31. srpna

Přišla jsem si zahrát deskovou hru a spořádat balení pražených kešu oříšků.
Místo toho se nechávám přemluvit k procházce v dešti.

"Máš s sebou všechno?" ptá se Hastrman, jako by snad předpokládal, že už se zpátky nevrátíme.
"Jo. A ty?"
Ovine mi paži kolem pasu. "Mám tebe a mám víno, to mi stačí."

Někde u veršovaného nápisu o nádobí mi předá skleničku s vínem a zapálí si cigaretu.
"Důvod, proč jsem si tě dneska pozval, je, že bych chtěl vědět, jestli s tebou mohu počítat. Všechno, co jsem v posledních týdnech podnikal, bylo jen snahou zapomenout na tebe. Ale teď už jsem si jistý, že to nedokážu, protože tě miluju," řekne a políbí mi prsty na pravé ruce.

Beze slova sleduji, jak Hastrmanova bosá chodidla klopýtají na mokrém chodníku.

"Miluju tě," říká Hastrman a mně se zdá, že jsem se omylem připletla do jakési jiné reality.
"Miluju tě," říká Hastrman a mé srdce je jako prázdná nádoba, jejímž puklým dnem začíná vzlínat hrůza.
"Miluju tě," říká Hastrman a mé nohy pomalu začínají patřit lesu.
"Miluju tě," říká Hastrman a já si zakrývám dlaní oči, snad abych předstírala, že se mě ta slova netýkají.
"Miluju tě," říká Hastrman.
A já odpovím jen: "Už to neříkej, prosím."

"Já to ale vím jistě. A jestli bude někdy nějaký chlapec, kterého budeš mít ráda a který bude mít rád tebe, tak já ho zabiju. Zabiju ho, protože to prostě nedokážu..."

Usadíme se na houpačkách - na hřišti, o němž jsem kdysi prohlásila, že je důležité, na hřišti, kde jsem provedla zdařilý žertík se ztracenou náušnicí a deníky Daniila Charmse.

"Teď už vím, že bych chtěl být s tebou, bydlet s tebou, každý večer vedle tebe usínat a ráno se vedle tebe probouzet. Chtěl bych, abychom měli krásné neděle a třeba se celý den povalovali v posteli a společně si četli nebo někde běhali po polích, je vlastně jedno, co by to bylo. Záleží jen na tom, že by všechny ty činnosti měly společného jmenovatele, byli bychom tam ty a já. Spolu. Ty bys to tak nechtěla?" říká Hastrman a já mlčím.
Mlčím, protože ne by nebylo pravdivou odpovědí.
Opřu si čelo o chladivý, mokrý řetěz.
"Stejně bys nakonec odešel."

(Chtěla bych se k němu natáhnout a vzít jeho ruce do svých, tak moc bych chtěla! Jenomže v tomto okamžiku se už zračí odlesky všech těch chvil, kdy bude pryč, navždycky pryč, těch chvil, kdy už nebude možno utéci na pavlače.)

"Udělám cokoliv pro to, abys byla šťastná."
"Tak mě nechej odejít."
"To jediné nemůžu, to přeci... Doopravdy?"
"Promiň."

Pak už sedíme mlčky a na naše čerstvě ostříhané hlavy čím dál víc prší.

30. srpna

U cesty se povalují sýkorky bez očí a z vyprahlých trávníků vystrkují své hlavičky ocúny.

("Ocúnem trávím nepohodlné nápadníky. Tak dávej pozor, až ti někdy budu nabízet koláč."
"Teď jsi mě trochu znejistěla."

"Chtěla bych najít někoho, koho bych trávit nemusela."
"To vážně zní, jako bys všechny předchozí otrávila."
"A co když jo?"
"Tak jsi o to zajímavější. Skoro jako můj pavouk.")

Pohled na pole plné uschlých slunečnic bolí. Jsou jako zástup shrbených stařen, které s hořkostí vzpomínají na svou někdejší krásu.

29. srpna

"Jste si jistá, že těch dvanáct a půl kilo unesete?" ptá se mě nedůvěřivě slečna za přepážkou na poště, když tam vyzvedávám balík plný konzerv.
"Musím. Jinak budou kočky bez večeře," odpovím.
Pak vyvleču tu příšerně těžkou krabici na ulici, posadím se na ni a přemýšlím, jestli budu plakat.

Doma nacházím naprosto rozhrabanou skříň s oblečením, nevratně poničenou rostlinku avokáda, o niž jsem s láskou pečovala už od jara, a loužičku na podlaze v kuchyni.

Možná budou i bez snídaně.

28. srpna

Nechala jsem odstřihnout čtyři roky svého života a pak je opatrně uložila do pytle na odpadky.

"Tys ale zestárla! Vypadáš teď jako moje učitelka zpěvu."
"Tak díky."
"Ne, počkej, je jí jenom jednatřicet a je to vážně kus."

Teď mi tedy táhne nejenom na třicet, ale navíc i za krk.
Možná jsem udělala chybu.

Takhle krátké vlasy jsem měla naposledy ve školce.

27. srpna

U hvězdárny jsem postavila sněhuláka a poslouchala praskání barevných žároviček. Za odměnu jsem dostala krabičku kradených koláčků.

Hrozně bych si přála mít takový hlas, abych dokázala zazpívat Měsíčku na nebi hlubokém.

23. srpna

"Původně jsem ti to chtěl říct až tady na místě, ale takhle ses mohla aspoň pořádně psychicky připravit."
"Jo, a taky se celý den bát."
"Není čeho. Nezapomeň, že prvním řidičem byla žena."

Opakuji svou otřepanou historku o seskakování z kola za jízdy a o tom, že si občas nejsem jistá, kterým směrem se otáčí klíčem v zámku. Není mi to nic platné.
Dočkám se jen nekompromisní ruky na rameni a velice podrobného výkladu, který však nedokážu příliš vnímat.
Vím, že to všechno nakonec stejně popletu.

Pokouším se na zlatavém strništi modelovat co nejpřesnější kruhy, připomínají však spíš brambory z balíčků s originální asymetrickou zeleninou - snad proto, že každou chvíli propukám v nezadržitelný hysterický smích a pro jistotu se vyhýbám psům, co pobíhají několik desítek metrů od nás.

Když konečně vystoupíme, třesou se mi ruce.

"Ty si jako vážně myslíš, že je rozumné pustit mě za volant, když sama nedokážu ani zaplatit benzín u pumpy?"

22. srpna

Hastrman ve snu mě zaklel; otevřít oči tak znamená otevřít stavidla.

Věta Můžeš mi psát do kasáren. je jedna z nejsmutnějších, kterou jsem za poslední dobu slyšela.

Proč všichni, které si pustím do života, vždycky nakonec jenom bolí?

21. srpna

"Zrušili McDonald’s na náměstí Svobody."
Tak zní jediná odpověď všemocného univerza na můj dotaz, zda má ještě vůbec smysl bojovat.

Tentokrát mě zachránil čokoládový dortík s rybízem, ale co příště?
Co příště?

20. srpna

Zjevně to nejsem já, kdo k životu panicky potřebuje drama.

Jak jsme se během několika málo minut dostali od mám dívku, konečně se můžeme bezpečně přátelit k jestli tě ztratím, přihlásím se do armády a nechám se odvést někam daleko?
Jak?

Už netoužím po lásce, už toužím jenom po klidu.

