Černobílé flekaté krávě chybí čtvrtina boku
a v navždy otevřené ráně se skví nápis
Pitomio Okamůra.
Když pospíchám za někým, kdo mi slíbil,
že mě unudí k smrti,
na mysl mi kdovíproč přijde
"ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně".
Říkám si, se s tím vlastně dá žít.
Uprostřed květinové záplavy
probíráme early twenties crisis.
A všechno je tak žluté
a tak zelené
a tak fialové,
jako by na ničem jiném nikdy nezáleželo.
Na cestě zpátky se usmějeme.
Oba zároveň.
Jednáš, jako kdyby na tom závisela tvá budoucnost.
OdpovědětVymazatKlid, prosím.
Nebo někoho postavím k tvému nároží, někoho, kdo ti ponese jen smůlu, abys měla důvod skutečně plakat - než se slunce tvého žití opět prodere mračny.