Do dveří musím narazit třikrát, než se otevřou
(naštěstí; nejspíš jsem pozbyla většinu odhodlání)
a v předsíni naruším pokojnou atmosféru skleněného hřbitova.
Na stěnách přibyly červené čáry,
na podlaze přibyly červené čáry,
na stropě přibyly červené čáry.
A na dřevěné skříni bílá čmáranice.
"Tys vlastně ještě neviděla mou nejnovější kresbu," říká Hastrman. "To jsem já s Děvčátkem z hor a nějakou úžasnou imaginární dívkou, jak pouštíme draka."
A já slyším, jak jeho hlas šustí ve strništi, jak se usazuje v čerstvě vyoraných brázdách.
Z toho zvuku vane smrt a studí u srdce.
U postele se povalují modré krajkové kalhotky.
Usměju se.
Aspoň něco je v pořádku.
"A jak sis užila Vánoce?"
"Přežila jsem."
"To je úplně přesný," směje se Hastrman. "O nás by měli natočit nějaký seriál. Spolek ztracených nihilistů nebo tak."
Vypráví, jak se sám ze sebe celý týden pokoušel vyrobit anatomický preparát naložený v lihu a jak si uvazoval smyčku kolem krku.
A já se na něj jen dívám a mlčky doufám, že úžasná imaginární dívka je aspoň trochu dívkou se skalami a nebem, neboť na mě jsou tyto vody příliš hluboké.
Na rozloučenou dostanu do kapsy tři vlašské ořechy.
"Skoro tři oříšky pro Popelku, jen je to špatný druh," řeknu.
"To kdyby náhodou byla Popelka tlustá. Potřebovala by větší," odpoví.
Zasměju se.
Nejspíš si ani nedovede představit, jak moc mi chyběl.
Kdo seje vítr, sklízí chaos. :)
OdpovědětVymazat