Je mžouravé pozdně letní ráno. Ve vzduchu je cítit, že slunce se pomalu začalo vysvlékat, že odhazuje paprsek po paprsku a zbavuje se všech hřejivých vrstev, aby za pár měsíců nahé vkročilo do prvního mrazivého dne, chladné, a přesto zářící.
Cestou k Vltavě potkávám trombonistu. Tentokrát má tmavé kalhoty, plnovous a přes rameno tašku s tapírem.
Skoro bych se odhodlala usmát se na něj, takovým tím potutelným a spikleneckým úsměvem, jakým se navzájem zdraví členové tajných spolků, neboť vědí něco, co ostatní ne; pak si však uvědomím, že sama mám jenom batoh.
Loudám se po náplavce a pozoruji, jak se z lodí pomalu stávají květináče a jak mladé labutě vyrývají do tmavé hladiny kružnice, vlnovky a čáry. Možná, že kdybych měla křídla a vznesla se vysoko nad řeku, možná bych si mohla přečíst ty vzkazy, které tam tak pracně zapisují, možná bych to stihla předtím, než se ta písmena, slova a věty slijí v jediný nečitelný inkoustový flek.
V těch místech, kde jsem kdysi v dešti hledala skrýš pro dopis pohádkovému Jeníčkovi, kde jsem o muzejním ránu snídala muffin a odkud jsem na Zelený čtvrtek posílala zprávy, na nichž už nezáleželo, se posadím na lavičku. Dlouhé minuty se mlčky dívám do vody a nechám se kousek po kousku odplavovat.
Na starou dobrou blátivou Vltavu je totiž spolehnutí - dokáže pohltit úplně cokoliv.
Snad někdy najdu někoho, kdo pochopí, proč ve městě bez pořádné řeky nikdy nemohu být tak docela šťastná.
To mi říkej, u nás v černém městě jsem utopil skorem všechno, dokonce jsem tam pod divým proudem držel i děvče! Ale ze srandy, samozřejmě, smáli jsme se později oba!
OdpovědětVymazat