Prodělávám těžkou otravu porcelánovou miskou a záchvat úzkosti z něčeho, co ani nemohu dělat. Občas by se mi hodilo nějaké tlačítko, které by dokázalo deaktivovat generátor katastrofických scénářů.
Váhavé závaží bylo odstraněno; žít ve městě, v němž žít nechci, tak paradoxně bude opět o něco těžší.
Realita se mi tříští do fragmentů, jejichž hrany do sebe nezapadají, a tak se uklidňuji alespoň opakovaným počítáním do třiadvaceti.
Celé odpoledne se pak koupu v nasycených roztocích sacharózy. To abych si osladila život do doby, než mě zlyofilizují nebo dle platných předpisů veterinární správy zlikvidují v kafilérii spolu s nevyužitými brzlíky ze dvou stovek telat.
Pátrám po důvodu kolektivní roztřesenosti a naříkám nad tím, že kromě respirátorů nefasujeme i prášky na uklidnění, ve skutečnosti však jen čekám na to, až mi někdo nabídne horkou čokoládu.
Zamilovanost je jen přívětivěji znějící synonymum pro úzkost.
.jpeg)
Zahajuji další světovou válku tím, že ostatním vnucuji knihy, na které nedám dopustit, a na malou chvíli dovedu sama sebe přesvědčit, že štěstí nemusí být vždy lež nebo iluze.
Interakce s některými prostory člověka naučí, že i mražená treska může mít depresi.
Snědla jsem poslední vanilkový rohlíček a další budu mít k dispozici téměř až za rok.
Předpovědi se nemýlily, dnes je opravdu nejdepresivnější den v roce.
Pro nedostatek slov glosuji pandemické pandy a zdvořile konverzuji o zapomenutých kontaminovaných rukavicích.
Celý den si lámu hlavu se záhadou letících světelných bodů a přemýšlím nad hledáním meteoritů v porostech čemeřice. Událost má prý pouze dvě vysvětlení - buď si ze mě vystřelilo mimozemšťané, nebo už mi definitivně hráblo.
Při mučení v boxu si koleduji o nákazu EB virem a dostávám radu, abych vyléčila své oko brusným kotoučem.
Asi jenom já jsem schopná vyvodit ze skutečnosti, že mám oteklé oční víčko, to, že mě brzy čeká rozchod.
To, že pandemie opět začíná nabírat na obrátkách se pozná podle toho, že v lednici opět přechovávám řapíkatý celer.
Přes přísný zákaz pročítám hororové diskuse a jediné, čemu se za celý den od srdce zasměji, jsou názvy květolice a brokoták. Pro jistotu se nechávám očkovat nedaleko pohřební služby, protože jsem vyděšená k smrti, nakonec však ani neomdlím.
Metafora o proudu by byla platná jen v případě, že bychom byli lososi, to bych pak každý den plula do oceánu na náměstí.
Při shánění plynu, který je všude kolem, vystavuji posměchu svůj košíček, a začínám číst knihu o osvícení jen proto, abych mohla být zapomenuta.
V setmělých chodbách si hraju na pakobylku a musím oblékat reflexní prvky, aby se mě ostatní nelekali.
Mechanismy dvojkovových iontů jsou nové faktory ze sestav zpracovatelských strojů.
Zimní světlo dopadající na zemi v určitém úhlu ve mně pokaždé vyvolá vzpomínky na Statistika. Pocity jsou však rok od roku slabší, asi jako když stále dokola zaléváte sáček čaje, ale jeho chuť je ještě pořád patrná.
Zajímalo by mě, kolik nálevů tenhle čaj ještě bude mít.
Za cedulí s nápisem "Nebezpečí pádu do prohlubně" se propadám do hlubin minulosti a odmítám veselé perníčky, protože vím, že pro mě by byly smutné.
Sypu písek do řeky a házím flintu do žita. Měla bych si zapamatovat, že třikrát šest je totéž co šest krát tři a že některé bitvy nemusí být prohrané, i když se tak na první pohled zdají.
Nový rok vítám ve společnosti žlutých Trabantů a se špunty v uších.
.jpeg)
