškeré obaly se dávno dostaly na černou listinu a ty recyklované nikoho nezajímají.

Zavinutí/rozvinutí (complicatio/explicatio) - Bůh je plnost všeho, vše je v něm zavinuto. Tvoří svět tak, že sám sebe "rozvine" na nižší úroveň.

Doopravdy jsem někdy navštěvovala předmět jménem Novověká filosofie a věda?

Lemna minuta, okřehek nejmenší

V průběhu odpoledne jsem přestala existovat. Zmizela jsem při přesunu z místa A do místa B, uprostřed chodby, kterou už dlouho nikdo nevytíral.
Kdyby se snad po mně někdo sháněl, řekněte mu, že mám dovolenou. Dovolenou od světa.

Musím už si konečně zjistit, co je to makapoud.

Polypodium vulgare, osladič obecný

Děravým kotlíkem rezonuje diskografie The Lumineers a dítě se dožaduje přesného pojmenování rozmanitých strojů zemědělské techniky.

Filosofka tvrdí, že můj milý je brložní medvěd. Říká to tónem, jako by to snad byla nějaká nevýhoda. Jenomže to ještě netuší, že díky němu budu mít letos ty nejsladší vánoční perníčky na světě.

Přála bych si, abych nikdy nebyla objevila tajemství vozu číslo tři.

Quercus petraea, dub zimní

Když se vracím domů, ulice jsou vycpané mlhou, v níž se dá plavat, mlhou, která chutná jako cukrová vata - pokud ji tedy trochu osladíte.
Stále dokola si opakuji: "Díky Bohu, že už je konec, konec tomu všemu."

Přemýšlím, že bych se obrátila na některého z náhodných kolemjdoucích a se zmateným výrazem v očích se ho zeptala: "Promiňte, poradíte mi prosím, kudy se dostanu k metru? Jsem v téhle realitě nová..."
Jenomže tato realita se příliš neliší od té, v níž jsem až doposud žila. Vstup do metra je na svém místě a ochotně sežvýká každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti. I v této realitě mám na sobě svůj starý kabát a v jeho pravé kapse ořechy od Hastrmana. Jsou snad trochu jiné, to ano, ale pořád tam jsou.
Vím, že teď už se mohu bez obav rozběhnout za Blankytným medvědem, vrhnout se mu do náručí a uložit se spolu s ním k zimnímu spánku.
Konečně je to za mnou, konečně jsem volná.

Do sítnice se mi vypálilo velké bílé O a otevřelo mi průchod do jiného vesmíru, do vesmíru, v němž se plní přání a všechny cihly jsou bezpečně na svém místě. A žena se jménem začínajícím na totéž písmeno pak vytvořila z tónů a slov tu magickou sekvenci, která mi umožnila vyrekombinovat vše, co se událo mezi první a druhou repeticí. Chtěla jsem jí poděkovat, ale ona se bez vysvětlení vrhla do rozbouřených vod.
Nejspíš proto, že se stalo to jediné, co se stát mohlo.

(Tunel, který jsem míjela, měl přeci na svém čele vyryté vrásky tvořící slovo "neboj". A kamenům lze většinou věřit.)

Vymývání ran bolí vždycky, ale je to mnohem snesitelnější, když vám k tomu hraje dobrý soundtrack.

Hylocereus undatus, pitahaya červená

7. listopadu 2018
Mým jediným narozeninovým přáním je to, abych už nikdy žádné nemusela slavit.

7. listopadu 2019
V nepříznivých povětrnostních podmínkách jsem dostala narozeninový donut. Dokázala jsem sfouknout svíčku dřív, než to za mě udělal vítr, a tak jsem si mohla něco přát. O hodinu později mi napsal chlapec, který na mě čekal před domem s kyticí růží: "Tak si pro mě pojď!"

Jestli někde existuje někdo, kdo třídí narozeninová přaní na ta, která se splní a která nikoliv, evidentně má víc rozumu než já.

Pulmonaria obscura, plicník tmavý

Večer je tmavý, větrný a nehostinný. Bloumám halou, v níž jsem před několika měsíci svačila olivového šneka, a mám hlad. Téměř lituji, že nekouřím. To bych si totiž sedla před nádražní budovu a roztrpčeně si zapalovala jednu cigaretu za druhou.

(Když zarachotily klíče v zámku, všechny dlaždice z mozaiky popadaly na zem. Kdybych je směla pozorovat ještě o pár okamžiků déle, jistě bych je přistihla, jak se vyděšeně pokoušejí zalézt pod nábytek. Měla jsem však jen několik málo minut na to, abych si posbírala svoje věci a dobrovolně odešla, pokud jsem tedy nechtěla být vystrčena na parapet vedle ptačího krmítka a ponechána svému osudu.

Na autobusovém nádraží to vypadalo, jako by snad před něčím utíkali všichni. Ti pohotovější z davu objali přecpané autobusy svými chapadly a přisáli se na střechu, mně však nedovolili ani to, abych se stočila do klubíčka v zavazadlovém prostoru.
Přišla jsem o většinu únikových cest. Nezbylo mi proto než proplazit se městem a trpělivě čekat.)

Sednu si na studené schody nádražní budovy a alespoň se roztrpčeně tvářím. Nepomáhá to. Vydám se proto podél plotu z vlnitého plechu za medvědem, kterého kdosi pověsil u silnice hlavou dolů. Vzduch, který město vydechuje, však rychle houstne; brzy už nejde udělat další krok.

Na nástupišti stojí vousatý chlapík ze sauny a mrazí svoje tělo i duši; snad chce zase na pár okamžiků vidět.
Přemýšlím, zda ho mám požádat o autogram, nebo se ho raději zeptat, jestli je přípustné, aby člověku v tiché odpočívárně hlasitě kručelo v břiše.

"Vážení cestující, náš vlak mimořádně končí svou jízdu v této stanici. Prosíme, vystupte."

Chaerophyllum temulum, krabilice mámivá

V trolejbuse jsem potkala džínovou paní. Měla na sobě džíny, džínovou bundu, čepici i batoh, všechno pečlivě sladěné do tmavě modrého odstínu. Když jsem se chtěla přesvědčit, zda nosí i boty potažené džínovinou, čekalo mě zklamání - na nohou měla obyčejné šedivé tenisky.
Dnešní svět nejspíš nepřeje dokonalosti.

Během několika málo dní rozbořily bagry nápis "Je to jen sen, Alenko." a na kopci pod oknem mi vykvetl tenisák.

Své věci skládám do krabic bez odmlouvání.
Teď už vím, že všechno se mění - a že jakýkoliv odpor je zbytečný.

Primula veris, prvosenka jarní

Žofka je úhoř a skládá se ze svislých písmenek.
Prvosenka jarní není jedovatá, jenom chutná poněkud hořce.
Sestra průhlední od okrajů a je tou jedinou, která ví.

"Jsi skautka?" ptá se.
"Ne," odpovím.
"A chodíš aspoň do hor?"
"Ne."
"A co tedy děláš ve volném čase?"
"Většinou prostě jenom koukám."
"Na videa?"
"Ne. Do zdi. Nebo do stropu, když chci změnu."

Cítím, že prohrávám. Prohrávám, přestože se vůbec nezačalo hrát.

Kdybych se toužila stát krotitelkou lvů a nosila třpytivé halloweenské kostýmy, chtěl by se mnou mluvit každý. Jenomže já jsem mlčenlivé šedivé nic, které se pokouší zarůst do zdi, člověk bez zájmů, bez názorů, bez fantazie, bez odvahy a beze snů; nedovedu si ani vybrat, čím bych chtěla být.
Ze všeho nejspíš se tak jednou stanu někým, kdo se sebere a beze slova se vytratí do noci, kdo bez jakéhokoli vysvětlení zmizí.

Vlastně se tolik nebojím setkávání - bojím se toho, že jednou budu tím, kdo zasadí první ránu, ránu, která se nikdy docela nezahojí.

Dictamnus albus, třemdava bílá

Stojím nad propastí lomu Hády. V tůních kdesi pode mnou plovou plovatky a krouží okružáci a slunce protkává rákosiny zlatem.
Stojím nad propastí a dívám se do hlubin. Dávno jsem se však přestala zajímat o pátá patra.
Už totiž vím, že z podhoubí jezer občas raší zbrusu nové ostrovy a že některé rostliny časem ztrácejí na fototoxicitě a získávají na fotogeničnosti.

Na louce, kde prý v létě čas od času vzplane vzduch, sním škvarkovou placku a vydám se klopýtat přes mechem obrostlé popadané kmeny stromů.
Už ne tak docela sama.

"Když nás někdo přepadne, můžeme ho praštit netýkavkou."

Scorzoneroides autumnalis, máchelka podzimní

Na drátěném plotě visí nápověda: "Jsou to tři velké škopky, nebo květináče?"
A xenon se anglicky vyslovuje "zenon", přestože má s filosofií pramálo společného.

Jedeme v tramvaji a mlčíme, jako by se ta krabice s granulemi, která leží mezi námi, proměnila v neprostupnou zeď. Dívám se z okna a najednou spatřím chlapce v modrém svetru, jediného chlapce, kterého jsem kdy milovala. Mé srdce se však nesevře, neklopýtne, neposkočí. Mé srdce neudělá vůbec nic. Mé srdce je nadobro mrtvé.

(A já si jen matně vzpomenu co se stalo když jsem ho viděla naposled jak jsem byla zoufalá jak jsem plakala jak jsem na něj křičela to tys mě zlomil to kvůli tobě jsem umřela on se na mě chvíli mlčky díval pak se soucitně usmál a odešel hrát tenis.)

A tak zase sedíme v té naší sauně a potíme svoje těla a duše.
A venku...
Je podzim.

Angelica archangelica, andělika lékařská

Ráno jsem potkala anděla. Seděl u popelnic, hlavu měl položenou na kolenou a oči přivřené; snad aby se nemusel dívat na ulomená křídla povalující se na chodníku opodál.
Když jsem se později vracela, ležel už mezi odpadky, zpola zarovnán igelitkami.
Prostě to vzdal.

Řekli mi, že jsem prý jen "collateral damage" a že se budu muset odstěhovat.

"Komiks o chaperonech si beru s sebou, to je jisté,"  řekla jsem, když ze mě opadl prvotní šok. "Ale co vydry?"
(Co vydry a rozpustný polární medvěd? Co má opečovávaná sbírka prázdných krabic od papírových kapesníků? Co uvadlé liány a vzkazy na obalech od sušenek a čokolád? Co razítko ve tvaru modré opice? A co mrtvý brouk z kávovaru, můj tichý společník?)

Copak můžu jen tak odejít a všechno to tu nechat?

Geranium sanguineum, kakost krvavý

Studený vítr rozfoukal všechny krásnorůžky, rudoušky a lžičkovce a mykologickým táborům odzvonilo. Nastal čas pupav, ochmetů a sušených orchideí.

V ledovém vichru podnikáme výpravu za kakostem krvavým a pro ten chlad nám tuhne krev v žilách. Srny však nadále běhají po pláni a jejich běh je synonymem svobody.

Nikoliv na olši, nýbrž na jeřáb břek je třeba dávat si obzvláštní pozor. Jeho jméno se vám totiž rádo zabydlí kdesi po cestě z uší do mozku a odmítá odtamtud odejít.