19. srpna

Nekonečný proud nádražních hlášení ve mně vzbuzuje touhu po krajině míhající se za okny vlaku a po konejšivě inertních neznámých městech.
Někde v zátylku - přibližně tam, kde začínají růst vlasy - však cítím, že ačkoliv jsou dny stále horké, z temných zákoutí už začíná vanout podzim.
A Hastrman našel dívku, na níž mu záleží natolik, že její existenci dobrovolně přiznává svým milenkám.

Léto je u konce.

18. srpna

Je tak snadné rozdrásat si kůži na zápěstí.
A je takřka nemožné odlišit lásku od pouhého zvyknutí si na přítomnost druhého člověka.

Mohla bych si oblíbit Brno jenom pro znělku na hlavním nádraží, stejně jako jsem měla ráda pana Optimistu kvůli bytu s ozvěnou a Hastrmana kvůli slovníkové zdi a Děvčátku z hor.

Jak ráda bych našla někoho, koho si zamiluji pro samozřejmost, s jakou mě nechá zakořenit ve spleti svých cév!
Jenomže má vazebná místa jsou stále blokována.
Nejspíš bych se měla vykoupat v padesátimilimolárním imidazolu, abych ze sebe spláchla všechny ty nežádoucí interakce.

"Can I just say one last thing?"
"..."
"We should have gone to Bimini."

15. srpna

Svět se někdy houpe jako auto s porouchanými tlumiči.

Ve tmách si navzájem navlékáme prstýnek a vyhlížíme padající hvězdy.
Uprostřed ničeho pak potkáváme malého vyděšeného králíčka.
Tentokrát mlčí.
Tiskne svá drobounká ouška co nejblíže k tělu a mlčí.

Jen liška s huňatým kožíškem mi věnuje letmý vyčítavý pohled, než se odběhne ukrýt do houštin. Snad že si nedávám dostatečný pozor na to, koho si ochočuji.

Ale je přeci tak krásné poslouchat něčí hlas, zatímco usínáte.

Zamilovat se do někoho jenom proto, že je jako jeden z mála hodný a laskavý, by byl naprostý nesmysl.

Nebo ne?

14. srpna

Jsou věci, které nedokáže dát do pořádku ani Kluk s mrkajícím autem.

"Myslím, že už je doopravdy na čase, abych opravil to nabíjení u tvého starého mobilu."
"To ne, už ho necháme spát."
"A co budeš dělat?"
"Nevím. Nejspíš si budu muset pořídit nový telefon...?"

"Your protein acts like a slut. It goes with everyone."

12. srpna

Brodím se čerstvě posečeným strništěm a ostrá stébla mi rozdírají kotníky do krve.
Vím, že jakmile se dostanu k vzrostlému dubu s rozpukanou kůrou, puknou i stavidla za mými lícním kostmi, která tak pozoruhodně dlouho odolávala, a ven se vyvalí nejméně stoletá povodeň.

Když bylo tohle obilí ještě docela malými klíčky, seděli jsme tady na okraji pole a smáli se.
Když bylo tohle obilí ještě docela malými klíčky, možná ještě byla nějaká naděje.
Jenže teď už mu jakýsi zuřivý princ zutínal všechny plavé hlavy a život navždy vyprchal.

Svalím se do sluncem vyšisované trávy a posvačím slisovaný croissant s nutellou.
A nepláču.

S překvapením zjišťuji, že jsem pro jednou konečně opustila špatnou vrstvu.
Přestože dobrá znamení neexistují, mincovna B jedním takovým dozajista je.

Žít s pocitem "běžte všichni do prdele" občas přináší nečekaně mnoho pozitivních emocí.

10. srpna

Ležíš na chodníku a díváš se na nebe, které neexistuje.
Pak mě zlehka políbíš za ušní lalůček.
"Jsem tak rád, že jsi zase zpátky. A v pořádku."

Znovu si hrajeme na schovávanou, na schovávanou za nepravdivými slovy a předstíraným nezájmem.
"Já jsem se do tebe zamiloval, víš?"
"Když já ti to pořád asi nevěřím."
Mlčíš. Mlčíš a usínáš.
"Tvoje prokletí je ta tvoje špatná paměť. Kdykoliv se najde někdo, komu na tobě záleží natolik, že tě poslouchá a dává pozor na to, co říkáš, musí si zákonitě všimnout, jak strašně, strašně moc kecáš."
Otevřeš oči a pokoušíš se na mě zaostřit. Marně. "Cože?"
"Nic. Spi," zašeptám a prohrábnu ti vlasy.
Jakmile usneš, vytratím se do chladného nočního vzduchu.

"Tohle už přeci máme za sebou, ne?"

8. srpna

V Pardubicích vystupuji z vlaku s minimem vody a poněkud rozmrzelou náladou. Vleču se podél pekařství, řeznictví, cestovní kanceláře, zlatnictví, lahůdkářství, spořitelny, cukrárny, papírnictví, knihkupectví, podél celé té nekonečné řady obchůdků a výloh a říkám si, že pro příště bych se měla vyhýbat městům, v nichž by se už vyplatilo pro cestu do historického centra využít hromadnou dopravu, a že by možná bylo vůbec nejlepší, kdyby se mi sem nepodařilo docestovat ani napotřetí.

V Tescu spatřím Tommyho Wiseaua v khaki košili a se slunečními brýlemi, kterak si kupuje housku, kapesníčky, čtyři role toaletního papíru a pikao a postupně osahává všechny druhy sladkého pečiva, aby zjistil, které z nich je vůbec to nejčerstvější a nejkřupavější. Nakonec volí ořechový hřeben a mizí mezi regály.
Na posledním přechodu, který mě dělí od pěší zóny ve středu města, zase pozoruji pána, jak si čistí botu od žvýkačky, do níž tam šlápl, a cosi nespokojeně brblá. Pak se zarazí, galantně odtáhne nohu od zdroje a povídá něžně své družce: "Chceš se připojit?"

S Pardubicemi mě nakonec zcela smíří skutečnost, že tu mají zmrzlinu na každém rohu a že je to vlastně velice půvabné město, když uniknete šedivým ulicím přecpaným popojíždějícími a troubícími auty. Na hlavním náměstí se nachází zcela evropsky vyhlížející čínská restaurace U bílého koníčka, hned vedle kavárna U čtyř prstů a opodál můžete zajít na vodní dýmku k jelenovi, jemuž v paroží hnízdí ptáci. V měděnkově zelenavé vodě kašny na zapadlém náměstíčku plavou okvětní lístky růží a nedaleko od kavárny, přes jejíž okna se táhne pás neustále se opakujícího se slova "optimista", najdete tu nejkrásnější budovu v celém městě.

Když se v turistické informační kanceláři v zámku pokouším zjistit, zda je dnes bezpečné vydat se pěšky na Rumburakův hrad, přistihnu se, jak vypouštím z úst neuvěřitelné moravské patvary jako "mezi polama" a "po tej červenej". Jdou na mě mdloby a nuceně se vracím ke své přirozené pražské mluvě. Přes důrazné varování, že dneska by šlo po cestě o život, se nakonec rozhodnu zariskovat. Pro jistotu volím tu delší trasu.

