Salix viminalis, vrba košíkářská

Měsíc v úplňku dopadl doprostřed náměstí a na chvíli stříbrně rozzářil dna pivních půllitrů. V noci se s elegantní samozřejmostí vyhoupl zpátky na oblohu a nechal obří vesmírnou kočku, aby mu sežrala obličej.

Spali jsme dlouho. Paže, které mě objímaly, pečlivě okrájely realitu, od všech nánosů, ode všeho, co bolí.
Poprvé po nekonečně dlouhé době jsem se cítila doopravdy v bezpečí. V bezpečí před světem, v bezpečí před sebou.

"Víš, co se mi zdálo?" zeptám se, když se konečně odhodlám porušit dokonalost těch chvil, tu dokonalost, o níž vím, že už také nemusí nikdy znovu nastat. "Zdálo se mi, že jsme spolu šli na výlet, k nějakému horskému plesu. Vlastně se tam téměř nic nedělo, prostě jsme jen šli a dívali se na sníh, co se držel na vršcích kopců, ale byl to neskutečně příjemný sen. Úplně z něj čišela pohoda a vyrovnanost."

Po čtyřech měsících se vracíme na začátek naší cesty. A u kopce, na němž neleží vrstva sněhu, ale bláta, řeknu: "A tos mi tehdy sliboval, že mě unudíš k smrti."
"Třeba se mi to ještě povede," odpovíš.
"Pochybuji," řeknu. A tentokrát tomu i věřím.