30. dubna

Zasekla jsem se, požírá mě chodník a trochu to zebe.
Ale už jsem za řekou.
"Tak to už jsi blízko."

(Blízko tomu, že mi nohy ztěžknou natolik, že nebudu schopna udělat další krok. Blízko tomu, že zůstanu navěky sedět na obrubníku u zdi s přáními. Blízko tomu, že na tu zeď napíšu Chci, aby to tak nebolelo a následně půjdu zkrátit dobu pro splnění tohoto absurdního poždavku na minimum.)

Snažím se utéct, polapí mě však moje jméno s pěti vykřičníky a několik netrpělivých telefonátů.
Jsem představena osobě Jájsembratr - zní to trochu, jako bych hovořila s pozůstalým - a dívce s klíči.
Nákup alkoholu v hospodě, kde si na zrcadle dávají dvě kachničky nekonečný zobáčkový polibek, se počítá na litry.

Na louce zíráme do plamenů a pátráme neznámo po kom. S hledáním skončíme tam, kde se vykládají karty. Hastrman zahuláká jakési příjmení.
U ohniště se zvedne dívka s vlnitými vlasy a pronese: "A tohle, dámy, je člověk, který mi neskutečně učaroval."

Sedíme v kroužku a od okrajů nás okusuje tma.
Hastrman hraje na harmoniku a doprovází toho, co pořádá výlety.
Jájsembratr mi nabízí ořechovku z placatky. (Zjevně mají v rodině nejen uhrančivost, ale i náklonnost k alkoholu.)
Ta, co jí Hastrman učaroval, usíná objektu svého zájmu na kolenou. (Necítím nic, přestože bych asi měla. Nic než zoufalou touhu zmizet. Rozplynout se tak za jedno lusknutí prstů a nechat se vdechnout do nějakých přátelských plic!)
Dívka s klíči se plazí po Jájsembratrovi.
Hastrman mi vnucuje polibky a pokouší se zaplašit slovy Vždyť já jsem celý večer čekal na to, až přijdeš, a ty se pak chováš takhle odtažitě! to, co se mi hromadí pod lícními kostmi. A vzápětí prohrábne ve vlasech tu, která mu spí v klíně.
Děvčátko z hor odbíhá do tmy, ale vždycky se vrátí. Musí. Všechny musíme. (Možná je však jediná, která ještě dokáže bezelstně milovat toho, kdo si ji k sobě připoutal.)
Dívka, kterou znají všichni psychologové, říká té, co jí Hastrman učaroval: "Tak jsi to trochu přehnala s alkoholem. Na tom přeci není nic judgemental." A pohazuje u toho blonďatým mikádem.
Ten, co si rád vede statistiky, sedí osaměle na plotě. (Nemohu se k němu připojit, protože ačkoliv také sedím osaměle, Hastrmanovy pařáty mě svírají příliš pevně.)

Z kopce skoro běžím.
Až na Poříčí se zastavím. Odněkud zaslechnu zpívat slavíka.

29. dubna

Je neděle, předposledního dubna, čtrnáct hodin a padesát dva minut.
Ležím v posteli, na hrudi se mi rozvaluje jeden z kocourů a hlasitě přede. Druhý si opírá hlavu o mé kotníky. Moje tělo si však již dávno vytvořilo vůči léčivé kočičí síle rezistenci.

Něco nedefinovatelného mě praštilo po hlavě, surově popadlo za vlasy a vleče kamsi do bažin. Padám, jako když zakopnete ve snu, ale stále spím. Musela jsem pustit z rukou vše, co jsem až doposud pevně držela.
Nedostala jsem na vybranou.

Hastrman se mě chystá konečně zavřít do hrníčku. A tentokrát mu to vyjde, vím to. Napotřetí se už neubráním.
Měl mě raději ubít polní lopatkou, bylo by to o tolik milosrdnější než to nekonečné tonutí!

Občas bych si přála najít někoho, kdo by mě miloval - nebo nenáviděl - natolik, že by mi pomohl ukončit mou ubohou a nicotnou existenci jednou provždy.