Dokud mě chladí led z ledové kávy, jde se zlehka; až se divím, jestli je skutečně třicet jedna stupňů. Až když se dostanu k řece, vzpomenu si na varování meteorologů, že tyto dny budou vůbec nejteplejší právě v Polabí. Chvíli závodím s parníkem Praha, který si to pomalu šine proti proudu, a jistě bych i vyhrála, kdybych se nerozhodla poobědvat v posledním stínu zcela rozmáčenou, avšak stále osvěžující caprese bagetu. V poledne si vyslechnu popletené sirény, které se nevyznají v kalendáři, a vylovím z pupíku dva pářící se broučky. A pak už mě spolyká výheň. Přestože není kvůli rozpálenému vzduchu možné vidět vzdálenější objekty příliš zřetelně, upřu svůj zrak na cosi, v čemž tuším mostek obklopený vrbami. Musím projít tolik takových úseků, že když se konečně dostanu pod kopec s hradem, nemohu si být úplně jistá, jestli to není fata morgana. Z posledních sil se vyšplhám nahoru, jen abych si prohlédla obřího umělého draka, nastudovala si zásady rytířského chování a setkala se se skupinou nevidomých Asiatů a albinotickým Číňanem. Arabelin prsten tu bohužel nemají; nejspíš by však stejně nedokázal zrušit to, co jsem si kdysi přála na kaštan, a napravit tak moji chybu, která pokazila všechno.

Od vlaku mě dělí dalších osm kilometrů chůze, povětšinou březovým hájkem po písčitých cestičkách. Plánuji se nasvačit v chladivém stínu stromů a před příchodem do civilizace si na sebe obléci to nejméně smradlavé oblečení. Černé mraky, které se formují na obzoru, a letmý pohled na meteorologický radar mě přesvědčí, že bych se místo toho měla zatraceně snažit, abych se co nejrychleji dostala z lesa ven. Vyvrácené a přelámané stromy, co se tu válejí od dob předchozích nepříznivých povětrnostních podmínek, mi ještě více připomínají, že bych si doopravdy nepřála, aby mě tu zastihlo to, co se sem tak rychle blíží.
A tak spěchám. Řítím se kolem porostů mochyně, přes popadané větve, kolem nevzhledného plynovodu, dřevěného altánku a pláně plné hasivek, přes polorozpadlou lávku a kolem čerstvě sklizeného pole. Svým úprkem vyplaším dvě srny i veverku, co někde ukradla jablko větší než její hlava.

Brzy spatřím první domky, v nichž bych v případě nouze mohla nalézt azyl. Stojí však ve vsi s nepříliš lákavým názvem Hrobice - a kromě toho ještě ani nezačalo pršet, nemám tedy pražádný důvod žádat o pomoc. Poryv větru mi sebere klobouk z hlavy, a přesto se rozhodnu pokračovat dál.

Když mraky definitivně přemohou slunce, zbývají mi do cíle ještě dva kilometry. I ty však překonávám až nečekaně rychle. Mám tedy možnost pokusit se stihnout dřívější spoj, v nějž jsem už ani nedoufala.
Zastávku už mám na dohled, zjišťuji ale, že závory už spadly.
"Je tu nějaký podchod?" volám na muže stojícího na protějším nástupišti; přes hučení větru mě však neslyší. "Dá se to podejít? Podejít! Koleje!"
Muž jen zavrtí hlavou. "Kam jedete?"
"Do Pardubic. To už mi ujede."
"Tak poběžte! Podám vám ruku!"
Váhám. Lokomotiva už je na obzoru.
Nakonec přeskáču po pražcích, jen pár vteřin předtím, než na tom místě se skřípěním brzd zastaví vlak. Ani mě nenapadne, jestli by nebylo lepší zakopnout.
Sotva se za mnou zavřou dveře, o okýnka se rozprsknou první dešťové kapky.

Na nádraží v Pardubicích si koupím muffin s lesním ovocem a vychlazenou minerálku a na zapáchajících záchodcích se převleču do posledního čistého trička.
Ještě mnohokrát si vyslechnu Já mám koně, vraný koně, než dorazí zpožděný rychlík od Prahy.

A pak už to celé končí. Sedím ve vlaku a dívám se, jak prší na odstavené nákladní vagóny.

Bezesporu to byl ten nejzdařilejší výlet, jaký jsem kdy prožila. Jenomže zároveň i ten zdaleka nejprázdnější, neboť ho nebylo s kým sdílet.

Všechno zůstalo při starém. Zase budu chodit po štěrkových cestách kolem kampusu, zase budu k obědu jíst zeleninové polévky u Uga, zase budu uprostřed noci v zoufalství zavírat kočku do koupelny a když bude osamělost neúnosná, zase budu utíkat na pavlače.
Všechno zůstalo při starém, jen věci získaly na pár dní zbrusu nový obal. Teď je však na čase strhat všechny mašličky a nablýskané dárkové papíry, vysypat z krabic připravená semínka těch cizokrajných (a přesto tak důvěrně známých) rostlin a nechat se jimi opět celá prorůst.

Takhle to tedy končí.
Všechno zůstalo při starém.

Spoj je opožděn z důvodu závady na lokomotivě.

7. srpna

Uprostřed noci se ukazuje, že budík, který jsem si nařídila na šestou hodinu ranní, abych nemusela balit batoh za doprovodu nadávek přísného správce chráněné krajinné oblasti, nejspíš nebude vůbec potřeba. Venku je dvanáct stupňů a všechno je zmáčené ledovou rosou. Když se dotknu displeje mobilu, můj prst na něm na něm zanechává viditelné mokré cestičky. A tak se, navlečená do všech vrstev, které s sebou mám, třesu ve spacáku zimou a počítám minuty, co zbývají do svítání.


Ve tři čtvrtě na šest se konečně odhodlám zahájit přípravy na ústup. Převléci se do čistého oblečení téměř fyzicky bolí a než se mi zkřehlými, necitlivými prsty podaří ze vzdorující stanové plachty vytvořit aspoň jakž takž kompaktní balíček, vyžaduje to tři neúspěšné pokusy.

Nedaleko skotačí srna s mládětem a v celé své vážnosti zpovzdálí dohlíží na jejich hry i dobře rostlý srnec, dva zajíci hopkují po louce sem a tam a na vršku kopce se už v úzkém pásu rozlévá hřejivé sluneční světlo. Rychle tedy zapomínám na útrapy téměř probdělé noci a s nadšením pozoruji celou scenerii.

Snídám pod velkou lípou na rozcestí a sleduji, jak ranní slunce na své paletě rozmíchává stále sytější odstíny pro louky cesty i lesy.
"Nevíte, kudy kam?" ptá se mě jakýsi člověk, který si zjevně také přivstal.
"Ale vím, jenom se rozhlížím," odpovídám. "Půjdu do Luhačovic na vlak."
"To je ale pěkně daleko!"
"Asi čtyři kilometry."
"No právě, ujede vám to."
"To je jako nic. A mám týdenní jízdenku na vlak..."
"Aha, takže nehrozí, že něco zmeškáte..."

Přesto tak trochu spěchám, mám totiž v úmyslu stihnout ranní Slovácký expres do Pardubic. Horký lázeňský oplatek, na nějž se mi sbíhaly sliny po celou tu chladnou noc, si nakonec dopřát nemohu, protože, jak s lítostí zjišťuji, tohle městečko má budíček nastavený až na devátou hodinu. Vlčnovské vdolečky, které kupuji v pekařství u nádraží, jsou však důstojnou náhradou - jsou totiž stejně chutné, ne-li chutnější, než slavné šternberské koláče. Docházím k závěru, že bych se jednou měla vdávat na Moravě, a to pokud možno brzy, protože jestli někde narazím na zdroj tohoto neodolatelného sladkého pečiva, ztloustnu nejspíš tak, že mě nebude chtít už vůbec nikdo.

