CfTX

"CfTX-1 and -2 are two highly abundant toxins in the venom of the Australian jellyfish Chironex fleckeri. The venom of C. fleckeri is of particular clinical relevance as rapid cardiovascular collapse followed by death can occur within minutes. Envenomation symptoms include immediate severe pain, cutaneous inflammation, cardiovascular distress and dysfunction, loss of consciousness and potential cardiac arrest."

Mezi čínským mandarínem, který ze všeho nejvíc připomíná hamburger na talíři, a medúzou, co vypadá jako hlava Darth Vadera, roste poněkud křivá Sněžka.

Jestli někdy půjdete kolem, měli byste vědět, že zatímco před ostrými špičáky první propasti vás může zachránit šálek adrenalinu, z té poslední už není návratu.
Říká se jí černá - a temnota jak známo postupně rozporcuje a pohltí úplně všechno.
Kromě ozvěny.

Můžete si s ní povídat, než vám dojde dech.

Aldehyde dehydrogenase 2

"Aldehyde dehydrogenase 2 plays a crucial role in maintaining low blood levels of acetaldehyde during alcohol oxidation. In this pathway, the intermediate structures can be toxic, and health problems arise when those intermediates cannot be cleared. When high levels of acetaldehyde occur in the blood, facial flushing, lightheadedness, palpitations, nausea, and general “hangover” symptoms occur."

"Prosím přijď," píše Hastrman. "Zase jsem dostal ránu."
A tak jdu.
Jdu na pavlače, přesto, že jsem si to tolikrát zakázala.
Když odemykám, slyším zevnitř dunět hudbu. Hastrman spí v cizí posteli a neklidně se převaluje. Posadím se na kraj matrace, ukazováčkem mu kreslím obrazce na odhalené kůži a přemítám nad tím, že bych tam vůbec neměla být.

Když se probudí, nastává čas prázdných pohledů a zmatených vět.

"Vůbec nevím, jestli mám věřit tomu, co mi tu vyprávíš," povzdechnu si.
"To je na tom to nejhorší," odpoví. "Že všechno, co říkám, je pravda. Mám totiž odžito na šedesát, sedmdesát let dopředu. Zažil jsem úplně všechno, co se dalo, už jsem dokonce založil i rodinu. Mám desetiletého syna. Tos nevěděla, co?" vychrlí na mě a po těch slovech mi strčí pod nos snímek jakéhosi chlapce s úplně stejnou patkou, jakou má sám. "Tohle je on."
"Co jste mu to dali za jméno?"
To je jediná otázka, kterou v tu chvíli dokážu položit.

Prohlížíme fotografie a já mlčím.
"Potřebuješ asi čas, abys to vstřebala, co?"
"Hm," přisvědčím, přestože mě v tu chvíli nejvíc zajímá, jak zní český název rostliny, z níž se získává pilokarpin, a proč jsou ty čtverečky na povlečení tak hloupě natištěné, že jejich středy nelze vést přímka, která by zároveň protínala i rohy.

"A jak to s námi teď bude?" zeptá se Hastrman.
"Já nevím. Já jsem prostě asi jenom unavená."
Pár minut se přetahujeme o peřinu, nejspíš proto, abychom nemuseli mluvit.

"Řekni mi upřímně - co ty po mně vlastně chceš? Co by sis přál, aby se stalo?"
"Potřeboval bych zase nějaký dlouhodobý vztah..."
"Ale víš, že se podle toho vůbec nechováš, že jo?"
"Je těžké si na takový stav znovu zvyknout. Ale určitě by to šlo."
"No, věřím, že objevíš někoho, s kým to půjde samo."
Když se na mě podívá, zjistím, že jeho oči plavou kromě alkoholu i v něčem, co připomíná smutek. "Ty mě nemiluješ, ty jsi jen fascinovaná. Jako všechny."

"Pro dívku, kterou mám rád, budu klidně i zabíjet. Když tě někdo urazí, porvu se do krve..."
"Jenže já o to asi nestojím," řeknu. Myslím na to, že bych spíš ocenila někoho, kdo by se porval s těmi šlahouny prázdnoty, co mnou prorůstají jako parazitická housenice bezbrannými tělíčky hostitelského hmyzu.
"Vidíš? Ty takového citu nejsi vůbec schopna. Nedokážeš tak moc milovat, nedokážeš si nikoho k sobě připoutat."

