A tomu, kdo by mě snad měl rád, mohu dát na oplátku jen kousek domácího koláče.
Kolegové mě parodují. Chodí se svěšenými rameny, pohled zabodnutý
do země, občas si povzdechnou a tichým, bezvýrazným hlasem pronesou: „To je smutný.“
A když prohlásím, že jediné, co si doopravdy přeji, je nebýt, jen pokývají hlavou a pomyslí si: „To ona říká pořád.“
A když prohlásím, že jediné, co si doopravdy přeji, je nebýt, jen pokývají hlavou a pomyslí si: „To ona říká pořád.“
Přitom nevědí, že zevnitř sesychám, a proto je tak těžké
držet ramena zpříma.
Netuší, že většinu večerů trávím doma, zády k věčně zapnuté televizi - lhostejno, co v ní běží, hlavně, že jsou tam nějací lidé, kteří něco říkají - a celé hodiny jen pozoruji ten kousek zdi před sebou.
Neznají tu neochotu dýchat, tu absenci jakéhokoliv smyslu, tu touhu proměnit se v kámen.
Cokoliv, co řeknu, pro ně nemůže být ničím jiným než jen náhodným shlukem písmen.
A proto pokaždé jen mlčky pevně sevřu kousek ledu v dlani, narovnám záda a předstírám, že barvy nejsou jen pouhopouhou iluzí.
Netuší, že většinu večerů trávím doma, zády k věčně zapnuté televizi - lhostejno, co v ní běží, hlavně, že jsou tam nějací lidé, kteří něco říkají - a celé hodiny jen pozoruji ten kousek zdi před sebou.
Neznají tu neochotu dýchat, tu absenci jakéhokoliv smyslu, tu touhu proměnit se v kámen.
Cokoliv, co řeknu, pro ně nemůže být ničím jiným než jen náhodným shlukem písmen.
A proto pokaždé jen mlčky pevně sevřu kousek ledu v dlani, narovnám záda a předstírám, že barvy nejsou jen pouhopouhou iluzí.
Nabízí se srovnání se sodomskou tragédií. Tam začala pouhá bouře, v níž Hospodin dštil síru a oheň z nebe v podobě tisíce ohnivých koulí, v tvém případě by zdatný antický sochař zaplakal, neboť tě sám nemohl vytesat do příslušného, božského tvaru.
OdpovědětVymazat