Večer přemýšlím nad mořskými živočichy.
Přemýšlím o obrovité olihni s rosolovitým plášťovým lemem, o krevetách s droboučkými, šimravými klepítky, přemýšlím o přísavkách na chapadlech chobotnic, o parejnocích, kteří všem vyhrožují elektrickými výboji, přemýšlím o medúzách a jejich něžných smrtících pastech.
Přemýšlím nad tím vším a říkám si, že do vody už nikdy nevlezu.
Uprostřed noci se budím. Venku hučí vítr. Tiché hvízdání naleptává omítku domu, dunění zasazuje smrtící rány základům. Zdi v nejvyšších patrech se začínají vlnit, hrany měknou, úhly se deformují.
Ukrývám se v mezeře.
Chlapec, který vedle mě komponuje druhý hlas pro requiem za bortící se budovy, vyplňuje pomlky mumláním o jakési Tereze. Pár okamžiků uvažuji o tom, že bych ho mohla přidusit polštářem, aby ten hrozivý koncert umlkl alespoň na chvíli. Pak se však jen převalím na druhý bok a pevně zavřu oči i uši.
Není totiž nic, na čem by záleželo méně.
Ráno je šedivé. Mžourám na svět pootevřenýma očima a svět mžourá pootevřenými žaluziemi na mě.
"Mně se tak nechce do práce!" povzdechnu si.
"Tak nechoď," odpovídá Chlapec.
"Dostala bych strašně špatný posudek, kdybych jen tak zničehonic přestala pracovat."
"Tak tam nechoď už nikdy. Aspoň budeš konečně moci být ta... spisovatelka."
To slovo si vychutná; asi tak, jako si škodolibé dítě vychutnává čokoládový bonbon, když ví, že jeho spolužáci žádný nemají.
Z postele vstávám bez řečí.
Není nic lepšího než být vysmívaná. Magický čep jednoho jitra zapadne do soukolí a kuličková ložiska se opět vydají na túru!
OdpovědětVymazat