I kdyby pátral několik hodin, jen těžko by nalezl slova, která by mě ranila hlouběji.
"Vždyť ty o mně víš úplný hovno!"
"Divila by ses, co všechno o tobě vím," odvětí a ze všeho nejvíc to zní jako výhrůžka.

Pak se mi zpříma podívá do očí a mlčky mi na nohy vychrstne dvě deci červeného.

"Tohle vážně nemám zapotřebí. Jdu domů."
Vstanu z postele a cítím, jak mi po holeni stékají kapky vína.

"Jestli teď odejdeš, tak už se mě nikdy nepokoušej kontaktovat. Nikdy mi nepiš, a když se potkáme na ulici, nehlas se ke mně."
"Víš, že to bude těžké."
"Myslím to vážně. Slib mi to. Ruku na to, že už nikdy nepošleš ani písmenko."
"Tak teda sbohem," řeknu a neochotně mu podám pravici. Přitáhne si ji k obličeji a velice pomalu mi olízne prsty. Snad abych nikdy nelitovala toho, že jsme se rozloučili.
"Ty seš magor, fakt."

Než se dostanu domů, několikrát mi zazvoní telefon.
Nevšímám si ho, neboť jsem něco slíbila a polité kalhoty tolik studí.

"Vrať se! Nejsem z lidí, co smí zahazovat úžasný. Nahatej jsem běžel až na rozcestí a ty už jsi byla pryč..."

Caspase 3

"The caspase 3 is a member of the cysteine-aspartic acid protease family. Sequential activation of caspases plays a central role in the execution-phase of programmed cell death."

"Když to nevyjde," prohlásila jakási dívka v trolejbuse, "pořídím si spoustu koček, pak se zabiju, a nechám se jimi sežrat."
Hlas se jí ani nezachvěl.
Jako by oznamovala například to, že si v případě neúspěchu koupí tabulku čokolády a celou ji spořádá na posezení.

(Ještě dodám,
že ta dívka
jsem nebyla já.

Občas se teď usměju
a ani nevím, proč.)

Hexokinase

"Hexokinase is the initial enzyme of glycolysis, catalyzing the phosphorylation of glucose by ATP to glucose-6-P. It is one of the rate-limiting enzymes of glycolysis."

V podniku, kam jsme měli v jednu ráno zamířit se Statistikem, usrkávám slaďoučký čajík, který jsem si oblíbila díky Hastrmanovi - kulisy jsou tak kýčovité, že se až zplošťuje vzduch a bodné rány v polštářích se rozšklebují před očima.

A zatímco dívky u vedlejšího stolku způsobně užužlávají kousky ananasu, já se pokaždé rozpadnu dřív, než se slova stihnou překutálet od velkého písmene k závěrečnému interpunkčnímu znaménku.

Zajímalo by mě, kde přesně leží hranice mezi leností a depresí.

Exuperantia

"Exuperantia is a fruit fly protein. It was named after a Christian slave who was beheaded, since it affects development of the head."

"Začínáš nový život?" zeptala se maminka s pohledem na mé čerstvě ostříhané vlasy.
"Ne," odpověděla jsem. "Končím s tím starým."
"Tak snad Ti to brzy doroste... I když, kdybys třeba přibrala třicet kilo, je to horší."

Po večerech raději zůstávám doma, jen abych nepotkala ty, kteří bolí.

A právě tak začíná konec, konec nového začátku.

Kdybyste jen tušili, jak strašná je tu zima...

(Na řekách led, za zemi sníh,

kam těkavý zrak hledne,

kol jenom poušť, kol jenom smrt

a nikde víly jedné!)

Vítejte v proteazomu.

"Hydrolýza je rozkladná reakce, při níž se spotřebovává voda (při každém kroku jedna molekula)."

"Proteolýza je částečná nebo úplná degradace proteinů - na menší proteiny, peptidy či jednotlivé aminokyseliny. Proteolýza bývá katalyzována enzymy, které nazýváme proteázy."

