Když se vracím domů, ulice jsou vycpané mlhou, v níž se dá plavat, mlhou, která chutná jako cukrová vata - pokud ji tedy trochu osladíte.
Stále dokola si opakuji: "Díky Bohu, že už je konec, konec tomu všemu."
Přemýšlím, že bych se obrátila na některého z náhodných kolemjdoucích a se zmateným výrazem v očích se ho zeptala: "Promiňte, poradíte mi prosím, kudy se dostanu k metru? Jsem v téhle realitě nová..."
Jenomže tato realita se příliš neliší od té, v níž jsem až doposud žila. Vstup do metra je na svém místě a ochotně sežvýká každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti. I v této realitě mám na sobě svůj starý kabát a v jeho pravé kapse ořechy od Hastrmana. Jsou snad trochu jiné, to ano, ale pořád tam jsou.
Vím, že teď už se mohu bez obav rozběhnout za Blankytným medvědem, vrhnout se mu do náručí a uložit se spolu s ním k zimnímu spánku.
Konečně je to za mnou, konečně jsem volná.
Do sítnice se mi vypálilo velké bílé O a otevřelo mi průchod do jiného vesmíru, do vesmíru, v němž se plní přání a všechny cihly jsou bezpečně na svém místě. A žena se jménem začínajícím na totéž písmeno pak vytvořila z tónů a slov tu magickou sekvenci, která mi umožnila vyrekombinovat vše, co se událo mezi první a druhou repeticí. Chtěla jsem jí poděkovat, ale ona se bez vysvětlení vrhla do rozbouřených vod.
Nejspíš proto, že se stalo to jediné, co se stát mohlo.
(Tunel, který jsem míjela, měl přeci na svém čele vyryté vrásky tvořící slovo "neboj". A kamenům lze většinou věřit.)
Vymývání ran bolí vždycky, ale je to mnohem snesitelnější, když vám k tomu hraje dobrý soundtrack.
Jeden románek skončil a už se otvíráš dalšímu. Samička. :)
OdpovědětVymazat