Má objednávka koťátek skotačících v okně je expresně vyřízena, protože jsem o ně konečně požádala tu správnou osobu.
Hlavní účel lokálního dýchánku byl jiný, než by se na první pohled mohlo zdát. Všechny věty o depresi prý byly myšleny s nadsázkou, dokonce i ty mé.
Připadám si trochu obelstěna a ani přesně nevím, proč.
"Pojď taky a budeme se bát dva," napsala jsem. "To bude určitě lepší, než kdybychom se báli každý sám."
A tak jsme se šli bát.
---
Když se blížím k místu, kde poskytují návod, jak účinně bojovat s brněnským drakem, už zdálky spatřím Zálesáka, jak nerozhodně přešlapuje před vchodem. Celkem se mi uleví, že doopravdy přišel, že tomuto večeru nebudu muset čelit úplně sama. Zvednu ruku a zamávám; tak se totiž v jeho vesmíru zdraví.
"Uvnitř ještě nikdo není?" zeptám se ho.
"Nevím, ještě jsem tam nebyl."
Chvíli postáváme před vchodem, než se odvážíme vejít. Záhy však zjišťujeme, že nikdo jiný akademickou čtvrthodinku nedodržel. Přicházíme poslední a jsme tedy odsouzeni k tomu, abychom celý večer seděli příliš daleko od vědeckých kapacit, které nadto mají zájem probírat své společné známé spíše než vědu.
Brzy vzdám jakoukoliv snahu účastnit se rozhovorů, které probíhají na opačném konci stolu. To, že slyším stěží každé druhé slovo a navíc se tam mluví převážně o lidech, které neznám, je však velmi dobrou výmluvou pro to, abych svou pozornost naprosto nespolečensky věnovala pouze jedinému člověku.
Zálesák vypráví o škole a spolužácích, jednu historku za druhou, a já postupně začínám ignorovat všechny ostatní v místnosti. Vzpomenu si, jak jsme se spolu loni procházeli sněhovou vánicí, a znovu mě překvapí, jak bezpečně se s ním cítím, přestože se právě nacházím ve společenské situaci, která by pro mě za normálních okolností byla takřka nesnesitelná.
Možná jsem si tak trochu vymýšlela, když jsem psala, že se budeme bát spolu.
Už podruhé během posledního měsíce se náš rozhovor stočí k ruské literatuře a Oblomovi, kterého, nutno podotknout, ani jeden z nás nikdy nečetl.
"Já si připadám přesně jako takový zbytečný člověk," povídá Zálesák.
"Proč?" podivím se.
"Kdybych najednou zmizel, určitě by si toho nikdo ani nevšiml."
"To vůbec není pravda. Minimálně já bych si toho určitě všimla," řeknu a zjišťuji, že můj hlas zní nepřiměřeně hystericky. Ráda bych dodala ještě něco, ale vím, že až tak osobní být doopravdy nemohu.
"Tak co, v kolik hodin půjdeme?" zeptá se mě Zálesák, když už se přiblíží doba, kdy je přijatelné zmizet.
Formulace, kterou použil, mě poněkud zarazí. "Já bych šla tak za čtvrt hodiny," odpovím.
"Tak jo," řekne jen.
Přijdeme spolu, celý večer mluvíme téměř výhradně spolu, odejdeme spolu... napadne mě. Takhle o nás budou za chvíli kolovat řeči.
Trochu se té představě pousměju.
Venku studeně mrholí, jako by sychravý podzim svými mrtvolnými pařáty definitivně uškrtil skomírající babí léto a teď plakal nad svým činem.
Atmosféra mohla být úplně jiná, kdyby přívětivé počasí předchozích dní vydrželo aspoň o pár hodin déle. Mohla to být příjemná večerní procházka, teď se však oba snažíme co nejrychleji dostat do tepla.
Za chůze vyprávím o tom, jak jsem se přesvědčila, že čtyřlístky nenosí štěstí. Přistihnu se, že ze sebe sypu slova dvakrát rychleji, než by bylo vhodné.
"Teď mi to ujede," poznamená smutně Zálesák, když se blížíme k tramvajové zastávce.
"Tak utíkej," řeknu.
"Mně se nechce," odpoví.
"V tom případě můžeš..." začnu a chci doříct jít kousek se mnou, ale v tu chvíli se Zálesák rozběhne.
"Nebo já to zkusím. Ahoj!" zavolá na mě ještě.
Z dálky pozoruji, jak proběhne zavírajícími se dveřmi tramvaje, a pak sklopím hlavu.