Dlouho se rozmýšlím, jestli se nemám zastavit ještě v Uherském Hradišti.
"Nebude se ti tam líbit, jsi teď rozmlsaná z hezkých měst," tvrdí Kluk s mrkajícím autem.
"Uherské Hradiště určitě stojí za návštěvu, nenechej si ho ujít," oponuje předchozímu názoru Hastrman.

A tak nakonec znovu opouštím Slovácký expres dřív, než jsem původně zamýšlela. Chce se mi trochu plakat a hodně spát. (Nebo naopak? Možná naopak. Ale ono to přejde, vždycky to přejde.)
Je to zvláštní město. Mají tady tu nejkrásnější nádražní halu, autoškolu bukvic a chodníky s vlnobitím.
Chvíli se motám po náměstích a procházím parkem, v němž jsou vyhrazená místa pro introverty - na několika speciálních lavičkách otočených směrem do zdi.
Ve Smetanových sadech jakýsi mladík hlasitě zpívá táhlé folklórní písně, na střeše kina jsou umístěné dvě obrovité hrdličky, jimiž se zpravidla zdobí hroby, zemře-li člověku milovaný partner, a na trávníku se tu povalují noviny, jejichž hlavním tématem je zákaz jemnohmotných bytostí, jako jsou skyfishi, plazmoidy, stíny, inkubusy a subosobnosti, ve vědě. Pár minut posedávám na lavičce u Slováckého muzea, ale když přistihnu pána podezřelého zevnějšku, jak si v kašně omývá nůž od krve, raději se vracím do civilizovanějších končin. Prohlédnu si ještě bývalou synagogu, která nyní slouží jako knihovna, a v místě, kde ze zcela vyprahlého trávníku ční přerostlá a řádně oprýskaná sádrová muchomůrka, odbočuji zpět na hlavní náměstí.

Během čekání na vlak si objednávám kávu v kavárně. Mladý byznysmen v obleku, sedící u protějšího stolku, na mě neustále vrhá zkoumavé pohledy. Přemýšlím, jestli je to snad proto, že se mu líbím, nebo s údivem zírá na to, jakou obludu dokázalo stvořit několik dní na výletě. Když se pak na záchodě podívám do zrcadla, docházím k závěru, že druhá varianta je výrazně pravděpodobnější.
Když už počtvrté nastupuji do Slováckého expresu, svého bezkonkurenčně nejoblíbenějšího spoje tohoto výletu, mám poněkud smíšené pocity.
V dobrém sme sa zešli, v dobrém sa rozejdem - ale přeci je tam cosi, co tak trochu bolí. Kamínek v botě, který nelze vysypat.

Když projíždíme Otrokovicemi, kdesi za mnou si začne povídat muž se ženou sedící přes uličku. Muž má vystupovat v Olomouci, žena jede až do Prahy. Probírají Velkomoravskou říši, muzejní exponáty, dovolenou na Korfu, kontaminaci vod pohonnými hmotami, zdraví svých rodičů, mobilní telefony, opery českých autorů, naslouchátka a trilobity, až žena pozve muže, aby si k ní přisedl.
"A nešla byste se mnou někdy někam?" osmělí se muž. "Mohl bych vás například pozvat na kávu. Také bychom si mohli udělat nějakou vlastivědnou nebo historickou vycházku."
"Víte, já mám postiženého bratra a musím se o něj starat, někdy i pět dní v týdnu. Nejsem svým vlastním pánem," odpovídá žena a do hlasu jí drobně prosakuje lítost.
"To já taky nejsem. Já jsem vám ještě neřekl, co vlastně dělám. Zpívám ve sboru v Národním divadle v Praze. Takže bych vás klidně mohl vzít i na nějaké představení."
"Vážně? To je zajímavé. Já chodím do divadla moc ráda."
V tu chvíli ke mně přistoupí paní průvodčí, aby překontrolovala, jestli nejedu načerno. Než se mi podaří vylovit jízdenku a studentský průkaz, je už zjevně rozhodnuto. Blíží se Olomouc.
"A jakého jste měla psa?"
"Špice."
"A byl to pes, nebo fenka?"
"Pes."
"To já jsem psa nikdy neměl."
Vlak zastaví.
"Tedy na shledanou."

Do Pardubic nedorazím ani napodruhé. Zláká mě Ústí nad Orlicí, které toužebně sleduji pokaždé, když jedu po trase Praha-Brno. V rychlosti si naplánuji výlet po okolí; za pár minut už tak sedím v roztomilém osobáčku, jenž mě má dopravit ještě o pár kilometrů blíže k Orlickým horám.

Mé první dojmy z Letohradu, kam mě odveze lokomotiva jménem Verunka, tvoří zápach lehce zatuchlého pečeného kuřete, zmuchlané modré igelity a tunel s bonbóny a jednorožci. Dalším významným prvkem je místní zámek - z jedné strany zakrytý budovou s obřím nápisem POSILOVNA, z druhé poněkud přiškrcený úzkou uličkou Járy Cimrmana.
Zmožená horkem dělám zbytečné nákupy a překážím v cestě švitořivým důchodkyním.
Jsou tři hodiny odpoledne, ve stínu lehce přes třicet a přede mnou krásná osmnáctikilometrová procházka do Ústí nad Orlicí.

Nevynechám ani odbočku k vyhlídce u hradu Kyšperk. Těch dalších čtyři sta metrů do kopce navíc mě stojí velmi mnoho úsilí, které je nakonec odměněno pouze zjištěním, že v cíli není ani hrad, ani vyhlídka. Hrad byl zbořen před dávnými věky a vyhlídka zarostla dravými akáty. Pomstím se tomu nešťastnému místu alespoň tak, že ho využiji místo toalety, jako už to udělalo přede mnou tolik jiných.
V místě příhodně nazvaném Pustiny vede cesta přes ohradu s kravami. Zdráhám se vstoupit, ale mírné oči jednoho z telátek a především představa, že bych výběh musela obcházet po přímém slunci, mě přiměje trochu zariskovat.
Odbočku na další vyhlídku také promýšlím dlouho. Nakonec si vynadám do lenochů a vyběhnu do kopce zlehka jako kamzík s chybějící končetinou. Vyplatí se. Mezi křovinami je tentokrát vidět znamenitá, monotónní krajina s poli, porušená tu a tam jen několika málo domky.


Brzy mě turistická značka zavede do údolí. Rozpálený beton cyklostezky brzdí mé kroky a kilometry ubývají jen pomalu. Musím také dávat neustálý pozor, abych někomu nevběhla do cesty. V tom jsem poměrně úspěšná - jen jeden s cyklistů kvůli mě padá do příkopu zarostlého kopřivami. Naštěstí mi nevynadá, naopak. Celkem přátelsky se vyptává na můj výlet a posléze mě dokonce označí za dobrodružku.
(Dobrodružka a statečnice! Vždycky jsem chtěla být Linkou.)

