Primula veris, prvosenka jarní

Žofka je úhoř a skládá se ze svislých písmenek.
Prvosenka jarní není jedovatá, jenom chutná poněkud hořce.
Sestra průhlední od okrajů a je tou jedinou, která ví.

"Jsi skautka?" ptá se.
"Ne," odpovím.
"A chodíš aspoň do hor?"
"Ne."
"A co tedy děláš ve volném čase?"
"Většinou prostě jenom koukám."
"Na videa?"
"Ne. Do zdi. Nebo do stropu, když chci změnu."

Cítím, že prohrávám. Prohrávám, přestože se vůbec nezačalo hrát.

Kdybych se toužila stát krotitelkou lvů a nosila třpytivé halloweenské kostýmy, chtěl by se mnou mluvit každý. Jenomže já jsem mlčenlivé šedivé nic, které se pokouší zarůst do zdi, člověk bez zájmů, bez názorů, bez fantazie, bez odvahy a beze snů; nedovedu si ani vybrat, čím bych chtěla být.
Ze všeho nejspíš se tak jednou stanu někým, kdo se sebere a beze slova se vytratí do noci, kdo bez jakéhokoli vysvětlení zmizí.

Vlastně se tolik nebojím setkávání - bojím se toho, že jednou budu tím, kdo zasadí první ránu, ránu, která se nikdy docela nezahojí.

Dictamnus albus, třemdava bílá

Stojím nad propastí lomu Hády. V tůních kdesi pode mnou plovou plovatky a krouží okružáci a slunce protkává rákosiny zlatem.
Stojím nad propastí a dívám se do hlubin. Dávno jsem se však přestala zajímat o pátá patra.
Už totiž vím, že z podhoubí jezer občas raší zbrusu nové ostrovy a že některé rostliny časem ztrácejí na fototoxicitě a získávají na fotogeničnosti.

Na louce, kde prý v létě čas od času vzplane vzduch, sním škvarkovou placku a vydám se klopýtat přes mechem obrostlé popadané kmeny stromů.
Už ne tak docela sama.

"Když nás někdo přepadne, můžeme ho praštit netýkavkou."

Scorzoneroides autumnalis, máchelka podzimní

Na drátěném plotě visí nápověda: "Jsou to tři velké škopky, nebo květináče?"
A xenon se anglicky vyslovuje "zenon", přestože má s filosofií pramálo společného.

Jedeme v tramvaji a mlčíme, jako by se ta krabice s granulemi, která leží mezi námi, proměnila v neprostupnou zeď. Dívám se z okna a najednou spatřím chlapce v modrém svetru, jediného chlapce, kterého jsem kdy milovala. Mé srdce se však nesevře, neklopýtne, neposkočí. Mé srdce neudělá vůbec nic. Mé srdce je nadobro mrtvé.

(A já si jen matně vzpomenu co se stalo když jsem ho viděla naposled jak jsem byla zoufalá jak jsem plakala jak jsem na něj křičela to tys mě zlomil to kvůli tobě jsem umřela on se na mě chvíli mlčky díval pak se soucitně usmál a odešel hrát tenis.)

A tak zase sedíme v té naší sauně a potíme svoje těla a duše.
A venku...
Je podzim.

Angelica archangelica, andělika lékařská

Ráno jsem potkala anděla. Seděl u popelnic, hlavu měl položenou na kolenou a oči přivřené; snad aby se nemusel dívat na ulomená křídla povalující se na chodníku opodál.
Když jsem se později vracela, ležel už mezi odpadky, zpola zarovnán igelitkami.
Prostě to vzdal.

Řekli mi, že jsem prý jen "collateral damage" a že se budu muset odstěhovat.

"Komiks o chaperonech si beru s sebou, to je jisté,"  řekla jsem, když ze mě opadl prvotní šok. "Ale co vydry?"
(Co vydry a rozpustný polární medvěd? Co má opečovávaná sbírka prázdných krabic od papírových kapesníků? Co uvadlé liány a vzkazy na obalech od sušenek a čokolád? Co razítko ve tvaru modré opice? A co mrtvý brouk z kávovaru, můj tichý společník?)

Copak můžu jen tak odejít a všechno to tu nechat?

Geranium sanguineum, kakost krvavý

Studený vítr rozfoukal všechny krásnorůžky, rudoušky a lžičkovce a mykologickým táborům odzvonilo. Nastal čas pupav, ochmetů a sušených orchideí.

V ledovém vichru podnikáme výpravu za kakostem krvavým a pro ten chlad nám tuhne krev v žilách. Srny však nadále běhají po pláni a jejich běh je synonymem svobody.

Nikoliv na olši, nýbrž na jeřáb břek je třeba dávat si obzvláštní pozor. Jeho jméno se vám totiž rádo zabydlí kdesi po cestě z uší do mozku a odmítá odtamtud odejít.