Prunus spinosa, trnka obecná

Večer přemýšlím nad mořskými živočichy.
Přemýšlím o obrovité olihni s rosolovitým plášťovým lemem, o krevetách s droboučkými, šimravými klepítky, přemýšlím o přísavkách na chapadlech chobotnic, o parejnocích, kteří všem vyhrožují elektrickými výboji, přemýšlím o medúzách a jejich něžných smrtících pastech.

Přemýšlím nad tím vším a říkám si, že do vody už nikdy nevlezu.

Uprostřed noci se budím. Venku hučí vítr. Tiché hvízdání naleptává omítku domu, dunění zasazuje smrtící rány základům. Zdi v nejvyšších patrech se začínají vlnit, hrany měknou, úhly se deformují.
Ukrývám se v mezeře.
Chlapec, který vedle mě komponuje druhý hlas pro requiem za bortící se budovy, vyplňuje pomlky mumláním o jakési Tereze. Pár okamžiků uvažuji o tom, že bych ho mohla přidusit polštářem, aby ten hrozivý koncert umlkl alespoň na chvíli. Pak se však jen převalím na druhý bok a pevně zavřu oči i uši.

Není totiž nic, na čem by záleželo méně.

Ráno je šedivé. Mžourám na svět pootevřenýma očima a svět mžourá pootevřenými žaluziemi na mě.
"Mně se tak nechce do práce!" povzdechnu si.
"Tak nechoď," odpovídá Chlapec.
"Dostala bych strašně špatný posudek, kdybych jen tak zničehonic přestala pracovat."
"Tak tam nechoď už nikdy. Aspoň budeš konečně moci být ta... spisovatelka."
To slovo si vychutná; asi tak, jako si škodolibé dítě vychutnává čokoládový bonbon, když ví, že jeho spolužáci žádný nemají.

Z postele vstávám bez řečí.

Populus alba, topol bílý

V bytě, kde plazmový výboj zpívá hlasem Davida Bowieho a kde se na černé tabuli sčítají vraždy, číhá za dveřmi záplava tyrkysových balónků a čtyři čepičky s Mimoni. Dort se sedmi bílými topoly je okrášlen náhodně vygenerovaným tapírem. Poněkud závidím. Vím však, že plamenů se nedostává; do listopadu jistě uhasnou. 
Červené autíčko musí na cestu kolem světa vyrazit co nejdříve.
Pro dnešní večer jsem však včelou dělnicí a v rámci přednášky s promítáním diapozitivů mluvím o zárodečných buňkách a slinivce břišní.

Nakonec je ticho, neboť všechna slova se poztrácela.

Domů jdeme ruku v ruce.

Tillandsia usneoides, tilandsie provazovkovitá

Z balkónku se sypou čokoládové bonbóny a příliš mnoho not.
Hledím skrz oblaka dýmu, hledím skrz veškerou hmotu, jako by byla pouhým dýmem, hledím na okno.
Hledím skrz okno a za oknem vidím Smrt.
Hledím skrz Smrt a dál už není nic. Jen slunce pomalu zapadá.
"Když nevíš, co máš dělat, vždycky zaostři na nekonečno."

Před půvabným obchůdkem s pokojovými rostlinami je v chodníku zapuštěná mříž, mříž, která se živí temnotou. Vysává tmu z celé ulice, tma do ní padá tak snadno, jako odtéká voda z vany do potrubí, když vytáhnete špunt. Jenom díky ní lampy ve městě pořád ještě svítí.
Stoupám si na mříž a tak trochu čekám, že mě ten neviditelný proud strhne s sebou kamsi do sklepů, z jejichž stěn samy od sebe pučí keříčky plísní a rozlehlá pavoučí sídliště. Zůstávám však stále obklopená měkkým městským pološerem - zřejmě jsem pořád ještě příliš hmotná pro kvantový svět, v kterém si čepice klidně propadne stolem a nikdo se nad tím ani nepozastaví - a mohu si zblízka prohlížet skleněné baňky, vlasce a ozdobné výhonky z tropů.
Vedle mě se postaví další dva lidé. 
Protože se blíží chlapec s kebabem, předstíráme, že nejsme.

Do kavárny vcházím po špičkách. Kdosi zpívá Tři oříšky pro Popelku a ostatní dojatě naslouchají. Dvě dívky opodál probírají věšák v předsíni, vychvalují ho velkolepými slovy, přestože se jedná o pouhopouhou tyč s mnoha ramínky.
Mlsně pokukuji po výběru kávy, Chlapec mi však objedná dvojku bílého.

