Ochladilo se. Strakapoudi procitli z letního spánku a zvesela poskakují mezi oblázky.
"Když jsem byl malý, chodili jsme si sem s těmi kamínky hrát," říká chlapec. "Ale mám pocit, že je od té doby vyměnili. Dřív mi připadaly nějak barevnější."
Vezmu jeden z oblázků do ruky - je bílý se šedozelenými puntíky - a dlouho ho převaluji v dlani. "Mně se naopak zdá, jako by se barvy do krajiny pomalu začínaly vracet," odpovím v duchu. Nahlas neřeknu nic; připadalo by mi to příliš opovážlivé.
Bolí mě plosky nohou, mé srdce se na chvíli zapomnělo v bodláčí a veškerá hudba už dávno utichla, městem však stále putuji s lehkostí. Vím, že můj společník mě povede bezpečně i po nebezpečných stezkách.
(Za celý den jsem klopýtla jen jednou jedinkrát, to když jsme se zastavili ve staré školní budově u fotografií chráněné květeny Čech a Moravy.
"Skoro se to tu nezměnilo," řekl jsi a mně se sevřelo srdce. Na malý okamžik jako bych se vrátila v čase a pozorovala ty, co se tu procházeli po chodbách. Věděla jsem, že stojím jen nepatrný kousek od nášlapné miny, a nedokázala se pohnout.
A tys mě uchopil za ruku a odvedl na šálek horké čokolády.)
Nekonečně dlouhou ulicí s miniaturní observatoří, neposlušnými psy a reklamou na sběrné suroviny projdeme zpátky do města, kde na zdech klášterní chodby visí akty doplněné nekvalitní poezií a kde z trávníků vyrůstají oprýskané sádrové muchomůrky; a to město chutná trochu sladce a trochu slaně, tak jako bramborové placky s povidly a mákem ze stánku na náměstí.
Když nastoupím do vlaku, s překvapením zjišťuji, že ten kousek štěrku, který mě celé měsíce tlačil v botě, protože se mi ho nepodařilo vysypat, je pryč.
Tlačil tě jen štěrk v botě, stačilo ho po kopcích a v dolinách vychodit.
OdpovědětVymazat