Na druhé straně řeky se na mě pověsí přibližně třicetiletý obejda s proplešatělou kšticí a velkou chutí konverzovat. Od začátku mi automaticky tyká, jako bychom byli nejlepší kamarádi už od školky, a ptá se mě na tisíc věcí. Ani mu nepřipadá podezřelé, že já mu žádné otázky nepokládám a mé odpovědi jsou víc než strohé. Ta skutečnost jenom víc a víc podněcuje jeho zvědavost.
"A kde plánuješ dneska spát?"
"Ještě nevím."
"Je tady vodácký kemp, tam by ses mohla ubytovat."
"Raději spím někde sama v přírodě než v kempu."
"Vážně? A proč?
"Asi nemám ráda lidi. Mám podvědomý pocit, že mě ohrožují."
"A já tě jako taky ohrožuju?"
"No, ono to možná vyznělo trochu ošklivě, ale..."
Trvá mi snad celé věky, než se mi podaří ho setřást.
Když se konečně rozhodne kamsi odbočit, dodá s neochvějnou jistotou v hlase: "Ale dáš mi na sebe číslo, že jo?"
"Ne," odpovím prostě. Výjimečně ani nemám potřebu se za to omlouvat.

Ústí nad Orlicí je velkým zklamáním. Tak velkým, že dokonce pátrám, za kterým z písmenek se skrývá ta otevřená rybí tlama, připravená spolknout všechna kouzla toho místa. Je tři čtvrtě na osm a město už dávno začalo zívat únavou. Na hlavním náměstí loví parta výrostků na kolech Pokémony, jinak je úplné ticho. Ze samé rozmrzelosti nedokážu dostatečně ocenit ani fakt, že v ulici zvané Příkopy právě zvesela dovádějí bagry.
Přestože bych na měkkých paloučcích u řeky jistojistě našla pohodlné útočiště na přenocování, zvítězí u mě touha po čisté, tekoucí vodě nad touhou po klidném večeru někde daleko od lidí. I když dobře vím, že toho budu litovat, nakonec si přeci jen zaplatím nocleh v kempu.
Království za sprchu, nikoliv za koně.

Jako ukolébavka mi toho večera poslouží punkové zpracování skladby Polámal se mraveneček.

6. srpna

V jednu hodinu ráno mě budí jakési netrpělivé ťukání, jen několik centimetrů od mé hlavy. Zaťukám nazpět. Můj ukazováček se srazí s povědomým kulovitým, ostnitým předmětem, řádně naštvaným, že se mu nedaří zavrtat se mi pod podlahu.
Chvíli naslouchám zvukům nočního lesa. Nedaleko čenichá jakýsi tvoreček tak usilovně, až z toho tenince píská. Rozpoznávám i klidné, nepravidelné kroky srn, příliš váhavé na to, než aby se mohlo jednat o lidskou chůzi.

Podruhé procitám z hlubokého spánku jen několik málo minut předtím, než se podává snídaně.
Zaslechnu praskání větviček; a tentokrát je nade vší pochybnost, že se blíží přímo ke mně. Rozcuchaná a rozespalá vylézám ven a bosýma nohama stoupnu do chladivé vrstvy listí. S očima ještě napůl slepenýma spánkem se zakusuji do marmeládové koblihy s takovou vervou, až se mi po bradě sype cukr.
"Musel jsem se přeci přijít přesvědčit, jestli tě v noci nikdo neukradl."

V Kroměříži si nejprve pohovořím s mapou. Jen se k ní přiblížím, už na mě spustí: "Zámek Chropyně, skanzen Rymice, větrné mlýny!" Když nijak nereaguje na mou velice slušnou žádost "Buď zticha!", raději se odporoučím a nechám jí pokračovat v jejím naučném monologu.
Poté, co se na vlastní oči přesvědčím, že pražské Arcibiskupské gymnázium je jen chudou příbuznou toho kroměřížského, vydávám se pozorovat veverčí akrobacii a paví mateřskou školu do stínu stromů v Podzámecké zahradě. Přestože paví křik zní snad ještě hůře než rozezlené kočičí láteření ve tři ráno, jejich mláďata s drobounkými chmýřitými chocholkami jsou zaručeně to nejroztomilejší, co jsem za poslední dobu viděla.
Na lavičce diskutují dvě mladé medičky s tlustými sešity na kolenou o hypertrofii prostaty a Gramově barvení mykoplazmat. Poté plynule přejdou ke steskům, že by si také přeci jednou zasloužily alespoň nějaké prázdniny.
Procházím se sem a tam klikatými cestičkami, pozoruji partu dětí, které usilovně pátrají po vypadlých pavích perech, a chvíli rozverně cvrnkám do hlav pověšených na jednom ze stromů, aby se z nich vysypaly nějaké užitečné vědomosti o historii literatury.

Jakmile se dost nabažím jezírek a záhonků, vracím se do města, abych si stihla prohlédnout to nejdůležitější, než se mi z horka začnou roztékat myšlenky a podrážky. Na svých toulkách městem zjišťuji, že nejen restaurace pro lidi, nýbrž i ty pro koně musí mít v Kroměříži úroveň - a nejlépe se nacházet v některé z historických budov.
Objevuji i koncept tajného dokumentu, sepsaného skupinou Progresivní Aliance Socialistů a Demokratů. Pod mottem "Evropa začíná doma!" stojí pět základních pilířů tohoto dokumentu, prozatím psaných rukou. V doslovném znění:
1. Nejsem pitomá (až v pondělí se dozvím, jestli pitomá budu).
2. Dosud není nic písemně.
3. Nejlevnější jsou lidé.
4. Přišli jsme poslechnout!
5. Pokud nebudou praktici, budou nemocnice? Ne.
-> 1!!!

Nejnáročnějším úkolem celého dne je bezpochyby spořádat celý talíř salátu, který jsem si objednala. Naprosto selhávám. Jdu se tedy raději zahanbeně procházet do zahrady, v níž se na vodě vznášejí jablka a římští senátoři se vyznačují hnízdy na hlavách. Žena prodávající vstupenky, která doslova překypuje kily navíc i bodrým humorem, mi nabízí "bagsitting", což ocení především má odřená ramena a namožené krční svaly.
Dlouho se procházím mezi zimostrázovými zdmi Libosadu. V labyrintu pobíhají děti a cosi hledají, u jezírka se dva skokani soutěží v tom, kdo z nich dokáže víc nafouknout rezonanční měchýřky, a v podloubí leží vadnoucí růže, jako zabitý svědek jakéhosi přečinu proti lásce.

Na cestu k nádraží se vybavím chlazenou vodou a malinovou zmrzlinou.
Když se loučím s upovídanou mapou, na můj pozdrav mi odpoví "Naší výsadou je vaše pohodlí a právo!" a mně nezbývá než předpokládat, že to znamená něco jako "Brzy na shledanou!".

Poté, co vystoupím před ornamenty zdobenou nádražní budovou v Luhačovicích, zjišťuji, že jsem se poprvé dostala někam, kde končí železnice - a že tedy budu muset tohle městečko opustit úplně stejnou cestou, kterou jsem sem přijela.
V Luhačovicích se nachází pramen dr. Šťastného na třídě dr. Veselého. Člověk by řekl, že se tu léčí buď deprese nebo těžká fobie z Vánoc.

Na kolonádě si kromě teplých lázeňských oplatek můžete koupit i zapečené písečné čarodějnice, což je nejspíš součást zdejších léčebných kúr, a pokud se rozhodnete vydat se k přehradě, musíte dodržovat určený jízdní pruh, přestože nejste motorové vozidlo.

