Myosotis palustris, pomněnka bahení

Jezdívám expresem Moravan k Uherskému Hradišti a už jen ta skutečnost mě nutí klopit studem zrak.

U nádraží mě Chlapec posadí do nejroztomilejšího kabrioletu na světě - převlečeného do řvavě modrého kabátu v den, kdy jsem potřebovala slyšet úplně jiná slova - zamrká světly, pustí nahlas Pink Floydy a lidé se otáčejí.

Představování proběhne překvapivě snadno.
"My jsme ti lidé z fotek."
"Já jsem ta holka z fotek."
"Jsme rádi, že tě konečně poznáváme."
"Nápodobně."

O mnoho schodů později mě Chlapec uvězní za zvonem, ještě trochu otřesenou z úderu kovu o kov.
("Neboj se, jen ho rozhoupu.")
Pozoruji vznášející se zrníčka stoletého prachu a přemýšlím, jak se říká té nemoci, kterou člověk může dostat z holubího trusu. Ale v romantických chvilkách se nehodí vytahovat mobil, zvlášť kvůli takové informaci.
"Nemohla bys mi někdy dát normální pusu?"
"Já to asi jinak neumím," řeknu omluvně.
Už není kam utéct, za mnou je jen propast a parapet zaneřáděný holuby.

Vykopáváme z hlíny aluminiová víčka a zohýbané drátky a zrezivělé součástky z traktorů a vodovodní kohoutky a obaly od kočičího krmiva.

"Zinkový mor, protektorát," zahlásím, protože nemám, co jiného bych řekla.

Zinkový mor, protektorát.
Kdy přijedeš?
Dáme si vafle?
Dobré ráno.
Dobrou noc!

Takhle to chodí.
A půjde den za dnem.
Napořád.