Vážně se na něco takového chcete dívat?

14. září

Při výběru svého výzkumného projektu jsem nejspíš udělala osudovou chybu.
Až nyní jsem našla protein, kterým jsem se měla zabývat.

Jmenuje se Sad1.

Myslím, že bychom si rozuměli.

12. září

Mnohokrát v životě jsem už měla od slz červené oči, odřený nos, oteklá víčka a obličej rozežraný solí tak, až mi praskala kůže.
Jednou jsem se dokonce probrečela k zánětu v uchu.
Že ale může mít člověk ze samého nářku i teplotu, to je novinka i pro mě.

Až se budou pořádat závody v nepřetržitém pláči, budu šampion.

9. září

Kousek od místa, kde prodávají písečné obrázky, je zrcadlo s nápisem I slepený život má smysl.
Není se čemu divit. Z propasti se line tak lákavý zpěv, že by se kdekdo nahnul přes zábradlí přespříliš.

V Blansku jsem z nádraží zmizela rychle; ani jsem si nestihla ověřit, jestli tam skutečně hrají Moravo, Moravo.
Každý detail mě rozlítostňoval natolik, až jsem se obávala, aby se neopakoval scénář od lomu Hády. Což by, vzhledem ke skutečnosti, že jsem právě mířila přímo k Macoše, nebyla situace právě ideální.
Stromy v lese byly naštěstí dokonale obaleny tichem, a tak jsem mohla nerušeně poslouchat, kterak mě dobíhá vlastní srdce.

Vhodím tedy do prázdnoty alespoň několik smítek z kapsy a taky jednu vrtulku z javoru a myslím na to, jak je důležité nosit s sebou vždycky aspoň kousek přírody.
A jedna mladá paní, poté, co si pořídí rozostřenou obrazovou vzpomínku na hlubiny, s jistým obdivem v hlase poznamená: "To je jáma, panečku! Tam by se těch utečenců ale vešlo..."

8. září

"Hele, zase žížala! Nehledá ten detektor místo kovů spíš žížaly?"
Smutně se pousměju. "Samozřejmě. Víš kolik taková žížala obsahuje železa?"
"To jako vážně?"

Po chvíli objevíme pravého viníka toho povyku.
Překrásné hliníkové víčko - kdyby nebylo přejeté kombajnem, bylo by snad skoro jako nové.
"No jasně," řeknu. "To se dalo čekat už podle toho zvuku."
"Že jo? Ten detektor vždycky tak divně kvičí, když je to něco takového. Myslím, že odteď bychom měli všem víčkům říkat kvíčka."

Ještě před několika málo lety bych podobné hříčky vymýšlela sama a pak se jimi dokázala bavit klidně i pár hodin.
Teď mi však takové žertíky připadají spíš k pláči než k smíchu.

Pomalu vzhlédnu od té pasti na mamuta, co jsme právě vykopali.
"V kolik hodin že to musíš být zpátky v Brně?"

7. září

Po večerech už zase chodím po bytě s peřinou pevně ovinutou kolem ramen a v krajině nad žaludkem mi pomalu začíná bujet svíravý, dusivý strach z příštích dnů, týdnů a měsíců.

Všichni tak nějak podvědomě víme, že to nakonec neustojím a zkamením sama v tom neskutečně vymrzlém bytě.
Až s blížícím se jarem mě najdou; tu vysušenou mumii pod ledovou krustou, balíček osamělosti v puntíkatém látkovém obalu.

Zkoušela jsem sebe sama přesvědčit, že podzim bude heboučký a konejšivý jako šálek horké čokolády a zima jiskřivá jako krystalky fenylmethylsulfonyl fluoridu při mínus osmnácti.
Nynější chladné večery však dávají tušit, jak moc jsem se mýlila.

Bude prostě jenom čím dál větší zima.

5. září

Ospalé minuty si rozkládají peřiny v prázdných šálcích od kávy, snad aby stihly ukrýt své neposedné vteřinové ručičky před nezajímavými monology.
A já, v pomlkách mezi větami, bloudím v labyrintech a hraju si na špióna.