Juncus effusus, sítina rozkladitá

Světýlko přilétlo ve 20:36 od západo-severozápadu. Když se nám rozplynulo nad hlavami, popadl mě chlapec do náručí a rozběhl se se mnou po nerovném povrchu střechy.
Pevně jsem se ho chytila. Tentokrát jsem si už nepřála, aby mě hodil dolů.

V jehlanové ulici se setmělo a ve výlohách číhají vlci.
"Já bych si asi dal burger," povídá zničehonic chlapec. "Úplně obyčejný cheeseburger z McDonaldu."
"Můžeme se tam zastavit, máme to kousek," odpovím.
Před prosklenými dveřmi mě však odpustí odhodlání. Obejmu papír, který nemá nic společného s biotechnologiemi ani biomedicínou, a řeknu: "Já asi počkám venku."
Skrz okno sleduji ty, do jejichž života stále ještě patří bezstarostné veselí a veliké porce hranolek a vzpomínám na kelímek s chladnoucím cappuccinem. Po tvářích mi tečou slzy; doufám však, že je to naposledy.

Předposlední hodinu před půlnocí strávím posloucháním výkladu o polystyrénových prvocích, kteří fungují podobně jako třpytky ve sněžítku, a pozorováním toho, jak nevylíhnutým kuřatům tluče srdce.

Nad akváriem plným metafor se dlouze zamyslím.
"Aphanomyces astaci, hnileček račí," řeknu pak a náležitě si to vychutnám.
Jsem ráda, že jsem nezapomněla.

Usnea hirta, provazovka srstnatá

Kocour rozhodl stát jogínem a pročistit své tělo metodou zvanou vastra dhauti. Poněkud se mu to však vymklo z tlapek.

Nevím, proč mě skutečnost, že kočky mají pupík, zaskočila víc než to, že občas s chutí povečeří téměř metrový kus látkové stužky.

Acer pseudoplatanus, javor klen

Byl jsi mým koncem léta

Teď je však podzim
co láme

listům a nadějím vaz

Zea mays, kukuřice setá

Ustilago maydis žije v kukuřici, žije v kukuřici, žije v kukuřici. A kukuřičná pole se nesklízí dříve než v průběhu října.

Vrátili jsme se k mravencům, abychom na kraji lesa snědli hummus z krabiček, pátrali po žlutých záblescích a nakazili své Achillovy šlachy jakousi podivnou nemocí.

(A když z rozpraskané země vylovím křišťál čirý tak, že jsem na pochybách, jestli to není sklo, nahlas se zasměju: "Ty mě vážně nebudeš mít rád."
Pak si však uvědomím, že na tom není pranic k smíchu.

Říci někomu Pokud teď odejdeš, nejspíš mě to zabije. je nechutně patetické a manipulativní. Někdy je to však ten nejpravdivější popis situace.)

Záměrně jsem přetočila kalendář z března na červen. Snad je to posun správným směrem.

Bidens frondosa, dvouzubec černoplodý

Je mžouravé pozdně letní ráno. Ve vzduchu je cítit, že slunce se pomalu začalo vysvlékat, že odhazuje paprsek po paprsku a zbavuje se všech hřejivých vrstev, aby za pár měsíců nahé vkročilo do prvního mrazivého dne, chladné, a přesto zářící.

Cestou k Vltavě potkávám trombonistu. Tentokrát má tmavé kalhoty, plnovous a přes rameno tašku s tapírem.
Skoro bych se odhodlala usmát se na něj, takovým tím potutelným a spikleneckým úsměvem, jakým se navzájem zdraví členové tajných spolků, neboť vědí něco, co ostatní ne; pak si však uvědomím, že sama mám jenom batoh.

Loudám se po náplavce a pozoruji, jak se z lodí pomalu stávají květináče a jak mladé labutě vyrývají do tmavé hladiny kružnice, vlnovky a čáry. Možná, že kdybych měla křídla a vznesla se vysoko nad řeku, možná bych si mohla přečíst ty vzkazy, které tam tak pracně zapisují, možná bych to stihla předtím, než se ta písmena, slova a věty slijí v jediný nečitelný inkoustový flek.

V těch místech, kde jsem kdysi v dešti hledala skrýš pro dopis pohádkovému Jeníčkovi, kde jsem o muzejním ránu snídala muffin a odkud jsem na Zelený čtvrtek posílala zprávy, na nichž už nezáleželo, se posadím na lavičku. Dlouhé minuty se mlčky dívám do vody a nechám se kousek po kousku odplavovat.
Na starou dobrou blátivou Vltavu je totiž spolehnutí - dokáže pohltit úplně cokoliv.

Snad někdy najdu někoho, kdo pochopí, proč ve městě bez pořádné řeky nikdy nemohu být tak docela šťastná.

Parthenocissus quinquefolia, loubinec pětilistý

Ochladilo se. Strakapoudi procitli z letního spánku a zvesela poskakují mezi oblázky.
"Když jsem byl malý, chodili jsme si sem s těmi kamínky hrát," říká chlapec. "Ale mám pocit, že je od té doby vyměnili. Dřív mi připadaly nějak barevnější."
Vezmu jeden z oblázků do ruky - je bílý se šedozelenými puntíky - a dlouho ho převaluji v dlani. "Mně se naopak zdá, jako by se barvy do krajiny pomalu začínaly vracet," odpovím v duchu. Nahlas neřeknu nic; připadalo by mi to příliš opovážlivé.

Bolí mě plosky nohou, mé srdce se na chvíli zapomnělo v bodláčí a veškerá hudba už dávno utichla, městem však stále putuji s lehkostí. Vím, že můj společník mě povede bezpečně i po nebezpečných stezkách.

(Za celý den jsem klopýtla jen jednou jedinkrát, to když jsme se zastavili ve staré školní budově u fotografií chráněné květeny Čech a Moravy.
"Skoro se to tu nezměnilo," řekl jsi a mně se sevřelo srdce. Na malý okamžik jako bych se vrátila v čase a pozorovala ty, co se tu procházeli po chodbách. Věděla jsem, že stojím jen nepatrný kousek od nášlapné miny, a nedokázala se pohnout.

A tys mě uchopil za ruku a odvedl na šálek horké čokolády.)

Nekonečně dlouhou ulicí s miniaturní observatoří, neposlušnými psy a reklamou na sběrné suroviny projdeme zpátky do města, kde na zdech klášterní chodby visí akty doplněné nekvalitní poezií a kde z trávníků vyrůstají oprýskané sádrové muchomůrky; a to město chutná trochu sladce a trochu slaně, tak jako bramborové placky s povidly a mákem ze stánku na náměstí.

Když nastoupím do vlaku, s překvapením zjišťuji, že ten kousek štěrku, který mě celé měsíce tlačil v botě, protože se mi ho nepodařilo vysypat, je pryč.

Trigonella foenum-graecum, pískavice řecké seno

Večery trávím sledováním bizarních japonských videí o výrobě snubních prstenů z ostříhaných nehtů a hraček z lidských vlasů a místo odborných článků si čtu o tom, jak na Slovensku objevili krápník ve tvaru mužského přirození.

Před usnutím pak naslouchám netopýřím zvukům za okny. Už dávno nejsou nesnesitelné, změnily se v teninký, sotva slyšitelný pískot. Je to nejspíš naposledy, co jsem schopná jej vnímat.

Letošní léto bylo posledním létem mého mládí.

Salix viminalis, vrba košíkářská

Měsíc v úplňku dopadl doprostřed náměstí a na chvíli stříbrně rozzářil dna pivních půllitrů. V noci se s elegantní samozřejmostí vyhoupl zpátky na oblohu a nechal obří vesmírnou kočku, aby mu sežrala obličej.

Spali jsme dlouho. Paže, které mě objímaly, pečlivě okrájely realitu, od všech nánosů, ode všeho, co bolí.
Poprvé po nekonečně dlouhé době jsem se cítila doopravdy v bezpečí. V bezpečí před světem, v bezpečí před sebou.

"Víš, co se mi zdálo?" zeptám se, když se konečně odhodlám porušit dokonalost těch chvil, tu dokonalost, o níž vím, že už také nemusí nikdy znovu nastat. "Zdálo se mi, že jsme spolu šli na výlet, k nějakému horskému plesu. Vlastně se tam téměř nic nedělo, prostě jsme jen šli a dívali se na sníh, co se držel na vršcích kopců, ale byl to neskutečně příjemný sen. Úplně z něj čišela pohoda a vyrovnanost."

Po čtyřech měsících se vracíme na začátek naší cesty. A u kopce, na němž neleží vrstva sněhu, ale bláta, řeknu: "A tos mi tehdy sliboval, že mě unudíš k smrti."
"Třeba se mi to ještě povede," odpovíš.
"Pochybuji," řeknu. A tentokrát tomu i věřím.

Achillea ptarmica, řebříček bertrám

Sobota
Místo toho, abych si balila batoh na výlet, chodím po městě s krabicí plnou granulí pro kočky a pláču. I Strakapoudího chlapce postihla kočičí paralýza, byť jiného druhu.
Nemůže mi ani zatelefonovat, je totiž zcela zalehnut.

Neděle
V úmorném horku se plahočíme mezi obchody, jen abychom zakoupili skotské máslové sušenky, želé bonbóny a brusinkovou marmeládu. Poněkud podivná výbava na výlet, zvlášť pokud uvážíme, že ani jeden z nás dvou stále nemá použitelný spacák.

Pondělí
Dobíhání vlaku by se mohlo stát naší malou soukromou tradicí.
"Vzala sis knížku?" ptá se chlapec.
"Ne."
"A cestovní deník?"
"Ne."
"A co na tom výletě budeš dělat?"
"Nevím... Třeba si s tebou povídat?"
Místo odpovědi se dočkám jen zoufalého pohledu.

Stan stavíme na měkkém mechu na okraji lesa. Už skoro usínám, když můj milý zničehonic povídá: "Kdybych uprostřed noci začal křičet a tlouct do stanu, tak se moc nelekej. Plaším prasata."
Ok. Jistě se mi budou zdát krásné sny.

Úterý
Růžové žvýkačkové rizoto zaplašilo mé černé myšlenky a částečně napravilo pošramocenou reputaci města Kolín. Pokračujene vlakem Pražské integrované dopravy a nizozemským autobusem dále na sever.

Středa
Ráno se brodíme vysokou trávou. Mám boty promáčené rosou a o hodně lepší náladu. Naříkám už jen proto, že všude kolem rostou houby a já je nemohu sbírat.

Čtvrtek
Vydáváme se do skalního města. Ani radost ze sdílení příběhu o želé bonbónech nedovede přehlušit tu naprostou beznaděj, která se ve mně nezadržitelně šíří. Zůstávám pozadu, neboť neumím utíkat z kopce.

Pátek
V České Kamenici mají pohřební službu jménem Rulík a jednu ze zaprášených výloh tam obývá bezruká ženu s kožešinovou čepicí na hlavě.
Typickým suvenýrem z Českého Švýcarska je očividně půlmetrový zahradní trpaslík; je jen škoda, že se nevejde do batohu.

Putujeme do úmoru a za tmy klopýtáme v kopřivách.
Když u stanu si čistím zuby, spatřím padat hvězdu.

Sobota
Celou noc z dáli duní techno tak neodbytně, že únava nad ním získává navrch vždy jen na pár okamžiků.
Na jeden den se vracím tam, kde jsem si kdysi založila sbírku lišejníků a v dešti si do sešitu zapisovala botanické špeky. A trochu lituji, že se nemohu vrátit i v čase.