"Night and darkness, take me!
I know one thing for sure, someone ate my heart. 
I remember."

27. dubna

V nočním kampusu jsme potkali ježka - patřícího prý mezi šelmy - a dva zajíce, o jejichž zařazení jsme pro jistotu nediskutovali.
Raději jsme se dívali do oken a pojmenovávali přístroje, propasti a akvarijní rybičky.
"Na to, jak jsme se tu procházeli, určitě jen tak nezapomenu."
V překladu: Možná bude potřeba týden, nebo dokonce i dva.
Já jsem si taky nedokázala vybavit slovo exsikátor.

"Bála ses se mnou jít ve dne na pole - a teď se mnou chceš jít v noci do lesa? Blázne."

Můj popůlnoční stoslovný dárek vyvolal jedinou reakci:
"Fušuješ mi do řemesla, obludo."

Telefonovali jsme třicet osm minut a třicet osm sekund.

25. dubna

Statistik se roztříštil na milion kousíčků a tentokrát to nezní, jako když zapálíte prskavku. Kontroluji základní životní funkce pomocí hudby a přemýšlím, jestli na světě vůbec existuje tmel, jenž by ho přinutil držet aspoň chvíli pohromadě.

"Nechci, abys mě viděla v takovém stavu."

Jsou případy, kdy jediným řešením je prostě jen čekat.
A já takové puzzle naneštěstí složit nedovedu.
Dost na tom, že se mi pod postelí stále choulí Renoir v rozkladu.

21. dubna

Zatímco štípu srnčí femur nůžkami na větve, přichází mi spousta nevyžádaných fotek.

Miluji jarní efeméry. Jsou pryč, než se k nim odhodláte vztáhnout ruku - a přesto zanechávají ty nejhlubší stopy.
Chtěla bych potkat někoho, koho dojme les plný podléšek nebo pavoučí nožky lesknoucí se na slunci. Někoho, kdo se dokáže rozběhnout z čisté radosti.
Někoho, kdo ještě věří na lásku.

Pořád slyším to posměšné Přišla sis snad pro vztah?.
Na některé věci se nesmí zapomínat.

20. dubna

Při hře se slovy vznikla série špatných fotek a mnoho otázek bez otazníků.
A zatímco se na balkóně bílého domu proplétali hlemýždi, zanechaly prsty od cibulových kroužků spoustu mastných otisků na písmenech.
Jen proto, že jsem opět podlehla.

Jsem toho názoru, že některé věci se musí před konzumací nechat důkladně uležet. Zelí je taky lepší nakládané.
To je možná ten hlavní rozdíl mezi námi - a také důvod, proč jsem se nenechala nalákat na sýr.

Hlavolam se stále opírá o Brněnské povídky, Kuropění a Cestu na jih.
Možná podvědomě tuší, že kromě otazníků se poztrácely i tečky.

"Líbí se mi, jak děláš přesně to, co říkám."

Měla jsem si ještě ponechat možnost strčit prsty do zásuvky.

19. dubna

Mám nové oblíbené slovo (bodláčí) a nové tenisky (staronové, s květy po stranách).
Když se na ně podívám, vždycky si vzpomenu na pana Optimistu, jak na kameni v Divoké Šárce pojídal palačinky s jogurtem.

"Není to trochu autistické, koupit si podruhé tytéž boty?"
"Možná."

Těžko někomu vysvětlovat, jakou symboliku lze zakódovat do jedněch obyčejných tenisek.
Těžko slovy vystihnout, že čas běží v kruzích a nové začátky nemají pražádný význam.
Těžko by někdo pochopil, že ani v nové obuvi neuteče tomu, aby byl na konci cyklu zase o dva uhlíky chudší a o jednu ztrátu bohatší.

Mám oči plné pylu a pláču jenom smutkem. To je dobré znamení.

18. dubna

Jsi jako exponát v muzeu
s nápisem Nedotýkat se, křehké!
Pod tíhou blízkosti
by ses rozdrolil
a shořel.

