Jakmile se zavřely dveře, utíkala jsem je znovu otevřít.
Minuty, co jimi vešly, se rozhlédly, mlsně se olízly a pak se k prasknutí nacpaly mnoha minulými i budoucími hodinami. Poté zkameněly; zanechaly tak trvalý otisk toho, co bylo, v tom, co bude.
Až jednou nějaký paleontolog kladívkem rozklepne ten kámen, objeví tam mě, jak křečovitě objímám chlapce, který přinutil strakapoudy hibernovat, a stále dokola opakuji: "Já se tolik bála, že ani nedojedeme."
A možná, že až ten nález pečlivě očistí, prohlásí ho za začátek úplně nové éry.
Teď už totiž vím, že kdyby náhodou začalo pršet, vždycky se můžeme ukrýt do IKEA tašky.
"20:05 je, zrcadleno oknem autobusu, 20:05."
Ale kdo se mlsně oblízl? Strakapoudi, nebo rozjívení milenci?
OdpovědětVymazatToto je dobrý zápis.
Vždy vyhrává láska - setkání dvou uslintanců.