Lunaria rediviva, měsíčnice vytrvalá

V čase mezi rvačkou v bistru a polibkem dvou mužů na nemocniční střeše se rozhodneme jít spát.
Ten, který zůstal, proplete své končetiny s mými a zarputile se mě drží, asi jako medvídek koala větví svého oblíbeného blahovičníku. Pojmu podezření, že snad poznal, jak moc se rozpadám.
Už mi není zima.
Jen mám pocit, jako by se někdo pokoušel najít moje srdce a ze vzteku nad objevem prázdného perikardu začal trhat mé plíce na kusy.

"Já takhle ale nejspíš neusnu," řeknu.
Přesnou příčinu této skutečnosti bych ale nejspíš určit nedokázala.

("Popravdě řečeno bych si asi uměla lépe poradit s tím, kdyby se mě pokoušel svlékat, než když mě hladí po vlasech a u toho se mi s něžným výrazem dívá do očí," napsala jsem.
Už si tím však nejsem jistá.

Asi bych tak jako tak jen ležela a odpočítávala minuty zbývající do zazvonění budíku.)

Ještě za hluboké tmy se vyšplháme na kopec, tam, kde jsou nebeská tělesa nejblíže, a když máte štěstí, problikávají i skrz omítku.

"Blížíme se k místu těch strašných traumatizujících událostí."
Vybavím si jenom situaci, kdy jsem seděla na podlaze meziplanetárního vozítka a volala Hastrmanovi, že nejspíš nedovedu dojít domů.
"Co tím myslíš?"

"Ohňostroje přeci."

"Na to už bych si ani nevzpomněla."

Sledujeme, jak cihlově červený měsíc postupně navštěvuje větve ohlodané chladem.
(A protože listí už dávno došlo, přiživuje se nenasytný mráz na naší kůži.)
Chlapec, který zůstal, mě objímá a každou chvíli ukryje obličej do mé šály.

Napadne mě, že jestli se kdy máme políbit, mělo by to být teď a tady.

Bylo by to krásné a romantické.
Za jediného předpokladu.
Že by mi to krásné a romantické skutečně připadalo.

Chvíli nad tím přemýšlím.

"Ty sis vážně měl vzít čepici," řeknu pak. "Omrznou ti uši."