Za celý můj život mě na ulici neoslovil žádný chlapec proto, že by chtěl mé telefonní číslo.
Aby mi řekl, že mi to sluší.
Aby mě pozval na kávu.
(Nedivím se. Sutinám se taky každý člověk jednoduše vyhne.
Nikdo nestojí o zaprášené nohavice a kamínky v botách.)
Jen za poslední dobu mě oslovili tři.
Nejspíš bych si už měla konečně zapamatovat, že plakat po celou dobu cesty autobusem poutá nežádoucí pozornost.
"Promiňte, ale... chvíli jsem vás pozoroval. Chtěl jsem vám jen říct, že ať se děje cokoliv, jednou to přejde."
(Přejde to, až mé srdce přejde touha po rytmu.)
"Taky jsem se kdysi takhle cítil. Dokonce jsem si téměř sáhl na život."
"Já jsem ale v pořádku," řeknu. "Je to jen taková nedůležitá drobnost."
Tak rychle se odbýt nedá.
"Dám vám svoje číslo, a slibte mi, že mi napíšete, kdyby se něco dělo."
Přinutím se ke křečovitému úsměvu, a protože je to nejspíš ta nejrychlejší možnost, jak se ho zbavit, poslušně naťukám číslo do svého mobilu.
Moc dlouho se tam však neohřeje.
Jakmile za mnou zapadnu dveře od kanceláře, kontakt smažu, bez milosti a s úsměvem zcela nepředstíraným.
Nechat se zachraňovat je to poslední, co teď potřebuji.
Vsadím se, že s tebou měl pouze ušlechitlé úmysly...
OdpovědětVymazat