Všechno se zastavilo, ubíhá jen krajina za okny vlaku. Téměř čtyři hodiny mlčíme a pokoušíme se zaplnit prázdnotu polskými karamelkami a slanými lékořicovými bonbony. Přála bych si chlapci aspoň položit hlavu na rameno, avšak v tu chvíli mě od něj dělí nepřekonatelná vzdálenost.
Necestuje totiž se mnou, nýbrž se svým mobilním telefonem.
A já už necestuji s ním, nýbrž se svým smutkem.

Oba bychom se nejspíš měli naučit, že mlčet s někým může být o hodně přijemnější než mlčet sám.

Stipa joanis, kavyl Ivanův

Když potkáte člověka, který má mnoho jmen a žádné z nich ho tak docela nevystihuje, je nejspíš na místě zpozornět.
Když potkáte někoho, kdo vám že všeho nejvíc připomíná předvolební heslo, je nejspíš na místě vzít nohy na ramena.

Já však vzpomínám na to, jak se mi ten člověk mnoha jmen objevil v devět hodin večer ve dveřích, s nákupem a ochotou vyslechnout mě.
Vzpomínám i na to, jak o týden později napsal Přijď zapít smutky a těšit se na budoucnost.
Vzpomínám na to a pomalu začínám věřit, že právě klidná síla je to, co mi nakonec pomůže znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Agrimonia eupatoria, řepík lékařský

Ztratila jsem číslo tři a číslo sedm. Sedmička se na podlaze proměnila v mrtvou myš.

Uprostřed noci pukla země, louky se však stále táhnou do daleka.
Ležíme mezi zlatavými řepíky a prošedivělými kozími bradami. Nad námi v zástupu putují přízračná nebeská stvoření.
"Tohle vypadá jako kostra hada, který právě něco spolkl," řeknu.
"Spíš jako taková ta krevetka, co má spoustu nohou," odpovíš.
Chvíli mlčíme.
"Musím přijít na to, kdo je Blankytný medvěd," řekneš.
"Vždyť to jsi přeci ty," odpovím.

"Pak už jsem jen odpočítával vteřiny. A když jsem dopočítal, objevil se v zatáčce autobus, ve kterém jsi seděla."

(Umím to i naopak. Když budeš odpočítávat teď, zmizím, jakmile řekneš nula.
Ta nula pak zůstane navždycky viset ve vzduchu, jako kruh prázdnoty, z něhož není úniku.)

Medicago sativa, tolice vojtěška

Jakmile se zavřely dveře, utíkala jsem je znovu otevřít.

Minuty, co jimi vešly, se rozhlédly, mlsně se olízly a pak se k prasknutí nacpaly mnoha minulými i budoucími hodinami. Poté zkameněly; zanechaly tak trvalý otisk toho, co bylo, v tom, co bude.

Až jednou nějaký paleontolog kladívkem rozklepne ten kámen, objeví tam mě, jak křečovitě objímám chlapce, který přinutil strakapoudy hibernovat, a stále dokola opakuji: "Já se tolik bála, že ani nedojedeme."
A možná, že až ten nález pečlivě očistí, prohlásí ho za začátek úplně nové éry.

Teď už totiž vím, že kdyby náhodou začalo pršet, vždycky se můžeme ukrýt do IKEA tašky.

"20:05 je, zrcadleno oknem autobusu, 20:05."

Datura stramonium, durman obecný

Veškerá pevnina se utopila v moři; svět od nynějška spočívá na základech ze slané vody.
Delfíni nepřipluli.

V záplavě malých červených tepajících srdíček musíte chodit opatrně, zvlášť pokud hrozí, že uklouznete a narazíte do zdi.
Škoda, že zdaleka ne všichni to vědí.
Když jsem si - poprvé v životě - vyslechla zákaz sběru ulit a kamení, pochopila jsem, že situace je doopravdy vážná.

Nezbývá než doufat, že na tu nemoc všichni nezajdeme.

the hardest part of growing up is realizing
you liked who you were better than who you are

Solanum lycopersicum, rajče jedlé

Úterý okny začíná při blankytné červeni své,
v hodině s kraby a přesleny, krásně vánoční.

Bratislavský hrad se noří do červánků a názvy maďarských vesnic znějí jako zaklídnadla.
Slovo "plodine" se skloňuje podle vzoru "motýle".

"Jedno z jídel, co sám o sobě rád jím: rybí salát v majonéze," píše chlapec. "Rajčatová šťáva, sýr brie, dalamánky, olivy všech druhů."
Téměř po týdnu tak odpovídá na mou otázku, co mu chutná.
V tu chvíli si ze všecho nejvíc přeji nechat vlny za zády a běžet, běžet, běžet; jen abych ho mohla obejmout a řekla mu, že si ho chci nechat. Už napořád.

Ostrov je doba krabů a celistvá tkanina míčku,
sobotu zde vede slunce podobné.

Z borovic stále odkapává smůla, na tváři však cítím, že se vítr pomalu obrací.
A i když mi věta Dnešek bude na pláži. pořád ještě vhání slzy do očí, mé myšlenky už dávno neputují za oceán.

Liška utekla.
Jediný medvěd pro art deco přede
- a jí je zatěžko známému v modrém světle
sestavit pohled z útržků.

Leucobryum glaucum, bělomech sivý

Celý den se povaluji v posteli s člověkem, jehož oči jsou prázdné. Čím déle tak ležíme, tím víc ta prázdnota prosakuje do mého srdce. A prázdné srdce funguje jako zvětšovací sklo. Jen díky němu se mi konečně podaří zaostřit na něco, co jsem se tak dlouho pokoušela přehlížet: nevyjde to ani tentokrát, znovu jsem se nechala oklamat.

Nechala jsem se oklamat mimozemštinou, mangovým sorbetem, Měsícem po měsíci, pozorováním přeletů a balíčkem spínacích špendlíků, co neměly český název. Stejně jako mé dvě kočky jsem se i já nechala uplatit tvarohem z vlčnovských vdolečků a úplně zapomněla na to, že bych se měla bát. Jenomže ve stínu majestátního, rezivého industriálu svět náhle ztratil veškeré barvy. Kdosi mi ukradl pastelky, neboť je potřeboval na tvorbu dekorací a vykreslování rozjásaných davů, a ponechal mi jen jedinou, černou.

Poprvé jsem se rozpadla na půli cesty mezi gruzínským sýrovým chačapuri a tortillami s guacamole.
Podruhé na samém konci japonského filmu (vždyť i mně někdo kdysi slíbil, že se určitě ještě uvidíme).
Potřetí, když jsem se s kelímkem kávy v ruce ocitla uprostřed tekutých písků a nechala si jimi znehybnit končetiny.

O několik hodin později rozzářila nebe vzducholoď v úplňku.

Stará žena opět nezklamala, já však zjistila, že Země už mé srdce nejspíš déle neunese.

Když jsem vklopýtala zpět do šedivého města, v zátylku mě nemilosrdně zastudilo kalné ranní světlo.

Téměř bych se nechala přesvědčit, že léto už dávno skončilo.

(A přeci, když jsi mi ve dvě hodiny ráno na ostravském hlavním nádraží usnul v klíně, neodvažovala jsem se ani pohnout, abych tě nevzbudila.

Některé chvíle jsou však tak křehké, že je stačí jenom popsat a ony pod tíhou těch slov úplně změní tvar.)

Phalaris arundinacea, chrastice rákosovitá

Během společné návštěvy knihkupectví jsem od svých kolegů dostala doporučení na dva diáře s kočičkou a následující knižní tituly: Nejchladnější dívka ve městě chladu, Klub sebevrahů a Introvertův rok.

O den později jsem se pustila do pečení třetího dortu s třetím chlapcem v řadě. Když jsem zlehka pokládala stomililitrovou kádinku do zakysané smetany, napadlo mě, že by se všechny mé problémy možná vyřešily, kdybych konečně přestala péct dorty.

Měla bych se pomalu začít připravovat na další loučení. Už i já jsem však poznala, že ostré hrany se časem otupují.

Možná je celý život jen pomalé zvykání si na skutečnost, že nás druzí opouštějí.
Abychom jednou dokázali opustit my je.

Fragaria vesca, jahodník obecný

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty,
jen o několik kroků dál pak dřevěný přístřešek s bodem záchrany,
mrazák s rozměklou meruňkovou dření, středověký jarmark a falešné parní lokomotivy,
kontejner s rozpálenými plíšky, kvetoucí rulík a račí potok,
zavřená hospoda, kde prodávají špenátovou pizzu a hrají písně, co člověka rozpláčou,
zřícenina hradu, kde se schází tajný spolek, obchody, v nichž nelze nakoupit, a říčka uvězněná chatami,
ztracený psí obojek, hejna třpytivých motýlic, sušený slepýš a cesta lemovaná porostem lesních jahod.

"Chudák slepýš... v klidu se plazil přes cestu a zajelo ho auto," řeknu.
"No jo, když on to auto nejspíš neviděl," odpovíš a podáš mi jahodu.

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty.
Když si tam postavíte stan, možná vám Mňága zahraje ukolébavku.

Centaurea cyanus, chrpa polní

Babišův žitný chléb ve vodě pokaždé klesá ke dnu; asi ho tíží svědomí.

A citrín z pole nikdy není citrínem, přestože by jím být mohl.

Kočičí sabotáži navzdory jsme vyrazili na výlet. Přežili jsme - a přežily i vousy, ačkoliv jsem si už dlouho předem brousila nůžky. 

"Mohl bys mi konečně vyprávět něco o sobě," navrhla jsem cestou k unikátnímu mraveništi.

"A už je to tady," povzdechl si chlapec zoufale.

Unikl hubení životu nebezpečným plynem, přesto se jeho nejhorší noční můra naplnila právě tady. Jakási dívka ho zavedla doprostřed lesa a tam ho nutila mluvit.

Na autobusové zastávce jsme posvačili meruňky a pak zabloudili mezi poli. V roští jsem však objevila ten nejroztomilejší parůžek, jaký si lze představit.

Když jsme si na karimatky rozložili sbírku slisovaných baget, roztavených sýrů, zteplalých paštik a japonských rýžových koláčků, slunce se právě chýlilo k západu.
Uprostřed noci se u stanu pohádali dva srnci, já však nic neslyšela.
Tentokrát jsem spala tvrdě.

Ranunculus repens, pryskyřník plazivý

Dřív jsem bývala nejšťastnější dívkou na světě, teď jsem jen rozlitým inkoustem, který samovolně prosakuje nepopsaným stohem papírů.
A tomu, kdo by mě snad měl rád, mohu dát na oplátku jen kousek domácího koláče.

Kolegové mě parodují. Chodí se svěšenými rameny, pohled zabodnutý do země, občas si povzdechnou a tichým, bezvýrazným hlasem pronesou: „To je smutný.“
A když prohlásím, že jediné, co si doopravdy přeji, je nebýt, jen pokývají hlavou a pomyslí si: „To ona říká pořád.“

Přitom nevědí, že zevnitř sesychám, a proto je tak těžké držet ramena zpříma.
Netuší, že většinu večerů trávím doma, zády k věčně zapnuté televizi - lhostejno, co v ní běží, hlavně, že jsou tam nějací lidé, kteří něco říkají - a celé hodiny jen pozoruji ten kousek zdi před sebou.
Neznají tu neochotu dýchat, tu absenci jakéhokoliv smyslu, tu touhu proměnit se v kámen.

