Prunus avium, třešeň ptačí

Čas se zastavil v jedenáct hodin, tři minuty a dvanáct vteřin.
Březen se překulil do května, zima do léta a léto do zimy.

Duben zavalilo tři tisíce zbytečných slov a jedenáct ještě zbytečnějších bílkovin.
Nic se nezměnilo.
Jen mám zase o pět centimetrů kratší vlasy a mé červené conversky už nejsou zdaleka tak červené; už sebou netrhnu leknutím pokaždé, když skloním hlavu.

Po čtrnácti letech jsem si znovu sedla na kolo a ujela dvacet čtyři kilometrů.
V půl šesté jsem pak dostala svou první prvomájovou pusu pod třešní (tak odkvetlou a opelichanou třešní, jako jsem já sama).
Popravdě bych byla mnohem raději, kdyby k tomu nikdy nebylo došlo.

Občas vzpomínám, jak jediný, kterého jsem kdy milovala, plánoval uskladnit rozkvetlou třešňovou větev v mrazáku, aby mě pod ní mohl políbit.
Občas na to vzpomínám a je mi strašně smutno.

Občas vzpomínám i na Statistika, který překonal celé město a půlku vesmíru proto, aby mohl ochutnat můj mrkvový závin a pak navždycky zmizet.
(Myslím i na tu noc, vzdálenou ode dneška spíš v řádu hodin než dní, noc, kdy jsem zírala doširoka rozevřenýma očima kamsi do tmy a i hvězdy nade mnou vážily přespříliš.
"Dneska jsi spala strašně neklidně."
"Měla jsem nějaké zlé sny."
Zdálo se mi, že někdo mně velmi drahý odešel, odešel pryč a nechal za sebou jen několik slov, na něž se nedalo odpovědět. Ale byl to jenom sen.
Byl.
Že ano?)

Vzpomínám i na to, jak jsme s Hastrmanem na schodech snídali whisky v den, kdy mě vzbudili hasiči, na to, jak jsem si ozdobila ucho křiklavě zeleným hráškem, na to, jak bytem se slovníkovými stěnami pokaždé otřásl průjezd první ranní šaliny.

Někdy vzpomínám i na den, kdy jsem kdy si prohlédla všechny nově otevřené stanice metra, kdy jsem poprvé v životě ochutnala sushi, kdy jsem panu Optimistovi přivezla uvadající vzorek stepní flóry.

Vzpomínám i na chlapce, který mě vzal tančit, ukazoval mi fluorescenci nápojů, toho, který měl v bytě pořádek a vázu s květinami. Na toho, s nímž jsme vyrobili draka, který nikdy nevzlétl.

Vzpomínám na chlapce s lahvičkou kapsaicinu, s nímž jsme si celých čtrnáct minut hráli na schovávanou mezi stánky s turbomoštěm a nakládanými sýry.

Vzpomínám na Pozemšťana, který mě v únoru pozdě večer zabalil do spacáku a krmil mě historkami o lapáliích spojených s pitím cideru místo toho, aby mě krmil čokoládou v nočním autobuse.

Vzpomínám na toho, který mi slíbil, že mě unudí k smrti, a místo toho mě skoro beze slova utopil ve žluté záplavě květů hlaváčku, na toho, který mi tak jemně odhrnul pramen vlasů z čela a pak si pořídil ponožky se strakapoudem.

Všechny ty vzpomínky jsou však spíše sbírkou vybledlých slov a vět než živou směsicí vůní a barev.

Musí to tak být, opakuji si, když se už několikátou noc v řadě převaluji na nepohodlné matraci sem a tam. Musí, neboť vedle mě teď leží člověk z masa a kostí.
Chlapec, kterého nemiluji, chlapec, kterého nejspíš nikdy milovat nebudu.
Chlapec, který však jako jediný ze všech zůstal.