Za městem se pokouším objevit nějaké příhodné místo na stanování, nacházím však jen říční koryto zakusující se do příkrých zalesněných břehů.

U přehrady se prodávají pestré osušky s roztomilými a poněkud šilhavými koťátky a trochu to tu smrdí po odpadcích. Na svých dekách, ručnících a karimatkách se tu povaluje několik posledních rekreantů, náhodně roztroušených po štěrkových plážičkách. Zvažuji, že bych se k nim přidala, a jakmile by mě skryla tma, zabalila bych se do spacáku a spala, ale první slaboulinký pískot komárů, přítomnost neúnavných rybářů a především rychle klesající teplota mě přesvědčí, že to není zdaleka tak dobrý nápad, jak by se mohlo na první pohled zdát. Poslední naději tak vkládám v kemp, nacházející se na opačném konci vodní nádrže.

Cestou se musím vyhýbat cyklistům a veselé mládeži s poloprázdnou lahví vodky a krabicemi pomerančového džusu. Potkávám i mladý pár, jenž se evidentně rozhodl jedno ze svých prvních dostaveníček strávit bruslením.
"Jestli mám ráda kulturu? Jasně, že mám," říká zrovna ona.
"A jakou?" ptá se on a jeho zájem viditelně vzrůstá.
"Tak ráda chodím... třeba na párty! Ale, já nevím..." chvíli usilovně přemýšlí. "Například taková opera, to mi nic neříká."

Když nahlédnu přes plot do prostor kempu, zjišťuji nejen to, že je téměř beznadějně plný, ale navíc že se velmi podstatně svažuje. Představuji si, jak bych ve stanu po celou noc klouzala směrem dolů, navíc jistě za doprovodu nějakých falešných trampských odrhovaček, a moje chuť tu přenocovat klesá na nulu.
Nakonec objevuji téměř dokonalý plácek na jedné z podhorských luk. Jeho jedinou vadou na kráse je skutečnost, že se nachází v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Chvíli studuji, co si mohu dovolit, a nakonec se rozhodnu řídit se heslem "Když nejsi vidět, jako bys tu nebyl." Stan stavím až za tmy, pochopitelně bez baterky, a plánuji ho zbořit hned po východu slunce.

Těsně před usnutím uslyším nedaleko rezivý hlas štěkajícího srnce.

5. srpna

Brněnské intermezzo je jako studená sprcha - člověku se do něj příliš nechce, snad dokonce i trochu bolí, ale nakonec vlastně osvěží. Přesto, když se ráno loudám červenými, zelenými a bílými chodbami, mám přibližně tolik energie, jako bych se právě chystala zemřít, a trvá neskutečně dlouho, než se mi podaří zcela se vymanit z brněnských okovů.

Během dlouhého čekání na hlavním nádraží se mi dostává unikátní příležitosti dozvědět se něco o řešení těch nejzásadnějších problémů života. Mám veliké štěstí. Nositelé této moudrosti, mladík č. 1 a jeho dívka, sdílejí své vědomosti s mladíkem č. 2 zrovna ve chvíli, kdy jsem poblíž.
Mladík č. 1 k mladíkovi č. 2: "Jasně, že v rychlovarce uvaříš nudle, když tam uvaříš i vajíčko!"
Mladík č. 2 (překvapeně): "To bych nečekal!"
Mladík č. 1: "No, já v tom dělám všechno. Vajíčka, párky, klobásy..."
Dívka: "Budeme si muset koupit další konvici, než bude zima. Abychom vůbec měli v čem vařit čaj."

Po nekonečném váhání vybraný vlak do Olomouce se ukáže být slepou uličkou. Útěk z Moravy mi nejspíš pro dnešek není souzen.

Jediným zážitkem z Olomouce je nepříliš ledová ledová káva a rozteklá tyčinka s arašídovým máslem. Pak cestuji zpátky na jih.
"Nakonec vystoupím v Hulíně a půjdu pěšky kolem Záhlinických rybníků. Je to dvanáct kilometrů a dnes není takové horko, takže se trochu projdu."
"To je přesně tak střelený plán, jaký bych od tebe čekal."
Odkdy jsem člověk, od něhož se očekávají střelené plány?!

Označení "strašlivě škaredé město" a téměř naprostá absence turistických tras mě měly varovat. V Hulíně se sice třídí i kovové obaly a bioodpad, což je víc, než by si mohla přát většina čtvrtí ve velkoměstech, když se však vleču už druhý kilometr po rozpálené asfaltce, nahlas nadávám a slibuji, že se poučím a pro příště vynechám ze své trasy jakékoliv další místo, jehož název končí na druh kaprovité ryby na tři.
Až českomoravské štěrkopísky mě vysvobodí od ubíjejícího tetelivého vzduchu. Krajina prorostlá rybníky tak důkladně, že vodní plochy výrazně převažují nad pevninou, mi umožní s Hulínem uzavřít přátelské příměří. Kromě mnoha končetin otravného bodavého hmyzu nepotkávám cestou dlouho ani nohu. Večeři s výhledem na hejna racků mi překazí nejprve podezřelé zaparkované auto a poté nepříjemně čpavý zápach moči. Ani napotřetí se nezdržím déle, než je nezbytně nutné. Stále zesilující pískání kolem uší mi připomene, že bych si rozhodně nepřála, kdyby mě tu překvapil soumrak. Vzápětí tedy mizím v lužním lese, jehož rozloha a občasná neprostupnost mi snad poskytne příležitost k nepozorovanému noclehu v blízkosti Kroměříže. Příhodný plácek objevím brzy - tak brzy, že se rozhodnu se stavbou stanu ještě posečkat.

Dřív než šero mě však zastihne déšť, úplně jediný déšť na území celé republiky, a s ním i Hastrmanovy meteorologické výstrahy. ("Okamžitě vypadni z toho lesa a od všech vysokých objektů! Na radaru je vidět bouřková aktivita!"a "Teď si už taky začínám myslet, že tu bude zázrak, když se vrátíš domů zdravá.")
Přestože neslyším žádné hřmění, velice dlouho přemýšlím, jestli se přeci jen nemám před bouřkou ukrýt někde ve městě. Když se konečně odhodlám začít se stavbou stanu, množství vody, které mi padá na hlavu, už připomíná spíše než pouhou sprchu havárii vodovodního potrubí v mracích. Zatímco bojuji se vzdouvající se stanovou plachtou, zaútočí ta potopa nejen na většinu obsahu mého batohu, ale vloupá se mi i do doposud nehotového stanu. V houstnoucí tmě ztrácím i jednu z tyčí, takže můj přístřešek ze všeho nejvíc připomíná umírající zvíře, marně se pokoušející postavit se na nohy, a které někdo nadto postříkal zahradní hadicí.
Na opravy už je pozdě. Kolem cosi obchází a já se netroufám pohlédnout tomu do očí.

Noc je však kupodivu překvapivě klidná. Spí se výrazně lépe než s labilní kočkou hystericky mňoukající za dveřmi ložnice.

4. srpna

Snídám s výhledem na porosty rákosu, kosatců, kyprejí a pupalek a znovu se přesvědčuji, že stále
ještě nedovedu vypít kávu z plechovky, aniž bych si jí minimálně polovinu vybryndala na nohy.
Polabská cyklostezka se pomalu probouzí k životu. Cestou do Poděbrad potkávám první nadšené běžce, pána se dvěma obřími taškami lázeňských oplatek na řidítkách kola a dvě těhotné ženy doprovázené jedním těhotně vypadajícím mužem.