Cokoliv, co řeknu, pro ně nemůže být ničím jiným než jen náhodným shlukem písmen.
A proto pokaždé jen mlčky pevně sevřu kousek ledu v dlani, narovnám záda a předstírám, že barvy nejsou jen pouhopouhou iluzí.

Consolida regalis, ostrožka stračka

Je deset hodin dopoledne. Sedím na vlakovém nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště a mechanicky přežvykuji oschlého šneka s olivami od včerejška (zbytky ulity mi příšerně skřípají mezi zuby).

"Už teď mi chybíš," píše chlapec, jenž není ukotven v čase ani prostoru, chlapec, kterému potajmu přezdívám Rumcajs.

"Tak třeba se ještě někdy uvidíme," odpovídám. A možná tomu i věřím.

"Kdybych měla být vlakem, byla bych bezpochyby rychlíkem Moravan," přemýšlím, když pozoruji přes ulepené okno nekonečná, zlátnoucí obilná pole. "Ten totiž také nikdy nemíří tak docela správným směrem a neustále čeká na něco, co se nikdy nestane.“
Sleduji odstavené vagóny, ploty z rezivějícího vlnitého plechu, trávu rostoucí z okapů, sežehnutou a vybělenou sluncem, oprýskané komíny, naleštěná auta na vozech nákladního vlaku a pestrobarevné klikyháky rozkvétající na šedivých zdech.

"Je to směšné," říkám si. "Je to směšné, že já, která jsem si byla tak jistá, že je ve mně tolik lásky, abych celý život dovedla milovat jediného člověka, teď spím s muži na počkání jen proto, abych v sobě vykřesala aspoň jiskřičku citu."

Občas myslím na Statistika, protože on byl ze všech nejblíže tomu, abych ho dokázala mít ráda (možná jenom proto, že zmizel dřív, než jsem se stihla přesvědčit o opaku). Občas na něj myslím, občas ze setrvačnosti hledám jeho tvář v davu u nádraží, občas ho potkávám ve snu - ale i on už se smrskl jen na šedivé tenisky, neobvyklý slovosled a způsob, jakým si kouše ret.
Není a nejspíš ani nebude nikdo, komu bych se beze strachu odvážila vložit své srdce do dlaní (na rozdíl od ostatních částí svého těla, vždyť na nich už dávno přestalo záležet).

A proto, až odpoledne půjdu vzdělávat nenarozené píďalky v hudbě, literatuře a tanci, zastaví někde u točitých schodišť, která po nocích svítí modře, policejní auto. Proto se otevře okýnko a mladý policista se zeptá: "Slečno, viděl jsem, že jste plakala. Jste v pořádku?"
A já, polekána tou neobvyklou situací (jako by snad být smutná znamenalo překročit zákon!), si na tvář namaluji co nejvěrohodnější úsměv a odpovím: "Hrozně se omlouvám, ale já mám prostě takový obličej."
Zvesela vyběhnu schody, barvy však vydrží jen do prvních dešťových kapek.

Proto také budu o chvíli později v prstech převracet sterilní jednorázovou čepelku skalpelu - ostrou tak, že když se s ní říznete, necítíte zpočátku vůbec nic a jen fascinovaně zíráte na tu kapku tmavě rudé krve, jež se bere jakoby odnikud; o tom, že to nebylo žádné kouzlo, nýbrž naprosto obyčejný klam, jakých je život plný, vás přesvědčí teprve ta ostrá bolest, která vás za okamžik dožene - budu ji dlouho převracet v prstech, než se rozhodnu ukrýt ji v kapse od kalhot.
Brzy se však začne propalovat skrz látku a tím obludným žárem mi na noze naskáčou puchýře. V hrůze ji vrátím tam, kam patří, do obyčejné papírové krabičky, s pocitem, že z ní jistojistě začnou šlehat plameny. Nestane se nic.
Jen ten otisk na kůži už nikdo nevymaže - navždy mi bude připomínat, že to, co chci, a to, čeho se nejvíc bojím, mám na dosah ruky.

Fagus sylvatica, buk lesní

V bukovém lese prší. Déšť přetřel třepotavé lístky vrstvou bezbarvého laku a kmeny se zachmuřily do tmavošeda. Mezi stébla trávy někdo rozsypal perly. Otakárci se ukryli v bezpečí pokoje s knihovnou a gaučem a teď na stěnách rozkládají a zase skládají svá křídla.

 „Je to taková roztomilá chaloupka,“ říkám. „Bylo by úžasné, číst si tu a přitom poslouchat, jak na střechu dopadají dešťové kapky.“
„Tak pojď,“ odpovídá chlapec, který jako jediný na světě přinutil strakapoudy hibernovat. V létě.

Ležíme pod proutěnou lampou, za horizontem kostkovaného povlečení už není nic. Chlapec předčítá hexametry o podstatě hmoty.

„Řekni mi – to sis vzal takovou knihu s sebou na výlet jen tak?“ ptám se. „Věděl jsi, o čem to je?“
„To úplně ne. Našel jsem ji doma v knihovně a zjistil, že jsem ji ještě nečetl.“
Zavřu oči a chvíli se nechám kolébat na vlnách toho hlasu, jen chvíli, než mě jakýsi vír strhne do hlubin.

V podkroví chroupá plch a hudba je čím dál hlasitější. Chlapec mě objímá tak pevně, že se pokaždé musím zastavit v půli nádechu.
Usínám až za svítání.

Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý

Stojím na střeše a vzpomínám na časy, kdy nebe bylo nebem a hvězdy byly hvězdami. Vzduch je hebký a sametový, od kotníků až po ramena mě nechává zarůst květy.

Dole v ulicích pulzuje život, jako by všechny ty domy, stromy a auta byly jen ostny a šupinami na hřbetě obrovského draka. Z útrob betonu, kamení a cihel samovolně prýští hudba - slyšíš? - a všichni se podvědomě hýbou do rytmu. 

Noční město je díky tomu pokaždé jako vystřižené z filmu.

Dnešek je hádankou. Dva lidé stojí vedle sebe a čekají, až nebe exploduje. (Možná bych si přála vidět tohle město v sutinách, možná bych jen chtěla, aby mi někdo řekl, že všechno bude v pořádku.) Dnešek je hádankou a důvodem, proč začít znovu věřit na hvězdy.

Stojím na střeše a vítr mi cuchá vlasy, které už zase dorostly do nepohodlné délky. V dálce přeskakují blesky mezi mraky, sem a tam, jako se skáče po kamenech přes potok.

„Páni!“ řeknu. „Vylézt sem byl ale vážně dobrý nápad.“

Deka je tenká, ale voní po mátě a přirůstá ke střešní krytině tak snadno, jako by to byl jemňoučký písek na pláži. Chlapec se strakapoudími ponožkami mi podloží hlavu paží a vysvětluje: Hvězdy jsou hvězdy a satelity jsou letadla.
Zdá se to být tak jednoduché; do mého vesmíru se konečně znovu vrací řád.

Iluze však nemá dlouhého trvání. (Sklenice bez varování proklouzne mezi prsty a roztříští se o dlažbu.) Nezbývá totiž mnoho lidí, kteří by mluvili o hvězdách jen tak.

„Musím říci, že si teď připadám jako Sherlock. V hlavě si analyzuji, kolik únikových cest vede ze střechy,“ řeknu.
Chlapec se zasměje, ale nepochopí.
„Pojďme prosím dolů.“

V půl jedné v noci odjíždí z hlavního nádraží vlak směr Nesovice. Jízdenky se tou dobou prodávají jen v místnosti, jíž vládne vypelichaný vodící pes, a světlo na nástupištích je podobně osvěžující jako sklenice zteplalé vody z kohoutku.

„Nechtěla bys… nechtěla by ses někdy podívat zase ty tam k nám?“ zeptá se můj společník a jeho slova se odkutálí kamsi pod přistavený vlak.
Tentokrát mlčím zase já. Dívám se na zem a snažím se sesbírat tu rozsypanou větu, nacházím však jen slovo nechtěla, které je příliš trpké na jazyku.

„Snad… někdy,“ odpovím pak.

Philadelphus coronarius, pustoryl věncový

Sedíme na zídce. Tma nad námi rozprostírá své větve a projíždějící auta dávají vykvést květům, které opadávají v tichu.
Sedíme na zídce a netrpělivý letní vánek láme své kosti v zatažených žaluziích.
Sedíme na zídce a bílé jasmíny kdesi za námi šustí křídly, připraveny vzlétnout.

Sedíme na zídce a pes přináší boty, jednu po druhé. Hastrman čeří vzduch neklidem, jako by se pokoušel do všech stran házet žabky.
"O víkendu jsem poprvé strávil noc na záchytce," říká.
"Poprvé?" zeptám se, ani se nepokouším zakrýt údiv.
"Jo. Předtím jsem pokaždé nocoval na policii, když jsem se někde porval."

Sedíme na zídce a dálky se rozpíjejí, neboť svět se otáčí příliš rychle.
"Myslím, že Hoch by se doopravdy divil, kdyby zjistil, že zrovna já se tu za něj takhle přimlouvám, ale... Nechceš to ještě vzít zpátky?" ptá se Hastrman.
"Nechci... Nemohu."

(Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem tě viděla plakat. Seděla jsem ti na klíně, hladila tě po vlasech a říkala: „Odpustíš mi to někdy?“

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem ti zlomila srdce, kdy jsem ti předala tu pomyslnou štafetu bolesti, kdy jsem zapsala tě do toho závodu, jemuž nebude konce.

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy střechy zbělely elektrickými výboji a tys mě uprostřed noci uchopil za ruku.

Dnes je dnes. Sedím na zídce, pozoruji projíždějící trolejbusy a ptám se: Kolik takových běžců ještě vyšlu do světa, než si plně uvědomím nesmyslnost a krutost svého počínání, kolik ještě, než přijmu skutečnost, že jedinou akceptovatelnou možností pro mě je dobrovolná samota?)

"Proč jsi mu vlastně dala košem?" 
Přemýšlím, jak popsat široširou poušť a písek a prach a jemňoučký popel, který všechno zahaluje závojem nekonečné šedi, který vyplňuje štěrbiny, který pojídá hmotu zevnitř.
"Nikdy jsem k němu nedokázala nic cítit."

Sedíme na zídce. Kousek od nás pospává vlk a občas zavyje ze sna.
Všímám si, že Hastrman se přestěhoval; znovu se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství.
Kam se asi poděl ten člověk, kterého jsem tenkrát, brzy zjara, potkala před domem číslo dvacet ve Starobrněnské ulici, ten člověk, který dovedl vypadat elegantně i s monoklem přes půl obličeje? říkám si. A komu z nás dvou se minulý rok zakousl do tváře hlouběji?
"Stejně se jednou zabiju," říká Hastrman (nevědomky tak opakuje přesně to, co jsem mu loni druhého dubna jen tak mezi řečí oznámila v baru s kachničkami). "Mám pocit, že už to nebude dlouho trvat."
Hladová vteřinovka spolyká ta slova jako jednohubky.

