Večer je tmavý, větrný a nehostinný. Bloumám halou, v níž jsem před několika měsíci svačila olivového šneka, a mám hlad. Téměř lituji, že nekouřím. To bych si totiž sedla před nádražní budovu a roztrpčeně si zapalovala jednu cigaretu za druhou.
(Když zarachotily klíče v zámku, všechny dlaždice z mozaiky popadaly na zem. Kdybych je směla pozorovat ještě o pár okamžiků déle, jistě bych je přistihla, jak se vyděšeně pokoušejí zalézt pod nábytek. Měla jsem však jen několik málo minut na to, abych si posbírala svoje věci a dobrovolně odešla, pokud jsem tedy nechtěla být vystrčena na parapet vedle ptačího krmítka a ponechána svému osudu.
Na autobusovém nádraží to vypadalo, jako by snad před něčím utíkali všichni. Ti pohotovější z davu objali přecpané autobusy svými chapadly a přisáli se na střechu, mně však nedovolili ani to, abych se stočila do klubíčka v zavazadlovém prostoru.
Přišla jsem o většinu únikových cest. Nezbylo mi proto než proplazit se městem a trpělivě čekat.)
Sednu si na studené schody nádražní budovy a alespoň se roztrpčeně tvářím. Nepomáhá to. Vydám se proto podél plotu z vlnitého plechu za medvědem, kterého kdosi pověsil u silnice hlavou dolů. Vzduch, který město vydechuje, však rychle houstne; brzy už nejde udělat další krok.
Na nástupišti stojí vousatý chlapík ze sauny a mrazí svoje tělo i duši; snad chce zase na pár okamžiků vidět.
Přemýšlím, zda ho mám požádat o autogram, nebo se ho raději zeptat, jestli je přípustné, aby člověku v tiché odpočívárně hlasitě kručelo v břiše.
"Vážení cestující, náš vlak mimořádně končí svou jízdu v této stanici. Prosíme, vystupte."
Ono nevystoupit na konečné má taky své kouzlo. Poznáš ho jen tehdy, když nevystoupíš. :)
OdpovědětVymazat