V Poděbradech mě uvítá poutač oznamující blížící se koncert, jejímž hlavním hostem má být skupina Ortel (jejich jméno je vyvedené v bílé barvě, jako jediné na seznamu všech účinkujících) a falešná pozvánka na sjezd Hitlerjugend (židům, Čechům a psům vstup zakázán).
Dlouho sedím v centrálním parku a pozoruji lázeňské hosty procházející se po kolonádě.
Uprostřed jedné z písčitých cestiček, vinoucích se mezi květinovými  záhonky, se povaluje úplně nahé batole a cosi spokojeně žvatlá. Celá scéna působí jako kýčovitě naaranžovaný fotografický portrét nejmilejšího člen rodiny.
Na protější lavičce vedou dva muži zapálenou debatu o boji s kůrovcem.
A kousek opodál se loučí tři šedovlasé dámy.
"Tak zase za rok!" povídá jedna. "To už nám bude sedmdesát."
"Copak sedmdesát!" na to druhá. "To mně už bude... víte, no..." Nakloní se ke svým dvěma známým a takřka šeptem dodá: "Sedmdesát devět."
Chvíli se cítím poněkud ztraceně - a nejspíš tak i vypadám, protože mě i holubi hřivnáči obdarovávají větvičkami, které mají nachystané na stavbu vlastního hnízda.

Kolem poledního klesne rychlost plynutí času snad až téměř k nule. Připadá mi, jako bych si obalila boty ve velice pružné a úporné žvýkačkové hmotě. Někde mezi zdlouhavým vyplňováním pohledů a mlsným pokukováním po lázeňských oplatkách vymýšlím další trasu. Chvíli váhám, jestli nedat další šanci nebohému Kolínu. Jenomže v rádiu říkali cosi o tom, že vlak do Kolína odjíždí v sedm padesát jedna a člověk se má dostavit na nástupiště včas, s pyžamem a kartáčkem na zuby.

Když v jednu hodinu a dvě minuty vyhlížím zpožděný vlak do Jaroměře, jakýsi hoch, nejspíš ze zlatého výběru poděbradské mládeže, nahlas zadeklamuje: "Když ještě počkáš, vole, budou třeba i prachy. V Poděbradech je to všechno jenom o čekání."

Jaroměř mi nabídne pohled na rozpálené betonové panely a staré, prorezivělé vagony. Původní záměr, doputovat pěšky do Kuksu, se rychle rozpouští jako kousek nanuku ztracený na chodníku. Kocourům i buňkám z vaječníků jakéhosi zavíječe příliš rychle docházejí živiny a chladivým dvanácti stupňům se nedá odolat. A tak měním plány, přestože jsem je už vtělila do psaných slov.

Svačím pod rozložitým platanem s výhledem na téměř malebné prvorepublikové tovární haly a nechávám si posypávat houbovou pomazánku odloupanými kousky kůry. Vzápětí zjišťuji, že zjevně ve snaze učinit Josefov ještě nedobytnější pevností, byl jeden ze dvou přístupových mostů zcela neprostupně uzavřen. Přičítám si tedy k trase další tři kilometry a spěchám opačným směrem, kolem dvou kočičích mrtvolek vysušených tak důkladně, že by se za ně nemuseli stydět ani staří Egypťané, abych měla dostatek času na prohlídku města, které v sobě kombinuje strohost barokní vojenské architektury, zdobnost několika roztroušených secesních ornamentů a oprýskanost socialistických nápisů nad výlohami dávno zrušených obchodů.

U vstupu do podzemí musím vybalit polovinu věcí z batohu, včetně několika již jistě toxických kousků oblečení, abych objevila mikinu, kterou jsem prozatím používala výhradně namísto polštáře. Spolu s upozorněním na nízké teploty se nám dostane i varování před nechtěnou depilací horkým voskem. Když mi téměř vzápětí kdosi podrží sklopenou svíčku přímo nad lýtkem, nemohu se zbavit dojmu, že mi chce naznačit, že bych si už konečně mohla oholit nohy.
Putujeme po úzkém schodišti do temných prostor s přirozenou klimatizací.
Důchodkyně v dlouhých šedivých šatech se starostlivě ptá svého manžela: "Jak se ti dýchá?"
"To víš, když člověku nechají jen půlku plic..." odvětí muž.
"Na to jsem se tě ale neptala, to přeci vím!" odsekne paní, ale hned se omlouvá všem okolo a nejvíc svému muži.

Když tma zhoustne, je čas na strašidelné historky. Zrádce zazděný v tunelu však vyděsí málokoho; jen kdosi poznamená, že cítí krev, ale protože ani to hororovou atmosféru nepřiživí, hned se opraví, že to dozajista byla plíseň.
Poslední úsek trasy procházíme v úplné tmě. Paní, jejíž manžel má jen polovinu plic, se nejdřív zdráhá vstoupit do té temnoty.
"Vždyť se mi o tom bude zdát ještě o Vánocích!"
Nakonec však spolu s ostatními krůček po krůčku postupuje úzkým tunelem a šátrá po vlhkých cihlových zdech. Když za pár okamžiků prohlídka končí, důkladně si probírá vlasy, jestli v nich snad neuvízl nějaký pavouk, a poznamená, že tohle byl doopravdy zážitek na celý život.
Mě ze všeho nejvíc mrzí, že jsem odolala pokušení zahoukat si na ozvěnu.

Cestou zpátky přestupuji v městě, jehož iniciály mohou znamenat buď houskový knedlík nebo horní končetinu (podle toho, zda jste, či nejste medik). Z přemýšlení nad tím, co budu dělat, budu-li si muset po těch třech dnech, kdy jsem se koupala pouze ve vlastním potu, přisednout k někomu ve vlaku, mě vytrhne zcela zřetelně rozpoznatelný začátek písničky "Okolo Hradce". Poprvé si všímám toho, že znělky na nádražích nejenže nejsou všechny stejné, ale že občas dokonce i něco znamenají. "Já mám koně, vraný koně" v Pardubicích mou hypotézu jenom potvrdí.

A když vystupuji v tom šedivém městě, kde je kopec s pavoučím stromem a v nejkrásnější ulici se už zase šíří bažiny, říkám si, že je to zcela vyloučené, aby to doopravdy byly jen necelé tři dny od chvíle, kdy jsem zde s batohem a bez jakýchkoliv očekávání nasedla na vlak do Náměšti nad Oslavou.

3. srpna

Zvukovou kulisu k prvnímu sklízení stanu tvoří kombinace štěkotu neurotického psa a hlasité reprodukce nekvalitního českého metalu. Po několika nekonečných chvílích pod nezvykle žhnoucím ranním sluncem posnídám u rozcestníku Babišův makový závin.
"Zbude na mě?" ptá se postarší kolemjdoucí pán, když mu popřeji dobré ráno.
"Možná ano. Dáte si?"
"Ne, děkuji. Ale stejně vám řeknu, ta doba se tolik mění. Když jsem já byl mladý, schválně jsme spali s děvčaty ve stanu pohromadě, aby se jako nebály, rozumíte. A že to byl zážitek... A teď si holka klidně vyrazí na cestu úplně sama."

