Achillea ptarmica, řebříček bertrám

Sobota
Místo toho, abych si balila batoh na výlet, chodím po městě s krabicí plnou granulí pro kočky a pláču. I Strakapoudího chlapce postihla kočičí paralýza, byť jiného druhu.
Nemůže mi ani zatelefonovat, je totiž zcela zalehnut.

Neděle
V úmorném horku se plahočíme mezi obchody, jen abychom zakoupili skotské máslové sušenky, želé bonbóny a brusinkovou marmeládu. Poněkud podivná výbava na výlet, zvlášť pokud uvážíme, že ani jeden z nás dvou stále nemá použitelný spacák.

Pondělí
Dobíhání vlaku by se mohlo stát naší malou soukromou tradicí.
"Vzala sis knížku?" ptá se chlapec.
"Ne."
"A cestovní deník?"
"Ne."
"A co na tom výletě budeš dělat?"
"Nevím... Třeba si s tebou povídat?"
Místo odpovědi se dočkám jen zoufalého pohledu.

Stan stavíme na měkkém mechu na okraji lesa. Už skoro usínám, když můj milý zničehonic povídá: "Kdybych uprostřed noci začal křičet a tlouct do stanu, tak se moc nelekej. Plaším prasata."
Ok. Jistě se mi budou zdát krásné sny.

Úterý
Růžové žvýkačkové rizoto zaplašilo mé černé myšlenky a částečně napravilo pošramocenou reputaci města Kolín. Pokračujene vlakem Pražské integrované dopravy a nizozemským autobusem dále na sever.

Středa
Ráno se brodíme vysokou trávou. Mám boty promáčené rosou a o hodně lepší náladu. Naříkám už jen proto, že všude kolem rostou houby a já je nemohu sbírat.

Čtvrtek
Vydáváme se do skalního města. Ani radost ze sdílení příběhu o želé bonbónech nedovede přehlušit tu naprostou beznaděj, která se ve mně nezadržitelně šíří. Zůstávám pozadu, neboť neumím utíkat z kopce.

Pátek
V České Kamenici mají pohřební službu jménem Rulík a jednu ze zaprášených výloh tam obývá bezruká ženu s kožešinovou čepicí na hlavě.
Typickým suvenýrem z Českého Švýcarska je očividně půlmetrový zahradní trpaslík; je jen škoda, že se nevejde do batohu.

Putujeme do úmoru a za tmy klopýtáme v kopřivách.
Když u stanu si čistím zuby, spatřím padat hvězdu.

Sobota
Celou noc z dáli duní techno tak neodbytně, že únava nad ním získává navrch vždy jen na pár okamžiků.
Na jeden den se vracím tam, kde jsem si kdysi založila sbírku lišejníků a v dešti si do sešitu zapisovala botanické špeky. A trochu lituji, že se nemohu vrátit i v čase.

Všechno se zastavilo, ubíhá jen krajina za okny vlaku. Téměř čtyři hodiny mlčíme a pokoušíme se zaplnit prázdnotu polskými karamelkami a slanými lékořicovými bonbony. Přála bych si chlapci aspoň položit hlavu na rameno, avšak v tu chvíli mě od něj dělí nepřekonatelná vzdálenost.
Necestuje totiž se mnou, nýbrž se svým mobilním telefonem.
A já už necestuji s ním, nýbrž se svým smutkem.

Oba bychom se nejspíš měli naučit, že mlčet s někým může být o hodně přijemnější než mlčet sám.