(„Zní to trochu děsivě. Co bude, až mě chytneš?“
„Nevím… Asi trapné ticho?“)

K večeru mě zajmou a odvedou kamsi do výšin, kde střechy usínajícího Brna probleskují mezi světelnými řetězy.
Už aby byla noc, říkám si.

Moje rezolutní prohlášení I'll go home now, I am drunk and sleepy. vyvolá oprávněnou vlnu veselí. O necelou minutu později už pláču zavřená v kabince dámských záchodků.
Ostatně jako vždycky, když jsem opilá.

„Pojď ven,“ píšu, snad abych zaplašila náhlý šok ze samoty.
„Teď?“
„Jo!“ 
(Nesmlouvavý vykřičník přidávám především proto, abych přesvědčila sebe sama, že to třeba není tak špatný nápad, jak by se mohlo zdát.)

Překvapí mě, jak prudce se ochladilo. Podzim už začal prorůstat krajinou na pomezí dne a noci jako nenápadné, ale o to agresivnější mycelium.
Šplháme k Petrovu a cizí mikina mi sedí na ramenou jako doposud nepříliš zkrocené divoké zvíře. Sice mě zahřívá, ale přesto je připraveno prokousnout mi v nestřeženém okamžiku hrdlo.

Když se mi po chvíli nabídne pohled na byt s terasou, ani se nepokouším zapamatovat si jeho polohu. Minimálně jeden z nás za sebou totiž zanechává lesknoucí se slizovité cestičky a sen o pohlednici plné pand a jedovatých bylin se tak rozplývá v nenávratnu.

Nedaleko od uřezaných biskupských ručiček žertujeme o tom, že mě druhý den ráno najde někdo rozporcovanou ve křoví.

Strach dostanu až ve chvíli, kdy mi po páteři přejedou cizí prsty, ten nečekaný mrazík uprostřed léta, a proradná mikina přitiskne svá ústa k mojí šíji.

Ode dneška si už nehraju.

4. září

Šašci nemusí být vždycky zábavní, zvlášť pokud už nic nehledají.

Půlhodinové zpoždění ukrývám za svou zmatenou pražskou identitu, přestože ta brněnská zatím bezstarostně kupuje v Bille čokoládové tyčinky a řeší záhadu bytu s terasou.
Když myslím doprava, řeknu raději doleva, neboť nerada chodím v kruzích.
Z celého dne jsem si tak odnáším jenom poznatek, že kravička plus sluníčko rovná se bandaska a taky že nerozumím matematickým vtipům, jež překračují učivo základní školy.

Doteď nechápu, co bylo tak směšného na mém proslovu o kočičím kokainu.

3. září

"Víš, koho mi teď hrozně připomínáš? Jednu postavu z filmu Příšerky s.r.o.! Tu, jak měla na hlavě klubko hadů."

Ostříhat si vlasy byl evidentně velice dobrý nápad.

2. září

Učesala jsem si dva roztomilé culíčky a pustila se do pečení švestkového koláče.
(Švestka není trnka a trnka nemá trny.)
Připadám si kvůli tomu poněkud provinile, přestože vůbec nemusím. Existuje mnoho druhů ticha a tohle je to nejprázdnější.
(Žáby nerostou z bláta a myši nerostou z hadrů.)

Stejně pořád vzpomínám na dort s medvědem.

1. září

Schodiště, na němž jsem jednou snídala whisky a kde to celé jaro opojně vonělo po květech jakéhosi exotického keře, pokryla během několika málo dnů vrstva rozmoklého listí; jako by snad podzim nekompromisně navršil zeminu na hrob těch měsíců, kdy jsem tudy po nocích chodívala tam a zase zpátky.

Poslední kapitola příběhu o Hastrmanovi byla naprosto odpovídající tečkou za báječným rokem v báječném Brně.

Přesto jsem byla poměrně pilná.
Snědla jsem půl skleničky sušenkové pomazánky, shlédla film o orgiích a založila jedné ze svých koček účet na Twitteru.
Věnovala jsem těmto důležitým činnostem celý dlouhý den.

Zatím se nenašlo vůbec nic, co by mě přesvědčilo, že jsem se neměla zabít už dávno.