Cítím, jak mi za krk dopadají ledové dešťové kapky.
Znovu vychvaluji život v bytě s fialovou stěnou s takovým nasazením, jako by snad štěstí záleželo na samotném prostoru a nikoliv na člověku, který ho se mnou sdílel.
Mezi dvěma reklamními spoty se věnuji poslechu rad, co dělat při jaderné apokalypse, co si zabalit do evakuačního zavazadla a kam bude nejvhodnější emigrovat, a účastním se diskuze o studiu artefaktů způsobených selektivní pamětí.
Celý zbytek večer strávím pročítáním záznamů o tom, kdo usnul s hlavou v hrnci a kdo na židli.
Jsem vzhůru do tří hodin ráno.
Na podzim se čas měří pomocí odstínů šedi na hovězí kosti pohozené v lese a rychlosti přeskupování stromů.
Cestuji přes polovinu města, jen abych mohla pořídit detailní záznam fleku na svém čele, a chvílemi se tvářím tak vyděšeně, jako bych právě měla nastoupit do vězení.
Aspoň však nemusím sbírat odvahu nadvakrát - na to, aby člověk během chvíle zestárl o deset let, je jí totiž potřeba opravdu mnoho.
Sedíme s Hastrmanem na zídce nad řekou, propletení končetinami jako dvě objímající se mořské hvězdice.
Pokusí se mě políbit.
Uhnu.
Pak mu polibek vrátím, jednou, dvakrát, neochotně.
"Co to děláš? Vždyť ty mě tu ozobáváš, jako když slepice zobe zrní," postěžuje si Hastrman.
Zasměju se. Chtěla bych říct, že moje srdce je zrovna někde jinde, ale vím, jak pateticky by to znělo, a tak jenom pokrčím rameny.
City, které ve mně situace vzbuzuje, jsou stejně vřelé jako city mrtvé olihně vyvržené na písčitou pláž, Hastrman mě však objímá dál.
"Vždycky, vždycky, vždycky tu budu pro Tebe," říká a hladí mě po zádech.
Já tu pro tebe asi budu moci být jen ve chvílích, kdy zrovna nebudu nezadaná, napadne mě. Nebezpeční lidé totiž nepřestanou být nebezpeční jen proto, že je za nebezpečné přestanete považovat.
---
Už když jsme se sešli, tušila jsem, že se naše plány úplně neshodují. Já jsem si přála jen tak sedět a dívat se na řeku, Hastrman chtěl plout městem a objevovat.
"Každý máme dnes úplně jiné tempo," řekla jsem, když mě Hastrman postavil na longboard a táhl mě po dlažebních kostkách s takovou vervou, až mi brněly nohy. Hastrman však překvapivě vymyslel program vhodný pro nás pro oba.
"Půjdeme na lodičku," rozhodl.
Zavezl mě daleko proti proudu a pak mi předal vesla. Otáčela jsem loďkou sem a tam, ale nikdy se mi nepodařilo nabrat správný směr.
"Vesluj pořádně!" křičel Hastrman. "Vždyť se tu motáme jak špína v kýblu."
"Omlouvám se. Můj mozek asi ztratil schopnost koordinovat mé pohyby."
"Neomlouvej se, já se bavím."
"Já vlastně celkem taky," odpověděla jsem. Koneckonců, nebolely mě ruce od veslování, nýbrž břicho od samého smíchu.
Jen s velkým štěstím jsme se vyhnuli mostním pilířům i několika nepřátelským labutím v nadživotní velikosti. Na dohled od torza památeční vrby se mnou Hastrman ztratil trpělivost a sebral mi vesla. Dal mi pusu a do ruky růženec. Pak nás odvezl nedaleko jezu a přes hukot vody na mě zavolal: "Můžeš se modlit, jestli chceš."
Vyplout na vodu s Hastrmanem bylo nejspíš projevem čirého bláznovství.
Měla jsem tušit, že v lepším případě se mě bude pokoušet utopit, v tom horším se mi bude snažit poplést hlavu.
Možná jsem měla věnovat větší pozornost větě "Pokud se rozejdete, udělám všechno proto, abych mohl být s tebou."
Chytám se jakékoliv návnady, která mi přijde do cesty, byť třeba jde jen o diskusi o výpočtech řešitelných trojčlenkou. Zoufale totiž potřebuji, aby mi někdo pomohl vykřesat ve mně alespoň malou jiskřičku života.
