Světýlko přilétlo ve 20:36 od západo-severozápadu. Když se nám rozplynulo nad hlavami, popadl mě chlapec do náručí a rozběhl se se mnou po nerovném povrchu střechy.
Pevně jsem se ho chytila. Tentokrát jsem si už nepřála, aby mě hodil dolů.
V jehlanové ulici se setmělo a ve výlohách číhají vlci.
"Já bych si asi dal burger," povídá zničehonic chlapec. "Úplně obyčejný cheeseburger z McDonaldu."
"Můžeme se tam zastavit, máme to kousek," odpovím.
Před prosklenými dveřmi mě však odpustí odhodlání. Obejmu papír, který nemá nic společného s biotechnologiemi ani biomedicínou, a řeknu: "Já asi počkám venku."
Skrz okno sleduji ty, do jejichž života stále ještě patří bezstarostné veselí a veliké porce hranolek a vzpomínám na kelímek s chladnoucím cappuccinem. Po tvářích mi tečou slzy; doufám však, že je to naposledy.
Předposlední hodinu před půlnocí strávím posloucháním výkladu o polystyrénových prvocích, kteří fungují podobně jako třpytky ve sněžítku, a pozorováním toho, jak nevylíhnutým kuřatům tluče srdce.
Nad akváriem plným metafor se dlouze zamyslím.
"Aphanomyces astaci, hnileček račí," řeknu pak a náležitě si to vychutnám.
Jsem ráda, že jsem nezapomněla.
Já mám 1620 hranolek spojených s jménem Matt Stonie!
OdpovědětVymazat