"Já mám takovou radost," říká Sestra. "Tys z něj normálně udělala člověka!"
Jen se zasměju, protože nevím, co na to mám říci.
"Však se podívej - nosí košile, nestříhá si vlasy úplně nakrátko a nemluví pořád jen o autech."
Chlapec se na mě něžně usměje a políbí mě. Mlčím. Mlčím a připadám si jako neskutečně neupřímný člověk.
"Jo, a to jsem ti chtěla říct, co se mi dnes stalo!" pokračuje Sestra a obrací se na Chlapce. (Uvědomím si, že oba mluví úplně stejně - tak, jako by se na konec každé věty pokoušeli umístit alespoň tři vykřičníky.) "Představ si, spálila jsem gumy na Miatě!"
"Promiň, to musíme vyřešit," oznamuje mi Chlapec vážným tónem. "Ale bude to jen chvilka."

Usrkávám víno a snažím se zaostřit na nápis na stěně. Marně. Slova se kroutí a rozpíjejí. Mé zanícené oči se mi mstí za slzy, nedostatek spánku a za těch pár loků vína. V duchu si slibuji, že vynaložím veškeré své síly na to, abych aspoň několik dní neplakala. 
Chlapec se Sestrou stále hovoří. Občas zaslechnu slovo, jemuž nerozumím.
Počítám skleničky na víno a skleničky na whisky, křiklavě zelené hrníčky, hrníčky s puntíky, hrníčky s proužky, hrníčky s výšivkovým vzorem. 

Domů se téměř nedoplazím. K naprostému útlumu mi stačí pouhá jedna sklenička vína a skutečnost, že jsem za celý den snědla jen čokoládový muffin a misku dýňové polévky.

Ve vteřinách těsně před usnutím slyším z dálky Mozartův requiem.

Avena fatua, oves hluchý

Jsou dny, kdy se takřka nedovedu pohnout, jako bych byla uvězněná v paradoxu o nekonečné půlitelnosti prostoru, a pro samou bolest se musím nadechovat natřikrát.
Tehdy se očima pověsím na praskliny ve stropě, na ty záchranné kolejnice pro všechny, jimž se svět převrátil vzhůru nohama, a nechám se jimi vodit tam a zase zpátky, aniž bych musela chápat, co znamenají slova jako směr, účel a plán.

Uprostřed noci přistál v mém okně poštovní holub. Jednou ranou jsem ho omráčila a předhodila svým kočkám, protože všechny jejich oblíbené hračky se už dávno někam ztratily.
Pak jsem rozlepila obálku - několika rychlými pohyby jsem vysvlékla naději ze šatů, aby se ukázalo, že se skutečně opět jedná jen o pečlivě navršené oblečení na obyčejném, dřevěném ramínku.
Místo vyznání lásky jsem se dočkala devíti snímků odpudivé, nechutně vypasené ponravy. Zírala na mě z těch neostrých černobílých obrázků jako ztělesnění marnosti a hnusu, které přemýšlí, co dalšího spolkne.
Tak tomuhle (tomuhle!) jsem obětovala rok a půl svého života, pomyslela jsem si s hořkostí.
Ale koneckonců, čemu jinému obětovat zbytečný život - čemu jinému než poznání, že život je ve výsledku jen shluk náladových a nevzhledných chuchvalců hmoty?

"Máš aspoň radost?"
"Proč? Vždyť to vůbec nic neznamená."

Jsem v koncích se silami - a přeci teprve na začátku.

Glaux maritima, sivěnka přímořská

Zima prý jde od Baltu.

Já bych přitom řekla, že její zdroj leží kdesi pod mými žebry; že mi chlad s tichounkým praskáním probublává kůží, s každým úderem mého srdce se vsakuje do oblečení, pomalu smáčí všechna má oblíbená trička a zlomyslně do nich propaluje neviditelné díry, s nekonečnou trpělivostí se plazí pletenými rukávy mých nejteplejších svetrů, prýští z konečků mých promodralých prstů, ovíjí má lýtka, odkapává mi z tkaniček, shromažďuje se v mých plicních sklípcích, kde se mísí s vydechovaným vduchem tak důkladně, až se mi na řasách tvoří jinovatka, s hlasitým tlučením se pokouší vyrazit mé ušní bubínky z pantů, svévolně drkotá mými zuby, vytéká mi zpod víček a mění mé slzy v ostré krystalky ledu.