Trávím čas v jedné místnosti s člověkem, který vypráví o dokonalé vraždě pomocí dálkového zaškrcení krční tepny, přestože bych mnohem raději rozpouštěla černé huňaté příšerky účinným lektvarem ve spreji. Moje pomoc však není vítaná - a když už se objevím, je třeba mě opustit v půlce věty.
Úspěšný projekt chutná po malinách, ten neúspěšný po limitované proteolýze.
Vzpamatovávám se traumatu způsobeného bizarním nočním kapsovým hovorem, a tak rozdávám sušenky z drceného čediče dochucené kousky amorfní síry místo vláčných čokoládových cookies.
Část kolektivu se preventivně izoluje, hrozí jim peklo i bez pekelných sušenek.
"Co tam děláš? Chceš ji nakazit?" volá Cassidy na Zálesáka z vedlejší kanceláře, která slouží jako improvizovaná karanténní místnost.
"Tobě snad taky něco je?" zeptám se Zálesáka, naoko vyděšeně.
"Ne, ode mě nic nechytíš, maximálně depresi, a tu už stejně máš," odpoví.
Zasměju se. "Ale co když máme každý nějaký jiný kmen?"
Pěstuji nežádoucí ledové stromečky a zdvořile konverzuji o dědičných vadách dalmatinů, jen abych si nastřádala do zásoby cenné minuty, které mi nepatří.
Zázraky se nestávají, a už vůbec ne ve chvíli, kdy o ně člověk prosí.
Od chladné země po mých nohou pomalu vzlíná dusivá hrůza.
Srdce se mi nejspíš nakonec přeci jen nezastaví ze samého zahlcení krásou.
Připravuji si proslov o konci světa pro jeden pár složených očí a představuji si existenciální hrůzu, která se v nich bude zrcadlit. Mé odhodlání být prorokem apokalypsy v říši hmyzu může zhatit už jen rozžvýkaná žlutá pláštěnka.
Při pátrání po krvelačné kobylce musím pečlivě chránit své oči před směsí kyseliny máselné a natrávených žížal. Nakonec však musím uznat, že mé oči vycvičené na čtyřlístky jiné zelené objekty tak dobře nevnímají.
Ostatně, v loterii se nevyhrává každý den.
Pod náporem emocí můj mozek zkratuje a opakovaně posílá mému vědomí pozdravy z jakéhosi neznámého domu u jezera.
Prý mám léčit lásku lékořicí, přestože přesný biochemický mechanismus tohoto účinku doposud není znám. Vzhledem k tomu, že lékořicí se nakonec všechno jen zamotá, asi pro příště zůstanu u paracetamolu, jehož vliv na tlumení emocí je vědecky ověřen.
Posílám šifrované vzkazy, nakonec si však nemohu být jistá, zda je rozluštila náhoda, nebo adresát. Proto si pálím konečky prstů a snažím se, abych se příliš nechvěla z nečekané blízkosti.
"Víš, že teď je naprosto nezbytné, aby se mi neklepaly ruce, že jo?"
"Můžu jít pryč, jestli chceš."
"Nechci."
Měla bych snad dát najevo, že existují lidé s potřebou většího osobního prostoru, z některých kontaktů však budu žít několik dalších dní.
Před domem zastavilo červené auto, zvesela na mě zamrkalo a pak mě spolklo. Vyrazili jsme stejným směrem jako za starých časů, do míst, kde je půda tisíckrát zpřevracená, ale stále plná bezcenných střípků minulosti.
Po devíti dnech jsem opět potrápila svou parodii na svaly a nechala si na míru ušít trauma z nevzhledné a nezkrotitelné chocholky. Když už slunce začalo zívat únavou, zajistila jsem si nálezem mini podkovy doživotní štěstí.
Další setkání s mrkajícím autem málem způsobilo, že se doživotí změnilo v synonymum pro několik málo hodin, nakonec však jen proto, že mi hrozil infarkt kvůli plamenům šlehajícím z výfuku.
Mrazákům došla trpělivost a rozhodly se, že se samy odmrazí, a mikroskopy se svévolně spolčily s Fantomasem.
Pro samé přemýšlení nad vzpourou přístrojů zapomínám na své povinnosti, a tak hrozí, že budu spolu s vyhořelou prodlužovací šňůrou vyhozena do nebezpečného odpadu.
Někteří lidé jsou jako velmi účinné pilulky na bolest. Jejich efekt však zpravidla pomine, sotva se vám ztratí z očí.