Raději přicházím bez batohu.
Vzdávám se ostrých obrysů,
jen abych ti mohla předat
sbírku poetických slov.
Příště už doopravdy.

17. dubna

Ráno si naložím do batohu sbírku básní.
Pojednou už chápu, jak to bylo s Terinou a Tonkou.
Jsem volná, volná aspoň na chvíli.
Tak mě nezklamej.

16. dubna

V záhonech kvetou tulipány
Je jaro, proboha!
(Nebo snad už léto
vrývá vzdušné polibky
v rozpukanou zem?)

Je třeba tvořit
(Zachytit tep života
tou vratkou křivkou slov)
Je třeba koupit
kočkám granule

14. dubna

Když mi vyčaruješ zpoza ucha desetikorunu, pochopím, že je nejvyšší čas jít. To proto, že mezi čtvrtou a pátou skleničkou vína se osvobozuje prázdnota z okovů. Proto, že tabula rasa je v tvých ústech převelice pejorativní pojem. Proto, že jsi jako vyschlá palička česneku, čistý zánik obalený ve slupkách.

"Bylo mi těsno uprostřed čtyř stěn. Promiň a dobrou noc."
"Přijdu za tebou. Kde jsi?"
"Pryč."
Přesto nakonec podlehnu. Dlouho, předlouho sedím na schodech a sleduji smečku - blízkost kočkovitých šelem je tolik uklidňující! - a jediné, co získám, je poslední dílek do skládačky.
Nepřijdeš.
Už nikdy nepřijdeš.

Od základní školy mě nikdo neoslovil příjmením tolikrát jako ty. Možná proto, že to byla jediná věc, co sis o mně pamatoval.

Hlavolam jsem vyřešila během několika minut.
Teď ho už zbývá jenom hodit do schránky.

8. dubna

Někde mezi barvínkem, klíšťovou encefalitidou a neznámým antibiotikem se dějí věci, které není snadné pochopit, věci mezi hlavou, srdcem a tělem.
Nechala jsem se dobrovolně spoutat a nehty ti vyryla kotvu do holé kůže. Jenomže barvy tak rychle blednou a ani skvrna od vína na stropě už není červená.

Chtěla bych napsat o tom, jak jsem ve čtyři ráno musela v noční košili s mývalem otevírat hasičům a policii. Jak se stalo, že jsem o hodinu později seděla uprostřed schodiště s člověkem, o němž jsem si přísahala, že už ho nikdy neuvidím, a dostala místo snídaně panáka whisky. O tom, jak jsem navštívila pavlače a porazila Hastrmana ve hře na chytrost. Jak jsme pojídali camembert, jak jsme museli neustále přetáčet film a prý to bylo dobré znamení. Ráda bych zaznamenala i to, jak jsem nedokázala roztříštit skleničku s vínem o zeď a pak jsem toho litovala. Jak jsem za svítání objímala téměř cizího člověka a na přibližně tři vteřiny mi bylo dobře. Jak ten člověk řekl: "Napíšeme spolu básničku.", uchopil mě za ruku a v tom okamžiku usnul. Jak jsem neutekla, přestože mi neměl kdo zabránit. Vykreslila bych i situaci, jak jsem (já!) úplně sama venčila cizího psa na dětském hřišti. Jak jsem si dobrovolně nechala uvěznit pravou ruku v policejních poutech a pak musela chodit po ulici s klukem, co na sobě neměl kalhoty. Jak jsme strávili nedělní dopoledne v peřinách a já byla pořád jednou nohou na odchodu, přestože bych pro něco takového nejspíš i zabíjela. Jak jsme jedli houbové rizoto a jak jsem se osvobodila. Jak jsem znovu nedokázala uvěřit. Jak jsem nekonečně dlouho stála ve dveřích. Jak jsem Hastrmanovi opět naoko zlomila srdce, ale ve skutečnosti se jen zapletla pevněji do sítí. O tom, jak moc bolela věta: "V tom případě už mi nikdy nevolej."