Sedíme na zídce a v hloubce pod námi se na chodníku zastaví bosý chlapec s dredy omotanými kolem hlavy. Rozhlédne se doprava, doleva a pak zase doprava.
"Hej, kámo!" zahuláká Hastrman. "No, ty! Kam míříš?"
"Ještě nevím."
Hastrman zamává lahví rumu. "Tak se pojď s námi napít!"
Dredař se vyšplhá k nám, oči se mu pohupují na vlnách nefalšovaného zenu.
Hastrman se představuje. "A jaké je tvoje jméno?"
"Adam."
"Můj Adam je taky brácha. Nebo víš jak."
Já neříkám nic; nechávám Hastrmana, aby sám otiskl do nočního vzduchu svou představu o mně.
"Možná občas slýcháš o brněnských vědcích a možná tě zajímá, jak vypadají. Takže ti musím prozradit, že teď máš před sebou pravou brněnskou vědkyni. Jak vidíš, jsou docela pohledné, i když takové hubeňoučké a bledé. To proto, že je moc nepouští na sluníčko."

Vysvětluji, že neznamenám nic, neboť umění bude vždycky o tolik cennější než věda.

Pak už jen mlčím a z nedostatku světla přicházím o obrysy.
Nakonec zmizím docela.

Prunus spinosa, trnka obecná

Večer přemýšlím nad mořskými živočichy.
Přemýšlím o obrovité olihni s rosolovitým plášťovým lemem, o krevetách s droboučkými, šimravými klepítky, přemýšlím o přísavkách na chapadlech chobotnic, o parejnocích, kteří všem vyhrožují elektrickými výboji, přemýšlím o medúzách a jejich něžných smrtících pastech.

Přemýšlím nad tím vším a říkám si, že do vody už nikdy nevlezu.

Uprostřed noci se budím. Venku hučí vítr. Tiché hvízdání naleptává omítku domu, dunění zasazuje smrtící rány základům. Zdi v nejvyšších patrech se začínají vlnit, hrany měknou, úhly se deformují.
Ukrývám se v mezeře.
Chlapec, který vedle mě komponuje druhý hlas pro requiem za bortící se budovy, vyplňuje pomlky mumláním o jakési Tereze. Pár okamžiků uvažuji o tom, že bych ho mohla přidusit polštářem, aby ten hrozivý koncert umlkl alespoň na chvíli. Pak se však jen převalím na druhý bok a pevně zavřu oči i uši.

Není totiž nic, na čem by záleželo méně.

Ráno je šedivé. Mžourám na svět pootevřenýma očima a svět mžourá pootevřenými žaluziemi na mě.
"Mně se tak nechce do práce!" povzdechnu si.
"Tak nechoď," odpovídá Chlapec.
"Dostala bych strašně špatný posudek, kdybych jen tak zničehonic přestala pracovat."
"Tak tam nechoď už nikdy. Aspoň budeš konečně moci být ta... spisovatelka."
To slovo si vychutná; asi tak, jako si škodolibé dítě vychutnává čokoládový bonbon, když ví, že jeho spolužáci žádný nemají.

Z postele vstávám bez řečí.

Populus alba, topol bílý

V bytě, kde plazmový výboj zpívá hlasem Davida Bowieho a kde se na černé tabuli sčítají vraždy, číhá za dveřmi záplava tyrkysových balónků a čtyři čepičky s Mimoni. Dort se sedmi bílými topoly je okrášlen náhodně vygenerovaným tapírem. Poněkud závidím. Vím však, že plamenů se nedostává; do listopadu jistě uhasnou. 
Červené autíčko musí na cestu kolem světa vyrazit co nejdříve.
Pro dnešní večer jsem však včelou dělnicí a v rámci přednášky s promítáním diapozitivů mluvím o zárodečných buňkách a slinivce břišní.

Nakonec je ticho, neboť všechna slova se poztrácela.

Domů jdeme ruku v ruce.

Tillandsia usneoides, tilandsie provazovkovitá

Z balkónku se sypou čokoládové bonbóny a příliš mnoho not.
Hledím skrz oblaka dýmu, hledím skrz veškerou hmotu, jako by byla pouhým dýmem, hledím na okno.
Hledím skrz okno a za oknem vidím Smrt.
Hledím skrz Smrt a dál už není nic. Jen slunce pomalu zapadá.
"Když nevíš, co máš dělat, vždycky zaostři na nekonečno."

Před půvabným obchůdkem s pokojovými rostlinami je v chodníku zapuštěná mříž, mříž, která se živí temnotou. Vysává tmu z celé ulice, tma do ní padá tak snadno, jako odtéká voda z vany do potrubí, když vytáhnete špunt. Jenom díky ní lampy ve městě pořád ještě svítí.
Stoupám si na mříž a tak trochu čekám, že mě ten neviditelný proud strhne s sebou kamsi do sklepů, z jejichž stěn samy od sebe pučí keříčky plísní a rozlehlá pavoučí sídliště. Zůstávám však stále obklopená měkkým městským pološerem - zřejmě jsem pořád ještě příliš hmotná pro kvantový svět, v kterém si čepice klidně propadne stolem a nikdo se nad tím ani nepozastaví - a mohu si zblízka prohlížet skleněné baňky, vlasce a ozdobné výhonky z tropů.
Vedle mě se postaví další dva lidé. 
Protože se blíží chlapec s kebabem, předstíráme, že nejsme.

Do kavárny vcházím po špičkách. Kdosi zpívá Tři oříšky pro Popelku a ostatní dojatě naslouchají. Dvě dívky opodál probírají věšák v předsíni, vychvalují ho velkolepými slovy, přestože se jedná o pouhopouhou tyč s mnoha ramínky.
Mlsně pokukuji po výběru kávy, Chlapec mi však objedná dvojku bílého.

"Já mám takovou radost," říká Sestra. "Tys z něj normálně udělala člověka!"
Jen se zasměju, protože nevím, co na to mám říci.
"Však se podívej - nosí košile, nestříhá si vlasy úplně nakrátko a nemluví pořád jen o autech."
Chlapec se na mě něžně usměje a políbí mě. Mlčím. Mlčím a připadám si jako neskutečně neupřímný člověk.
"Jo, a to jsem ti chtěla říct, co se mi dnes stalo!" pokračuje Sestra a obrací se na Chlapce. (Uvědomím si, že oba mluví úplně stejně - tak, jako by se na konec každé věty pokoušeli umístit alespoň tři vykřičníky.) "Představ si, spálila jsem gumy na Miatě!"
"Promiň, to musíme vyřešit," oznamuje mi Chlapec vážným tónem. "Ale bude to jen chvilka."

Usrkávám víno a snažím se zaostřit na nápis na stěně. Marně. Slova se kroutí a rozpíjejí. Mé zanícené oči se mi mstí za slzy, nedostatek spánku a za těch pár loků vína. V duchu si slibuji, že vynaložím veškeré své síly na to, abych aspoň několik dní neplakala. 
Chlapec se Sestrou stále hovoří. Občas zaslechnu slovo, jemuž nerozumím.
Počítám skleničky na víno a skleničky na whisky, křiklavě zelené hrníčky, hrníčky s puntíky, hrníčky s proužky, hrníčky s výšivkovým vzorem. 

Domů se téměř nedoplazím. K naprostému útlumu mi stačí pouhá jedna sklenička vína a skutečnost, že jsem za celý den snědla jen čokoládový muffin a misku dýňové polévky.

Ve vteřinách těsně před usnutím slyším z dálky Mozartův requiem.

Avena fatua, oves hluchý

Jsou dny, kdy se takřka nedovedu pohnout, jako bych byla uvězněná v paradoxu o nekonečné půlitelnosti prostoru, a pro samou bolest se musím nadechovat natřikrát.
Tehdy se očima pověsím na praskliny ve stropě, na ty záchranné kolejnice pro všechny, jimž se svět převrátil vzhůru nohama, a nechám se jimi vodit tam a zase zpátky, aniž bych musela chápat, co znamenají slova jako směr, účel a plán.

Uprostřed noci přistál v mém okně poštovní holub. Jednou ranou jsem ho omráčila a předhodila svým kočkám, protože všechny jejich oblíbené hračky se už dávno někam ztratily.
Pak jsem rozlepila obálku - několika rychlými pohyby jsem vysvlékla naději ze šatů, aby se ukázalo, že se skutečně opět jedná jen o pečlivě navršené oblečení na obyčejném, dřevěném ramínku.
Místo vyznání lásky jsem se dočkala devíti snímků odpudivé, nechutně vypasené ponravy. Zírala na mě z těch neostrých černobílých obrázků jako ztělesnění marnosti a hnusu, které přemýšlí, co dalšího spolkne.
Tak tomuhle (tomuhle!) jsem obětovala rok a půl svého života, pomyslela jsem si s hořkostí.
Ale koneckonců, čemu jinému obětovat zbytečný život - čemu jinému než poznání, že život je ve výsledku jen shluk náladových a nevzhledných chuchvalců hmoty?

"Máš aspoň radost?"
"Proč? Vždyť to vůbec nic neznamená."

Jsem v koncích se silami - a přeci teprve na začátku.

Glaux maritima, sivěnka přímořská

Zima prý jde od Baltu.

Já bych přitom řekla, že její zdroj leží kdesi pod mými žebry; že mi chlad s tichounkým praskáním probublává kůží, s každým úderem mého srdce se vsakuje do oblečení, pomalu smáčí všechna má oblíbená trička a zlomyslně do nich propaluje neviditelné díry, s nekonečnou trpělivostí se plazí pletenými rukávy mých nejteplejších svetrů, prýští z konečků mých promodralých prstů, ovíjí má lýtka, odkapává mi z tkaniček, shromažďuje se v mých plicních sklípcích, kde se mísí s vydechovaným vduchem tak důkladně, až se mi na řasách tvoří jinovatka, s hlasitým tlučením se pokouší vyrazit mé ušní bubínky z pantů, svévolně drkotá mými zuby, vytéká mi zpod víček a mění mé slzy v ostré krystalky ledu.

V hlavě jsem si zformovala hned několik báječných námětů na povídku a vydržela o nich přemýšlet mnoho hodin v kuse; nikdy jsem se však nedostala přes první větu.
Nemá přeci cenu pokoušet se psát, když nemám co říci. Slova, která produkuji, jsou právě tak prázdná jako moje srdce - a budou taková už napořád, neboť praskliny v mém srdci už nikdy nikdo nezacelí.
Neplním svá předsevzetí, na něco takového mi už nezbývají síly. Jediné z nich bych však splnit měla.
Konečně už mlčet, mlčet navždycky.

Zima prý jde od Baltu.

Přitom by možná stačilo jen zalézt pod peřinu a všechno to zaspat.

Prunus avium, třešeň ptačí

Čas se zastavil v jedenáct hodin, tři minuty a dvanáct vteřin.
Březen se překulil do května, zima do léta a léto do zimy.

Duben zavalilo tři tisíce zbytečných slov a jedenáct ještě zbytečnějších bílkovin.
Nic se nezměnilo.
Jen mám zase o pět centimetrů kratší vlasy a mé červené conversky už nejsou zdaleka tak červené; už sebou netrhnu leknutím pokaždé, když skloním hlavu.

Po čtrnácti letech jsem si znovu sedla na kolo a ujela dvacet čtyři kilometrů.
V půl šesté jsem pak dostala svou první prvomájovou pusu pod třešní (tak odkvetlou a opelichanou třešní, jako jsem já sama).
Popravdě bych byla mnohem raději, kdyby k tomu nikdy nebylo došlo.

