Primula veris, prvosenka jarní

Žofka je úhoř a skládá se ze svislých písmenek.
Prvosenka jarní není jedovatá, jenom chutná poněkud hořce.
Sestra průhlední od okrajů a je tou jedinou, která ví.

"Jsi skautka?" ptá se.
"Ne," odpovím.
"A chodíš aspoň do hor?"
"Ne."
"A co tedy děláš ve volném čase?"
"Většinou prostě jenom koukám."
"Na videa?"
"Ne. Do zdi. Nebo do stropu, když chci změnu."

Cítím, že prohrávám. Prohrávám, přestože se vůbec nezačalo hrát.

Kdybych se toužila stát krotitelkou lvů a nosila třpytivé halloweenské kostýmy, chtěl by se mnou mluvit každý. Jenomže já jsem mlčenlivé šedivé nic, které se pokouší zarůst do zdi, člověk bez zájmů, bez názorů, bez fantazie, bez odvahy a beze snů; nedovedu si ani vybrat, čím bych chtěla být.
Ze všeho nejspíš se tak jednou stanu někým, kdo se sebere a beze slova se vytratí do noci, kdo bez jakéhokoli vysvětlení zmizí.

Vlastně se tolik nebojím setkávání - bojím se toho, že jednou budu tím, kdo zasadí první ránu, ránu, která se nikdy docela nezahojí.