Fagus sylvatica, buk lesní

V bukovém lese prší. Déšť přetřel třepotavé lístky vrstvou bezbarvého laku a kmeny se zachmuřily do tmavošeda. Mezi stébla trávy někdo rozsypal perly. Otakárci se ukryli v bezpečí pokoje s knihovnou a gaučem a teď na stěnách rozkládají a zase skládají svá křídla.

 „Je to taková roztomilá chaloupka,“ říkám. „Bylo by úžasné, číst si tu a přitom poslouchat, jak na střechu dopadají dešťové kapky.“
„Tak pojď,“ odpovídá chlapec, který jako jediný na světě přinutil strakapoudy hibernovat. V létě.

Ležíme pod proutěnou lampou, za horizontem kostkovaného povlečení už není nic. Chlapec předčítá hexametry o podstatě hmoty.

„Řekni mi – to sis vzal takovou knihu s sebou na výlet jen tak?“ ptám se. „Věděl jsi, o čem to je?“
„To úplně ne. Našel jsem ji doma v knihovně a zjistil, že jsem ji ještě nečetl.“
Zavřu oči a chvíli se nechám kolébat na vlnách toho hlasu, jen chvíli, než mě jakýsi vír strhne do hlubin.

V podkroví chroupá plch a hudba je čím dál hlasitější. Chlapec mě objímá tak pevně, že se pokaždé musím zastavit v půli nádechu.
Usínám až za svítání.