Leucobryum glaucum, bělomech sivý

Celý den se povaluji v posteli s člověkem, jehož oči jsou prázdné. Čím déle tak ležíme, tím víc ta prázdnota prosakuje do mého srdce. A prázdné srdce funguje jako zvětšovací sklo. Jen díky němu se mi konečně podaří zaostřit na něco, co jsem se tak dlouho pokoušela přehlížet: nevyjde to ani tentokrát, znovu jsem se nechala oklamat.

Nechala jsem se oklamat mimozemštinou, mangovým sorbetem, Měsícem po měsíci, pozorováním přeletů a balíčkem spínacích špendlíků, co neměly český název. Stejně jako mé dvě kočky jsem se i já nechala uplatit tvarohem z vlčnovských vdolečků a úplně zapomněla na to, že bych se měla bát. Jenomže ve stínu majestátního, rezivého industriálu svět náhle ztratil veškeré barvy. Kdosi mi ukradl pastelky, neboť je potřeboval na tvorbu dekorací a vykreslování rozjásaných davů, a ponechal mi jen jedinou, černou.

Poprvé jsem se rozpadla na půli cesty mezi gruzínským sýrovým chačapuri a tortillami s guacamole.
Podruhé na samém konci japonského filmu (vždyť i mně někdo kdysi slíbil, že se určitě ještě uvidíme).
Potřetí, když jsem se s kelímkem kávy v ruce ocitla uprostřed tekutých písků a nechala si jimi znehybnit končetiny.

O několik hodin později rozzářila nebe vzducholoď v úplňku.

Stará žena opět nezklamala, já však zjistila, že Země už mé srdce nejspíš déle neunese.

Když jsem vklopýtala zpět do šedivého města, v zátylku mě nemilosrdně zastudilo kalné ranní světlo.

Téměř bych se nechala přesvědčit, že léto už dávno skončilo.

(A přeci, když jsi mi ve dvě hodiny ráno na ostravském hlavním nádraží usnul v klíně, neodvažovala jsem se ani pohnout, abych tě nevzbudila.

Některé chvíle jsou však tak křehké, že je stačí jenom popsat a ony pod tíhou těch slov úplně změní tvar.)