Calluna vulgaris, vřes obecný

Ten, který zůstal, si mě zvykl objímat - a já si zase zvykla na to, že to čas od času udělá.
Vím, že pouhý zvyk nestačí.
Stejně tak ale vím, že nic víc už po životě požadovat nemohu.

Polovinu večera vraždíme agresivní robotické trojnožky a zapínáme požární alarm, druhou polovinu věnujeme pečlivému rozvíjení úzkostných pocitů z rozlehlých výzkumných center.

"Už se bojíš?" zeptám se, když se v temném lese poprvé ozve vrčení obřího psa.
"Ani ne. Mám tu totiž tebe," odpoví a uchopí mě za ruku.

Nechám ho, přestože lakování auta, nudné dialogy a happy color revision mě stále trochu svědí na kůži.

A tak se pomalu, ruku v ruce, blížíme k místům, odkud není návratu.
Nakonec jsem tu já ten, kdo se bojí.

Jistě to není varování. Nejspíš se jen ve vzduchu vznáší nějaký aerosol.