Chtěla bych o tom všem napsat. Jenže tys to napsal dávno přede mnou, jako součást univerzálního scénáře, jako formu na mnoho použití.
A mně nepřísluší krást mistrovi tužku.
Co s tím vším, když já nehořím tak rychle jako suché chrastí, když nedokážu předstírat život tak věrohodně jako ty?
A koho budeš odlévat do forem zítra, koho pozítří?

"A tady v tomhle místě je pořád moje bývalá přítelkyně, úplně nahá. Tak, jak jsem ji tenkrát obtáhl marmeládou. Borůvkovou."

4. dubna

Viděla jsem modrou plazmu a tleskající počítač.

Místo podél řeky se teď procházím podél tramvajové trati v úseku Vozovna Pisárky - Mendlovo náměstí. Trochu se se mnou houpe svět, neboť šmajdám na pravou nohu a jen velmi těsně jsem unikla masivní, život ohrožující otravě. Nejspíš jsem dostatečně neposlouchala vyděšeného králíčka.

Držel jsi mě za větvičky, ale naštěstí se ulomily. Tentokrát mohu za ztrátu zájmu děkovat nebesům.

Nejspíš teď chodíš někde po Špilberku a voláš na děvčátko z hor.
Nebo se upíjíš do bezvědomí u stěny vytapetované stránkami naučného slovníku.
Nebo někde hledáš další a další sedmikrásky a pomněnky.
Moc ráda bych to věděla, moc ráda bych rozlouskla tu hádanku.
Jsem však vděčná za skutečnost, že žádné další otázky nejsou dovoleny. Nemám v těle jediné buňky, kterou bych si ještě mohla dovolit postrádat.

3. dubna

Jsem v bezpečí domu, v ulici pojmenované po člověku, jemuž Oldřich Mikulášek věnoval jednu ze svých básní. Stojím na balkónku ve druhém patře a pozoruji chlapce s velkým černým psem, jak mi odcházejí ze života.
Právě jsem unikla ze spárů vodní příšery, která se mě chystala pohltit. Cítím úlevu, téměř nekonečnou úlevu. Od krajů ji však ohryzává smutek, že se nikdy nedozvím, co tahle podivuhodná příšera ukrývala ve svých útrobách.
Když pohodím hlavou, zašimrá mě v nose cizí vůně, která se mi usadila ve vlasech - možná v tu chvíli, kdy mě příšera jednou větou přesvědčila, že ji tam, před domem v ulici pojmenované po člověku, jemuž Oldřich Mikulášek věnoval jednu ze svých básní, jistojistě chci políbit.

"Teď se rozloučíme?" napůl se ptám, napůl oznamuji.
"To musíš udělat ty. Já to nedokážu, nemám teď loučení ve scénáři," odpovídáš.

Celé to bylo jenom komorní drama pro dva herce a jednoho psa, které sis napsal pro své vlastní pobavení. Veděla jsem to od začátku, už od věty bylo mi s tebou hezky hezky hezky. A přesto jsem se nechala pro svou roli zlákat.
Až ta drobná zmínka o scénáři mě přinutí za sebou konečně zavřít dveře - uvědomím si totiž, že si nepřeji v tomto divadelním představení nadále účinkovat.

V jednu chvíli si říkám, že se mi tvé noční já zamlouvá o tolik víc než to denní. To když vyprávíš o kakaových knírech a chalupách a o tom, jak se ti stýská po antikvariátu na Národní. Sedíme na vyhlídce a sledujeme, jak se někde hluboko pod námi šíří epidemie světýlek. Předčítáš mi básně o démonech a milenkách a trolejbusech a jiskření a explozích. Na prchavý okamžik se necítím prázdná a v žilách mi koluje podivné dojetí. Smutek se odstěhoval zpod lícních kostí do konečků prstů. Chtěla bych se tě dotknout, ale mám ruce od psích slin a celý svět je iluze.