Občas vzpomínám, jak jediný, kterého jsem kdy milovala, plánoval uskladnit rozkvetlou třešňovou větev v mrazáku, aby mě pod ní mohl políbit.
Občas na to vzpomínám a je mi strašně smutno.

Občas vzpomínám i na Statistika, který překonal celé město a půlku vesmíru proto, aby mohl ochutnat můj mrkvový závin a pak navždycky zmizet.
(Myslím i na tu noc, vzdálenou ode dneška spíš v řádu hodin než dní, noc, kdy jsem zírala doširoka rozevřenýma očima kamsi do tmy a i hvězdy nade mnou vážily přespříliš.
"Dneska jsi spala strašně neklidně."
"Měla jsem nějaké zlé sny."
Zdálo se mi, že někdo mně velmi drahý odešel, odešel pryč a nechal za sebou jen několik slov, na něž se nedalo odpovědět. Ale byl to jenom sen.
Byl.
Že ano?)

Vzpomínám i na to, jak jsme s Hastrmanem na schodech snídali whisky v den, kdy mě vzbudili hasiči, na to, jak jsem si ozdobila ucho křiklavě zeleným hráškem, na to, jak bytem se slovníkovými stěnami pokaždé otřásl průjezd první ranní šaliny.

Někdy vzpomínám i na den, kdy jsem kdy si prohlédla všechny nově otevřené stanice metra, kdy jsem poprvé v životě ochutnala sushi, kdy jsem panu Optimistovi přivezla uvadající vzorek stepní flóry.

Vzpomínám i na chlapce, který mě vzal tančit, ukazoval mi fluorescenci nápojů, toho, který měl v bytě pořádek a vázu s květinami. Na toho, s nímž jsme vyrobili draka, který nikdy nevzlétl.

Vzpomínám na chlapce s lahvičkou kapsaicinu, s nímž jsme si celých čtrnáct minut hráli na schovávanou mezi stánky s turbomoštěm a nakládanými sýry.

Vzpomínám na Pozemšťana, který mě v únoru pozdě večer zabalil do spacáku a krmil mě historkami o lapáliích spojených s pitím cideru místo toho, aby mě krmil čokoládou v nočním autobuse.

Vzpomínám na toho, který mi slíbil, že mě unudí k smrti, a místo toho mě skoro beze slova utopil ve žluté záplavě květů hlaváčku, na toho, který mi tak jemně odhrnul pramen vlasů z čela a pak si pořídil ponožky se strakapoudem.

Všechny ty vzpomínky jsou však spíše sbírkou vybledlých slov a vět než živou směsicí vůní a barev.

Musí to tak být, opakuji si, když se už několikátou noc v řadě převaluji na nepohodlné matraci sem a tam. Musí, neboť vedle mě teď leží člověk z masa a kostí.
Chlapec, kterého nemiluji, chlapec, kterého nejspíš nikdy milovat nebudu.
Chlapec, který však jako jediný ze všech zůstal.

Artemisia vulgaris, pelyněk černobýl

"Což je možno dáti sbohem,
jenom tak, jako se mává u vlaku,
nebo jak křídly mávají
na podzim čápi?"

Myosotis palustris, pomněnka bahení

Jezdívám expresem Moravan k Uherskému Hradišti a už jen ta skutečnost mě nutí klopit studem zrak.

U nádraží mě Chlapec posadí do nejroztomilejšího kabrioletu na světě - převlečeného do řvavě modrého kabátu v den, kdy jsem potřebovala slyšet úplně jiná slova - zamrká světly, pustí nahlas Pink Floydy a lidé se otáčejí.

Představování proběhne překvapivě snadno.
"My jsme ti lidé z fotek."
"Já jsem ta holka z fotek."
"Jsme rádi, že tě konečně poznáváme."
"Nápodobně."

O mnoho schodů později mě Chlapec uvězní za zvonem, ještě trochu otřesenou z úderu kovu o kov.
("Neboj se, jen ho rozhoupu.")
Pozoruji vznášející se zrníčka stoletého prachu a přemýšlím, jak se říká té nemoci, kterou člověk může dostat z holubího trusu. Ale v romantických chvilkách se nehodí vytahovat mobil, zvlášť kvůli takové informaci.
"Nemohla bys mi někdy dát normální pusu?"
"Já to asi jinak neumím," řeknu omluvně.
Už není kam utéct, za mnou je jen propast a parapet zaneřáděný holuby.

Vykopáváme z hlíny aluminiová víčka a zohýbané drátky a zrezivělé součástky z traktorů a vodovodní kohoutky a obaly od kočičího krmiva.

"Zinkový mor, protektorát," zahlásím, protože nemám, co jiného bych řekla.

Zinkový mor, protektorát.
Kdy přijedeš?
Dáme si vafle?
Dobré ráno.
Dobrou noc!

Takhle to chodí.
A půjde den za dnem.
Napořád.

Adonis vernalis, hlaváček jarní

Černobílé flekaté krávě chybí čtvrtina boku
a v navždy otevřené ráně se skví nápis
Pitomio Okamůra.

Když pospíchám za někým, kdo mi slíbil,
že mě unudí k smrti,
na mysl mi kdovíproč přijde
"ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně".

Říkám si, se s tím vlastně dá žít.

Uprostřed květinové záplavy
probíráme early twenties crisis.
A všechno je tak žluté
a tak zelené
a tak fialové,
jako by na ničem jiném nikdy nezáleželo.

Na cestě zpátky se usmějeme.

Oba zároveň.

Pulsatilla grandis, koniklec velkokvětý

Uprostřed louky jsem upadla na nos a pohladila heboučký kožíšek koniklece.

(Všichni si prosím pamatujte, že kůň do klece nepatří;
sklopí tam uši a zešediví.)

Z borovic pomalu odkapávala smůla, když jsem vzpomínala na tu chvíli, v níž mě kdosi držel v náručí
a já jen
pozorovala šest hvězd na nebi a praskliny kdesi za obzorem.

(Víc citu by člověk našel i v homeopaticky ředěném extraktu z kamení.)

Jenom já jsem však pochopila, co znamená, že s jarem to jde lépe.
A vafle byly sladší než med.
Snad jsou to dobrá znamení.

Dianthus carthusianorum, hvozdík kartouzek

Celý den si notuji Pink fluffy unicorns a odříkávám Jde chleba a potká chleba s máslem.
Ve snu se pak zoufale pokouším sehnat sešit na zapisování snů a stále dokola se měním v jednorožce.

Není od věci čas od času strávit odpoledne s přáteli.

Pokud tedy ještě nějaké máte.

Anthericum liliago, bělozářka liliovitá

"Doufám, že tohle jaro bude veselejší než to minulé," řekla jsem.
"Určitě bude. Budeme chodit tancovat a představím tě svým kamarádům," odpověděl Pozemšťan.
A pak se vypařil.

"Můžeme uzavřít dohodu. Pokud nebudu do pětatřiceti ženatý a ty do třiceti vdaná, půjdeme do toho spolu," napsal Hastrman
A představil mi svou dívku.

"Takové plány nejsou možná úplně od věci," řekl Chlapec.
A zůstal.

"Jste krásný pár, moc vám závidím. Může si gratulovat, Hoch," napsal Hastrman.
"Nemůže. Být s takovou mrtvolou bez jakéhokoli citu není žádná výhra," odpověděla jsem.

A pak jsem se usmála.

Urtica dioica, kopřiva dvoudomá

Dívka se skalami a nebem má zelené vlasy, piercing v nose a velkou odvahu.

"Nudlová, Kopřivová, seznamte se," zavelí Hastrman, zašermuje rukama, a než se stačím optat, jestli o mně doma doopravdy mluví jako o Nudlové, vypaří se pro cigarety.
Uchopím cibulovou ruku a pokouším se neplakat.

Mluvíme jen o listech od květáku, vánoční rozhovory se zdají být zapomenuty.

("Měl bych se přihlásit na obor s názvem Udržení dlouhodobých vztahů," řekl mi Hastrman - není to ani týden.
"Já bych si měla zvolit nějaký příbuzný, třeba Nalezení dlouhodobého vztahu."
"A byli bychom pak jediní dva docenti na světě s takovým zaměřením, protože všichni ostatní to zvládají tak nějak přirozeně."
Možná...
A možná, že přihlášky odložíme na příští rok.)

Oddenky slovníkové zdi zakořenily na skříni a nejspíš použily veškerá slova jako hnojivo.
Ještě ráda využiju pobídky Tak pojďte, smradi! a protože Předpokládám, že to platilo i pro mě., jdu spolu se psím spřežením očichávat vonné tyčinky.

Následující hodinu a půl strávíme obdivováním výrazů xu, pejz a ný.

"Zase jsem tu jediný chlap," povzdechne si Hastrman. "Příště přiveď Hocha."

Představuji si, jak by si přečetl varování Vítejte u pomatených smyslů, vzápětí objevil znepokojivou uměleckou instalaci z odpadků a prozkoumal nevábně vyhlížející zvolání BOLÍ! - a pak už jen beze slova zůstal zírat na zrcadlo, vyděšený obličej lemovaný nápisem Moc nečum... ale trochu můžeš.

"Vždyť my ale jsme docela konzervativní," pronese napůl dotčeně Kopřivová.
"My, a konzervativní? A kdo by byl potom liberál?" odvětí Hastrman a políbí ji na koleno.
Všichni se zasmějeme.

Takhle to asi vypadá, když má člověk kamarády.

"And one day, I was on a conference with Dalai Lama and a Japanese scientist who asked him a very strange question that no one would dare to ask. He asked: 'Your Holiness, can you tell us what was the happiest moment of your life?' I was wondering what Dalai Lama could answer. He was silent for a moment and then he said very loudly: 'I think... right now!'"

Centaurium erytraea, zeměžluč okolíkatá

V mém sprchovém koutu se zabydlelo cizí mýdlo a cizí vůně se zavrtala do mých ručníků.
Někdo cizí si přivlastnil mé puntíčky i právo objímat mě před spaním.
A do mé řeči se začalo nenápadně vkrádat slovo "my".

Jsou dny, v nichž je tím jediným, co k Chlapci cítím, vztek. Vztek, že ze všech těch, co se jakousi náhodou ocitli v mém životě, je to právě on, který zůstal.
Ale už vím, že lidé jako já si nemohou dovolit věřit na pohádkovou lásku; žádná totiž nepřijde.

A tak se učím být spokojená.

Jsou večery, kdy sedím na podlaze v koupelně, zády opřená o pračku, čelo položené na kolenou, a připadá mi, že se za žádnou cenu nedovedu přesvědčit, abych si šla lehnout k tomu, který mě má rád.
V takový večer se znovu svléknu, vrátím se do sprchy a pustím si do obličeje vodu tak ledovou, že by z ní i Hastrmanovi drkotaly zuby.

Učení pro mě ještě nikdy nebylo tak bolestivým procesem.

Citrus sinensis, pomerančovník čínský

Peřiny jsou ostrovem, nad nímž se nebe nikdy nezatáhne.
Žijí tu dobrácké noční můry vonící po levanduli, které plaší všechny zlé sny.

"Určitě přiletí mol," oznamuji v polospánku s obličejem zavrtaným do polštáře.
"A prokouše ti noční košilku?"
"Jo."
"A sežere i tebe?"
"Jo."