V hlavě jsem si zformovala hned několik báječných námětů na povídku a vydržela o nich přemýšlet mnoho hodin v kuse; nikdy jsem se však nedostala přes první větu.
Nemá přeci cenu pokoušet se psát, když nemám co říci. Slova, která produkuji, jsou právě tak prázdná jako moje srdce - a budou taková už napořád, neboť praskliny v mém srdci už nikdy nikdo nezacelí.
Neplním svá předsevzetí, na něco takového mi už nezbývají síly. Jediné z nich bych však splnit měla.
Konečně už mlčet, mlčet navždycky.

Zima prý jde od Baltu.

Přitom by možná stačilo jen zalézt pod peřinu a všechno to zaspat.

Prunus avium, třešeň ptačí

Čas se zastavil v jedenáct hodin, tři minuty a dvanáct vteřin.
Březen se překulil do května, zima do léta a léto do zimy.

Duben zavalilo tři tisíce zbytečných slov a jedenáct ještě zbytečnějších bílkovin.
Nic se nezměnilo.
Jen mám zase o pět centimetrů kratší vlasy a mé červené conversky už nejsou zdaleka tak červené; už sebou netrhnu leknutím pokaždé, když skloním hlavu.

Po čtrnácti letech jsem si znovu sedla na kolo a ujela dvacet čtyři kilometrů.
V půl šesté jsem pak dostala svou první prvomájovou pusu pod třešní (tak odkvetlou a opelichanou třešní, jako jsem já sama).
Popravdě bych byla mnohem raději, kdyby k tomu nikdy nebylo došlo.

Občas vzpomínám, jak jediný, kterého jsem kdy milovala, plánoval uskladnit rozkvetlou třešňovou větev v mrazáku, aby mě pod ní mohl políbit.
Občas na to vzpomínám a je mi strašně smutno.

Občas vzpomínám i na Statistika, který překonal celé město a půlku vesmíru proto, aby mohl ochutnat můj mrkvový závin a pak navždycky zmizet.
(Myslím i na tu noc, vzdálenou ode dneška spíš v řádu hodin než dní, noc, kdy jsem zírala doširoka rozevřenýma očima kamsi do tmy a i hvězdy nade mnou vážily přespříliš.
"Dneska jsi spala strašně neklidně."
"Měla jsem nějaké zlé sny."
Zdálo se mi, že někdo mně velmi drahý odešel, odešel pryč a nechal za sebou jen několik slov, na něž se nedalo odpovědět. Ale byl to jenom sen.
Byl.
Že ano?)

Vzpomínám i na to, jak jsme s Hastrmanem na schodech snídali whisky v den, kdy mě vzbudili hasiči, na to, jak jsem si ozdobila ucho křiklavě zeleným hráškem, na to, jak bytem se slovníkovými stěnami pokaždé otřásl průjezd první ranní šaliny.

Někdy vzpomínám i na den, kdy jsem kdy si prohlédla všechny nově otevřené stanice metra, kdy jsem poprvé v životě ochutnala sushi, kdy jsem panu Optimistovi přivezla uvadající vzorek stepní flóry.

Vzpomínám i na chlapce, který mě vzal tančit, ukazoval mi fluorescenci nápojů, toho, který měl v bytě pořádek a vázu s květinami. Na toho, s nímž jsme vyrobili draka, který nikdy nevzlétl.

Vzpomínám na chlapce s lahvičkou kapsaicinu, s nímž jsme si celých čtrnáct minut hráli na schovávanou mezi stánky s turbomoštěm a nakládanými sýry.

Vzpomínám na Pozemšťana, který mě v únoru pozdě večer zabalil do spacáku a krmil mě historkami o lapáliích spojených s pitím cideru místo toho, aby mě krmil čokoládou v nočním autobuse.

Vzpomínám na toho, který mi slíbil, že mě unudí k smrti, a místo toho mě skoro beze slova utopil ve žluté záplavě květů hlaváčku, na toho, který mi tak jemně odhrnul pramen vlasů z čela a pak si pořídil ponožky se strakapoudem.

Všechny ty vzpomínky jsou však spíše sbírkou vybledlých slov a vět než živou směsicí vůní a barev.

Musí to tak být, opakuji si, když se už několikátou noc v řadě převaluji na nepohodlné matraci sem a tam. Musí, neboť vedle mě teď leží člověk z masa a kostí.
Chlapec, kterého nemiluji, chlapec, kterého nejspíš nikdy milovat nebudu.
Chlapec, který však jako jediný ze všech zůstal.