"Mám teď hroznou chuť žít, hroznou chuť dělat něco kreativního."
"Můžeme spolu. A nebo můžeš i sama. Foť třeba každý den po dobu deseti let jedno místo v Brně a sleduj, jak se mění."
"Deset let tu, doufám, nezůstanu."
"Tak můžeš zapisovat poznávací značky všech aut, které měly nehodu na Úvozu, a hledat v tom nějaký vzor."

V nejvíc hippie hospůdce v Brně si dvě kachničky na zrcadle dávají nekonečný zobáčkový polibek a z rádia se linou sladkobolné tóny Nothing's Gonna Hurt You. Zacpáváš si uši, jako kolovrátek opakuješ moje příjmení a tvrdíš, že má dozajista něco společného s mlýnem. Pojídáš papír s bylinkami, který pořád chutná jako pouhý papír, a zapíjíš ho pivem. Nutíš mě, abych po lidech házela míchaná vajíčka. Tvrdíš, že bych místo pečení dortů měla chystat svým nejbližším oprátky.

Začíná se mi motat hlava.
Tak rychle jsem víno ještě nikdy nepila.

"Chybí mi takhle maličko, abych se do tebe zamiloval."
"Kecy."
Líbáš mi ruce, ale nevěřím ti ani nos mezi očima (přesto, že v něm neustále trochu křupe).
"Takže už se neuvidíme?"
"Nevím, nemohu ti to slíbit."
Vypadáš, jako bych ti ublížila. Skoro. Jsi dobrý herec, ale na autenticitě ještě bude třeba zapracovat.
Cožpak je možno zlomit srdce člověku, kterého znáte jeden jediný den?

Někde u domu, kde jsi mi vyprávěl o babičce Heleně a modrotiskových ubrusech, přese mě přehodíš své sako a chytíš mě za ruku. Neodmítnu ani jedno.
Tak jdeme ruku v ruce nočním Brnem a na Mendláku nás spolkne housenka číslo jedna. Vystoupíme takřka nezměněni.
Cestou na kopec mi zpíváš šansony. Nemohu si nevšimnout, jak krásný máš hlas - ale jinak necítím nic, vůbec nic. Nejspíš jsem se do své role nedokázala pořádně vžít.
Měla jsem ti padnout k nohám a za pár hodin usnout ve tvém objetí.
Od scénáře jsem se odchýlila příliš brzy, ale téměř pozdě.
I tak mi dělá potíže zatáhnout oponu.

Když budu mít velké štěstí, stanu se jednou z tvých básní.
Do dvou dnů zapomeneš, o kom vlastně byla.

2. dubna

Nedaleko nádoby s kapalným argonem probleskují zlatavé kvítky podbělu.
V lesíku pod Hošnovou vilou lze objevit hnízdečka dymnivek.
Za keřem u Anthroposu se hrbí stařík s pomlázkou a močí.
Takhle vypadá jaro na Moravě.

Na rozbahněné cestě kousek od Pozořic mi vítr pošeptal do ucha, že ještě žiju.
U nohou se mi choulil veliký pes a já se nebála.
Pak jsme našli minu.
Výbuch nenastal, cosi se však rozříštilo.
Srny možná vycítily sůl, a proto se shromáždily na obzoru.

Je jaro, ale pod kůží a v cévách a v plicích je pořád ještě chladno.

"Nemohu psát básně, ztratila jsem schopnost žasnout."

1. dubna

Ve vlaku z Prahy do Brna je chladno.
Tak chladno, že bych se nejraději stočila do klubíčka pod malou stolní lampičkou, tak chladno, že si musím vzpomenout na ledové krystalky PMSF rozpuštěného v isopropanolu - a na ten zvuk, který zní, jako by se něco tříštilo, a zároveň tak trochu jako Vánoce, jako když si zapálíte prskavku - tak chladno, že někde u České Třebové musím na chvíli zavřít oči.
Přesně za dvanáct hodin mě kluk s monoklem a velkým černým psem naloží do auta, odveze kamsi do polí a možná mě ubije polní lopatkou.
Chtěla bych ještě něco napsat, jenže jsem si znepřátelila slova a má duše je prázdná, prázdná, prázdná.
Možná proto pořád tak trochu mrzne.