Někde za dveřmi, v tak nekonečné dálce, svádí mé nejmilejší zvíře další z bojů o život.
Já mám však na dosah ruku, které se lze chytit.

Nepamatuji si, kdy naposledy se mi chtělo plakat štěstím.

Robinia pseudoacacia, trnovník akát

Sedíme na kraji pískoviště a pořádáme skromný předjarní piknik.
Čaj je příliš horký a čokoláda chutná jako vosk, ale spacák příjemně hřeje a chrání mou páteř před lezavým chladem (pokud je tedy ještě co chránit).

(Zastoupení dřevin: 39% borovice černá, 30% borovice lesní, 12% javor klen, 8% trnovník akát, 7% jírovec maďal, 3% modřín opadavý.)

"Věděl jsi, že akáty jsou vlastně takoví záporáci rostlinné říše? Hezky kvetou, jsou nenáročné na pěstování, ale zároveň z kořenů vypouštějí jedovaté látky, které zabrání ostatním rostlinám vyklíčit někde poblíž," říkám.

Říkám to a dobře vím, že nejsem bříza, vím, že nejsem ani olše, vím, že jsem právě takový akát, který na první pohled vypadá přívětivě, ale když si ho pustíte do života, promění vám ho v poušť.

"A to vymýšlíš často, takové bláznivé spontánní akce?" ptá se Pozemšťan.
"Ano," odpovídá Bytost. "Vlastně ano."

(I had make myself a monster just to feel something 
ugly enough to be true.)

Chvíli sedíme mlčky a město pod námi je jako hvězdokupa
a auta jako meteority řítící se přímo do černých tlam přecpaných svítícími zuby
(tomu se říká hyperdoncie).

Aspoň, že mléčná dráha vždycky chutná po jahodách.

Fucus vesiculosus, chaluha bublinatá

Ten dům je můj přístav

Z koutů tam voní

tlející ryby

a bezpečí

Přesto řeknu: "Tak zůstaň přes noc u mě, jestli chceš."

Vím, že až mě k sobě přitiskne pod peřinou, budu se znovu pokoušet vrůst do zdi. 
Vím, že až mě bude v našedlém ranním světle pozorovat, pod víčky se mi místo snů budou třepotat slzy.

Vím, že až mě ráno obejme kolem pasu, jen mlčky sklopím oči a těsto na palačinky bude o něco slanější než obvykle. 

A přesto řeknu: "Zůstaň."

Platanus acerifolia, platan javorolistý

Mrkající auto má unavené srdce, ale mladou duši.
Zlínské městské divadlo je jedna obří reklama na Tescomu, v níž se ukrývají děti s příliš mnoha končetinami.
A zoufalá touha po nerušeném spánku je zcela pochopitelným motivem pro vraždu.

Když sedím nad dětskou porcí borůvkových knedlíků, pozoruji podhorskou smrčinu za oknem a odposlouchávám nesrozumitelnou šifrovanou komunikaci, neustále si opakuji: "Snad bych ho mohla milovat, snad bych ho mohla milovat; on je však člověk a já jenom strom."

Na fotkách vypadám spokojeně - a fotky přeci nemohou lhát.
Nebo snad ano?

Urtica urens, žahavka roční

V pondělí nad ránem jsem přestala existovat.

Několik hodin po setmění jsem zírala do mobilu, několik hodin před svítáním do stropu.
Té noci všechno, co jsem za poslední rok dělala a o čem jsem za poslední rok snila, přestalo dávat smysl - asi tak, jako když si mnohokrát za sebou zopakujete nějaké úplně obyčejné slovo, například chleba, a najednou nemůžete pochopit, proč zrovna takový divný shluk náhodných písmen označuje tu věc, co si občas dáte s máslem a sýrem k večeři.

Když mi zazvonil budík, posadila jsem se na posteli a ucítila neskutečnou prázdnotu.
Ne tu dusivou prázdnotu, co se rozrůstá tělem jako parazit a ujídá jednu buňku za druhou, ale smířenou, téměř konejšivou prázdnotu bezpečně uzamčených dveří, které mají moc zadržet krvelačné nestvůry, ale i dobré víly.
Tak nějak, říkala jsem si, tak nějak se musí cítit hlídač ze zoo, který přijde do práce a najde všechny klece otevřené a prázdné - a ví, že nyní může jít, kamkoliv se mu zachce, ví, že dokonce jít musí, neboť nemůžete být hlídačem v zoo, když nemáte vůbec žádná zvířata.

(Často teď vzpomínám na dělení nulou, na báseň, co se nedochovala.
A vím, že kdybych někdy dokázala sesbírat ta rozsypaná slova, znovu bych se pod ně podepsala.)

"Neser mě," napsal mi Hastrman. "Vím, co je to za stavy. Takže jestli ti bude zle, naklušeš. Bez keců. Nebo zavolám vašim."

Miláček.
Jsem ráda, že mám pořád odhad na lidi.

Silene nutans, silenka nicí

"Na prvém místě jde o přídavné jméno nicí. K jeho zvláštnostem patří, že se používalo pouze v doplňku, často ve jmenném tvaru, ve významu ‚s hlavou k zemi skloněnou, tváří k zemi‘."

"Na vztahy z rozumu mám přeci jen ještě pár let čas," řekla jsem.

Jenomže:
1. Jedině pokud se člověk vzdá falešné naděje, že ještě někdy bude šťastný, pokud dovede zapřít touhu po nádherném, může dát šanci něčemu obyčejně hezkému.
2. Čím méně máte někoho rádi, tím méně bolí, když odejde.
3. Vlastně nezáleží na tom, že si s tím, s kým jste, nemáte vůbec co říci. V dospělosti stejně na žádné rozhovory není čas.

Pro dnešek se ještě nechám pokutovat.

Hesperis tristis, večernice smutná

Je to přesně rok, co zmizela má jediná naděje na štěstí.
Zabalila si věci do krabic a zabouchla za sebou dveře; klíče nechala na stole.

(Možná to není rok, možná je to už rok a půl nebo dva.
Možná tu nebyla nikdy. Nejspíš jsem ji jen na chvíli ukradla někomu jinému a sobecky u sebe věznila, než právem odešla k tomu, jemuž byla od věků přisouzena.)

Osamělost je prý daná geneticky, zjistili vědci.
Tak pokračuji ve štafetovém běhu nešťastných žen předchozích generací, po své matce a po své babičce, po všech, které si říkaly, že si to určitě zařídí lépe.
A i já už jsem zjistila, že se se žádná z nás nevymaní, neboť vymanit se nelze. Lze jenom běžet - nebo zemřít.

Říkala jsem si, že se nenechám zlomit.
Že jednou (a brzy!) budu zase spokojená.
Jak strašlivě, neomluvitelně jsem se obelhala!

Teď už vím, že není nemožné najít někoho, kdo by mě měl rád.
Jen je nemožné najít někoho, k němuž bych ještě byla schopná cokoliv cítit.

Laurus nobilis, vavřín vznešený

Za celý můj život mě na ulici neoslovil žádný chlapec proto, že by chtěl mé telefonní číslo.
Aby mi řekl, že mi to sluší.
Aby mě pozval na kávu.
(Nedivím se. Sutinám se taky každý člověk jednoduše vyhne.
Nikdo nestojí o zaprášené nohavice a kamínky v botách.)
Jen za poslední dobu mě oslovili tři.
Nejspíš bych si už měla konečně zapamatovat, že plakat po celou dobu cesty autobusem poutá nežádoucí pozornost.

"Promiňte, ale... chvíli jsem vás pozoroval. Chtěl jsem vám jen říct, že ať se děje cokoliv, jednou to přejde."
(Přejde to, až mé srdce přejde touha po rytmu.)
"Taky jsem se kdysi takhle cítil. Dokonce jsem si téměř sáhl na život."
"Já jsem ale v pořádku," řeknu. "Je to jen taková nedůležitá drobnost."
Tak rychle se odbýt nedá.
"Dám vám svoje číslo, a slibte mi, že mi napíšete, kdyby se něco dělo."
Přinutím se ke křečovitému úsměvu, a protože je to nejspíš ta nejrychlejší možnost, jak se ho zbavit, poslušně naťukám číslo do svého mobilu.
Moc dlouho se tam však neohřeje.
Jakmile za mnou zapadnu dveře od kanceláře, kontakt smažu, bez milosti a s úsměvem zcela nepředstíraným.

Nechat se zachraňovat je to poslední, co teď potřebuji.

Melilotus dentatus, komonice zubatá

"To si musím zapsat do složky: Doňa Číča sice vyizolovala pouhých třicet mikrogramů proteinu, ale zdá se být v dobrém rozmaru."

("A když jsi četla tu Annu Kareninu, byla ti ta hrdinka sympatická?"
"Ne. Měla jsem tam mnohem oblíbenější postavy. Anna mi vlastně byla spíš protivná."
"Takže ses s ní v ničem neztotožnila?"
"Leda tak tím, že až se jednou budu chtít zabít, skočím pod vlak."
"Měla by sis radši podřezat žíly. Jen si předem nastuduj, jak, abys to provedla správně.")

Chtěla bych říci: Chybíš nám tady.
Ale řeknu jen: Tak já ti dám sušenku a pak už půjdu.

Podocarpus nivalis, nohoplod sněžný

Někdo vzal houbu a kousek po kousku vyčistil Měsíc od rzi.
Ruská krasobruslařka zase může vyšívat své piruety stříbrem.

"Já prostě neumím pokládat otázky, takže většinou raději mlčím."
"A to tě doopravdy nic nezajímá?"
"Ale zajímá! Nebo vlastně... já nevím."

Rozesměju se tak hystericky, až málem ztratím rovnováhu.
Skoro bych zapomněla, že v lednu je třeba tančit zlehka.

Lunaria rediviva, měsíčnice vytrvalá

V čase mezi rvačkou v bistru a polibkem dvou mužů na nemocniční střeše se rozhodneme jít spát.
Ten, který zůstal, proplete své končetiny s mými a zarputile se mě drží, asi jako medvídek koala větví svého oblíbeného blahovičníku. Pojmu podezření, že snad poznal, jak moc se rozpadám.
Už mi není zima.
Jen mám pocit, jako by se někdo pokoušel najít moje srdce a ze vzteku nad objevem prázdného perikardu začal trhat mé plíce na kusy.

"Já takhle ale nejspíš neusnu," řeknu.
Přesnou příčinu této skutečnosti bych ale nejspíš určit nedokázala.

("Popravdě řečeno bych si asi uměla lépe poradit s tím, kdyby se mě pokoušel svlékat, než když mě hladí po vlasech a u toho se mi s něžným výrazem dívá do očí," napsala jsem.
Už si tím však nejsem jistá.

Asi bych tak jako tak jen ležela a odpočítávala minuty zbývající do zazvonění budíku.)

Ještě za hluboké tmy se vyšplháme na kopec, tam, kde jsou nebeská tělesa nejblíže, a když máte štěstí, problikávají i skrz omítku.

"Blížíme se k místu těch strašných traumatizujících událostí."
Vybavím si jenom situaci, kdy jsem seděla na podlaze meziplanetárního vozítka a volala Hastrmanovi, že nejspíš nedovedu dojít domů.
"Co tím myslíš?"

"Ohňostroje přeci."

"Na to už bych si ani nevzpomněla."

Sledujeme, jak cihlově červený měsíc postupně navštěvuje větve ohlodané chladem.
(A protože listí už dávno došlo, přiživuje se nenasytný mráz na naší kůži.)
Chlapec, který zůstal, mě objímá a každou chvíli ukryje obličej do mé šály.

Napadne mě, že jestli se kdy máme políbit, mělo by to být teď a tady.

Bylo by to krásné a romantické.
Za jediného předpokladu.
Že by mi to krásné a romantické skutečně připadalo.

Chvíli nad tím přemýšlím.

"Ty sis vážně měl vzít čepici," řeknu pak. "Omrznou ti uši."

Juglans regia, ořešák královský

Kdykoliv jdu ven, svírám v dlani ořechy od Hastrmana tak pevně, až se jim rozvolňují skořápky.
Pokaždé poslepu počítám - jeden, druhý, třetí - jako by to snad byly nějaké talismany, na nichž závisí můj život.

"Víš co? Já jsem vážně moc ráda, že někoho máš. Teď se zase budeme moci vídat. Budu mít konečně doopravdy pádný důvod, proč tě poslat do háje, když na mě zase budeš něco zkoušet."

"Nebudu!"
"Jen aby. Známe se."
"Ale až se rozejdeme, můžeme začít chodit spolu."

"Já s tebou přeci nechci chodit. A vůbec, neplánuj si budoucnost s jinými děvčaty, když s někým jsi. To je první předpoklad úspěchu. Nebo aspoň toho, abys pro příště mohl vyměnit až za jestli."

Myosotis stenophylla, pomněnka úzkolistá

Je pátek, osm hodin večer a já pláču ve své kanceláři. Ne snad kvůli tomu, že by po mně někdo vyžadoval, abych touto dobou byla tady, nýbrž proto, že po mně vůbec nikdo nevyžaduje, abych byla někde jinde.

Ze stejného důvodu půjdu do práce v sobotu a půjdu do práce i v neděli. 

A pak v pondělí, úterý, středu čtvrtek a pátek, krásných devatenáct dní v kuse, s průměrem okolo devíti, možná deseti hodin denně.

Koneckonců, co taky jiného?

"Nemůžeš se pořád jen někde zavírat a izolovat proteiny. Musíš taky trochu žít."
"Možná chci především izolovat sebe. Od toho žití."

Viola reichenbachiana, violka lesní

Připozdilo se a vzduchem se vznáší slaďoučká vůně jahod.
Chlapec, který leží vedle mě, se svou rukou téměř dotýká mých žeber - a je tak blízko a zároveň tak daleko, že se mi ani nechce dýchat.
Počítám dolíky v omítce a pokouším se z vlastních řas postavit protipovodňovou hráz.

No one will ever convince me that you told me a lie, so... there. I was so alone and I owe you so much.

Existuje jen velmi málo způsobů, jak přežít reichenbašský pád.
Existují vůbec nějaké, jak ho přežít dvakrát za sebou?

But please, there is one more thing, one more miracle for me...

Taxus baccata, tis červený

"Doposud není známo, jak velké škody lze ještě opravit a při jakém poškození si p53 řekne, že už to prostě nemá smysl."

(Dávno jsme překročili hranici,
z kůže už pučí bleby
- jaké to roztomilé slovo! -
a já se pořád nechci vzdát.
Nechci.
Nemohu.

Musím.)

Duchesnea indica, jahodka indická

Vylovila jsem hrášek z pasti na mamuta a lze to brát jako osobnostní plus, které je třeba uvést do inzerátu pro pořad Chcete mě?.

"V drogerii jsem si za třicet korun koupila mýdlo s názvem Dreams come true. Vím, že odteď se bude všechno už jenom dařit," říkám všem a tvářím se u toho vesele.

Ve skutečnosti však vím, že se mi konečně podařilo vyhubit veškerou naději, že ještě budu někdy šťastná.
Širokospektrá antibiotická léčba zabrala a tam, kde kdysi něco žilo, zůstala jenom pustina.
Už se mi ani nechce věřit, že byly doby, kdy mi na něčem záleželo, kdy mě čtení těšilo a hudba konejšila, kdy mě bavila má práce, kdy jsem se rozplývala nad svými kočkami, kdy většina jídla nechutnala jako bláto.
Na druhou stranu už mě nic nebolí, většina zbraní ztupí svá ostří o bytelný štít nezájmu.
Lhostejnost překryla všechno bez rozdílu, stejně jako tma padá na rozkvetlou horskou louku i řepkové lány, na historická centra měst i vybydlené domy na předměstí.

Jedině ve lhostejnosti a ve tmě člověk najde dokonalou spravedlnost.
Pak mu zbývá jediné. Zavřít oči a usnout.

"Jestli nechci nadosmrti zůstat sama, musím radikálně snížit své nároky. Už na ně ve své situaci jednoduše nemám právo," říkám, ale pochybuji, že něco takového kdy dokážu.

Oznamte někomu, kdo je zvyklý na pestrou stravu, ba dokonce na ty nejvybranější lahůdky, že odteď do konce života bude jíst pouze tukové rohlíky z Alberta za korunu devadesát, s tenkou vrstvou másla a plátkem třicetiprocentního eidamu.
Možná to nějakou dobu přežije, možná se s tím nakonec smíří.
Ale bude se ještě někdy těšit na večeři?

Gentiana pneumonanthe, hořec hořepník

Noci jsou temné jako 0,05% roztok Coomassie brilliant blue.

Někdy je doopravdy nejlepší rozloučit se ve zlém.

Acorus calamus, puškvorec vodní

Do dveří musím narazit třikrát, než se otevřou
(naštěstí; nejspíš jsem pozbyla většinu odhodlání)
a v předsíni naruším pokojnou atmosféru skleněného hřbitova.

Na stěnách přibyly červené čáry,
na podlaze přibyly červené čáry,
na stropě přibyly červené čáry.
A na dřevěné skříni bílá čmáranice.
"Tys vlastně ještě neviděla mou nejnovější kresbu," říká Hastrman. "To jsem já s Děvčátkem z hor a nějakou úžasnou imaginární dívkou, jak pouštíme draka."

A já slyším, jak jeho hlas šustí ve strništi, jak se usazuje v čerstvě vyoraných brázdách.
Z toho zvuku vane smrt a studí u srdce.

U postele se povalují modré krajkové kalhotky.
Usměju se.
Aspoň něco je v pořádku.

"A jak sis užila Vánoce?"
"Přežila jsem."
"To je úplně přesný," směje se Hastrman. "O nás by měli natočit nějaký seriál. Spolek ztracených nihilistů nebo tak."
Vypráví, jak se sám ze sebe celý týden pokoušel vyrobit anatomický preparát naložený v lihu a jak si uvazoval smyčku kolem krku.
A já se na něj jen dívám a mlčky doufám, že úžasná imaginární dívka je aspoň trochu dívkou se skalami a nebem, neboť na mě jsou tyto vody příliš hluboké.

Na rozloučenou dostanu do kapsy tři vlašské ořechy.
"Skoro tři oříšky pro Popelku, jen je to špatný druh," řeknu.
"To kdyby náhodou byla Popelka tlustá. Potřebovala by větší," odpoví.
Zasměju se.
Nejspíš si ani nedovede představit, jak moc mi chyběl.

Calluna vulgaris, vřes obecný

Ten, který zůstal, si mě zvykl objímat - a já si zase zvykla na to, že to čas od času udělá.
Vím, že pouhý zvyk nestačí.
Stejně tak ale vím, že nic víc už po životě požadovat nemohu.

Polovinu večera vraždíme agresivní robotické trojnožky a zapínáme požární alarm, druhou polovinu věnujeme pečlivému rozvíjení úzkostných pocitů z rozlehlých výzkumných center.

"Už se bojíš?" zeptám se, když se v temném lese poprvé ozve vrčení obřího psa.
"Ani ne. Mám tu totiž tebe," odpoví a uchopí mě za ruku.

Nechám ho, přestože lakování auta, nudné dialogy a happy color revision mě stále trochu svědí na kůži.

A tak se pomalu, ruku v ruce, blížíme k místům, odkud není návratu.
Nakonec jsem tu já ten, kdo se bojí.

Jistě to není varování. Nejspíš se jen ve vzduchu vznáší nějaký aerosol.

Matricaria chamomilla, heřmánek pravý

"Jsi fakt miláček," píše Hastrman. "Přinesu ti vychlazený heřmánkový čaj."
Za mnou však nemůže, neboť mu zlost nedávno zpřelámala žebra.

Možná je to tak lepší; mně zase pod žebry ještě pořád tluče vzpomínka na chlazené ručníky a pohádku o jezinkách.
"Napíšeme spolu lepší," slibuje Hastrman.

Říká, že nic jiného než pohádková láska ho už nezachrání - od bezesných nocí, od bludných kruhů, od zbytečných ran.
Já říkám, že možná ani ta nebude stačit.

Nejspíš se tehdy nemýlil, když řekl, že už nedovedu nikoho milovat.

Bistorta major, hadí kořen větší

V tunelu bydlí skupina pand.
Jedna panda říká: "Dobré ráno."
Mnoho pand říká: "Hlavně žádnou pandemii."

V černobílu je obsažené nevlídno.
Zuby drkotají mrazem.  (Poslední píseň pro umírajícího kamaráda.)
A ležatá osmička značí nekonečno.
Nekonečno u zubaře.

(Šlo by, na kraji nástupiště provést chvat Nešikovná žába, vhodit pod masu hýbacího kovu tělo operativce mě, bum-prásk, skřípání letí, hybatel kovu široké oči, operativec já mrtvý.)

Prý je zásadní chyba, že nemám žádné útočiště.

Carthamus tinctorius, světlice barvířská

Na vršku kopce rostou cizí ruce, ruce toho, který jako jediný dokázal zakořenit.
Ty cizí ruce mě drží kolem pasu a ústa patřící k těmto rukám říkají: "To se doopravdy tak bojíš?"
A já zírám před sebe a s každým zahřměním polknu slzu, neboť mě svírají cizí ruce, neboť mi ty nejcizejší ruce na světě brání v pohybu.
A protože ústa patřící k těmto rukám nejspíš na něco čekají, řeknu: "Přála bych si, aby už byl konec."

Představuji si, jak vyprostím své tělo ze šlahounů, jak budu utíkat pryč pod svítícím nebem, jak za sebou nechám tohle město, tenhle život, jak se pak stočím do klubíčka v betonové skruži a postupně vrostu do země.

(A myslím i na to, jak ťalo do živého, když Statistik řekl Odcházím.
Ale když, technicky vzato, nikdy neexistoval, když byl jen mou halucinací, kterou jsem si hýčkala tak dlouho, až jsem si ji zamilovala, jak pak ještě někdy mohu cítit něco skutečného?)

"Je to jako ve válce."
"Možná je to válka."

Kamenná mafie píše: Pěkný nový rok!
Já píšu: Také přeji pěkný nový rok a nějaký hezký a spokojený noční stolek k tomu.

Chlapec, který jako jediný zůstal, řekne: Tak krásný nový rok!
A já, protože vím, že svět po půlnocí zpravidla nebývá lepší než svět před půlnocí, předstírám, že jsem ho neslyšela.

"Nechci a nemohu slavit příchod nového roku. Jediné, na co mám sílu, je oslava odchodu toho starého."
"A to byl ten rok doopravdy tak špatný?"
"Byl. Nejhorší v mém životě."