U psychiatrické léčebny močí bezdomovec a u Bílého domu potkávám vytáhlého chlapce, který pokuřuje cigaretu a sype ze sebe nekonečný proud velice vynalézavých nadávek. Když se míjíme, podívá se mi zpříma do očí a pronese: "Já si, ty vole, budu zase dneska muset oholit nohy, ty jo!"
U nádraží mi dlouhovlasá cikánka vnucuje čtení z ruky. Než se jí dokážu vysmeknout, vychrlí za mnou: "Do devadesáti osmi let budete živá, protože máte dobré srdce a o krajíc chleba se dovedete rozdělit. Počkejte, ještě máte druhou ruku! A já mohu přivolat štěstí vám a celé vaší rodině!"

V pravé poledne se mi podaří skrýt před ubíjejícím žárem v rychlíku směr Praha. Ale i tam vzduch již beznadějně zhoustl. Obaluje všechno skutečné jako pomalu se roztékající med - ale zároveň i milosrdně otupuje ostré hrany všech bolestných zjištění.

V Kutné Hoře mě uvítají slova české hymny, červené třásničky nefalšované čínské restaurace a nádoba s rozpuštěnými želatinovými bonbony. Po nekonečné pouti rozpáleným betonovým předměstím poskytne kaštanové stromořadí u potoka aspoň částečnou úlevu. Opodál však nocují bezdomovci, znavení horkem a alkoholem. Raději se tedy dočasně připojím k několika nadšeným japonským turistům, které to neomylně táhne k historickému centru. Cestou na náměstí potkávám skupinu brebentících Italů, co právě svačí bochník české šumavy s tabulkou hořké čokolády uvnitř. Nejmenší holčička s dramatickou gestikulací všechny nahlas upozorňuje, že kolem ní právě krouží "una vespa". Dvakrát se proto rozmyslím, než si dovolím sníst venku na lavičce zmrzlinu. Poté, co mi nedávno na očním víčku přistála popletená sršeň, dobře vím, že pro mě má podobný hmyz z nějakých důvodů slabost.

Gotická architektura v člověku vzbuzuje touhu po poezii, slov se však nedostává. I zástupy kamenných chrličů jen naprázdno otevírají své šklebící se tlamy, i jim už dávno vyschlo v ústech. Světice s knihou a věží si smí dovolit vypínat se až k obloze, nás ostatní však táhnou k zemi závaží, která si stále nosíme na ramenou.

Když si na hlavním náměstí osvěžuji ulepené končetiny vodou z kašny, někdo se pokouší hrát na staré rozladěné piano River Flows in You; pochopím, že je čas přesunout se jinam. Proběhnu kolem Klubu labužnických požitkářů Braníku a v rychlosti zamávám dvoumetrovému iguanodonovi, právě včas, abych stačila nasednout do vlaku do Kolína.

Po půvabné kaskádě rybníků u Havlíčkova Brodu a subtilní architektonické vytříbenosti staveb Kutné Hory působí industriální předměstí Kolína jako nevzhledná jizva na jemné kůži. Dojem stísněnosti, který ve mně zanechalo přetékající šrotiště, posprejované komíny a přelidněné nákupní centrum, se  nepodaří odstranit ani malebnému historickému středu města. Ještě chvíli se loudám periferií s továrnami, kde je nebe počmárané snad stovkami elektrických drátů, abych se dostala do blízké přírodní rezervace. Když však objevím jen nanicovatý lesík se štěrkovými cestičkami, pochopím, že nikde v okolí nocovat nechci, a vymýšlím únikový plán.
Na nádraží se ke mně přišourá šilhavý mladík snědé pleti a prosí mě o cigaretu.
"Promiňte, já nekouřím," odpovídám. Pokouším se být dostatečně milá, abych se s ním nedostala do křížku, ale zase ne příliš, aby snad nechtěl navázat hovor. Míru však zjevně neodhadnu.
"A slečno, je dneska středa, nebo pátek?"
"Pátek."
"Vážně?"
"Ano."
"Jé, slečno, to jste mi udělala radost, že to zase tak rychle uteklo!"

Vlak mě v osm hodin zanechá mírně zneklidněnou v Libici nad Cidlinou.
Nad pozůstatky slovanského hradiště právě zapadá slunce.
Plánuji přespat na palouku za místní farou a přemítám, jestli se mi tu nebude zdát o masovém vraždění a hořících budovách. Odpověď na tuto otázku však nikdy nenajdu. Mé přípravy k noclehu naruší všetečná paní, která se zničehonic objeví za plotem nedaleké zahrady. Důrazně mi doporučí, abych se přesunula do kempu na břehu Labe. Je to jen dva kilometry a ještě přeci není taková tma. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a dodá: "A sprchy tam taky mají."
S poněkud hraným úsměvem poděkuji za dobré rady a chystám se rychle zmizet. Paní však můj útěk přeruší zcela zbytečnou otázkou: "A to vážně cestujete takhle sama?"
Jakmile přisvědčím, žena mě přeměří dalším zkoumavým pohledem a pak smutně pokývá hlavou. "Nenapadlo vás třeba, že by to ve dvou bylo přeci jen lepší?"

Stan tedy nakonec stavím na soutoku Labe a Cidliny. Usoudím, že několik komářích štípanců je přijatelnou daní za pozorování soumraku nad vodou, takže sedím na břehu a dívám se na řeku, dokud okolní stromy nevysají z oblohy poslední zbytky světla.

Za svítání mě ze spánku vytrhnou jakési zvučné mužské hlasy. "Hele, kámo, tady vyrost nějakej stan. Kam teď budeme chodit chcát?"

2. srpna

Malé děti se zpravidla učí, jak komunikovat s ostatními a jak navazovat vztahy. Já jsem se učila vyjmenovávat finské číslovky, měsíce planet sluneční soustavy a rozpoznávat nerosty se čtyřslabičnými názvy. Teď je mi dvacet pět let a jsem sama, což je kromě skutečnosti, že v přírodě občas nahlas vyslovím latinský název nějaké náhodné rostliny, jediný podstatný následek všeho, čemu jsem se až doposud věnovala. Také si snad celé věky si pamatuji, že dva měsíce Marsu se jmenují Phobos a Deimos, neboli Děs a Hrůza.
Dnes je druhého srpna a předevčírem byl Mars nejblíže Zemi za posledních patnáct let. Pokud se tedy pokusím ze svých bezpochyby užitečných informací něco vyvodit, bude to skutečnost, že od této chvíle by se ode mě měly Děs a Hrůza nějakou dobu pouze vzdalovat.
Je druhého srpna, deset hodin a dvacet devět minut, a já na brněnském hlavním nádraží nastupuji do vlaku směr Náměšť nad Oslavou.
Sama.
Jen s těžkým batohem a myšlenkami na Mars.

Je deset hodin a padesát minut. Kolébavými přeskoky pražců pomalu necháváme za zády Brno - to město, které mi doposud nepřineslo nic dobrého, ale přesto mi začalo přirůstat k srdci.
Venku je už teď třicet jedna stupňů a tahle spalující horka prý nepoleví nejen po dobu příštích několika dnů, nýbrž nejméně po celý další měsíc. Převládající barvou v krajině, kterou pozoruji z okýnka, je tak hnědá. Traviny už nejsou zelené, ale zlatavé jako na savaně, a dokonce už i kopřivy podél trati - ty kopřivy s nezkrotnou životní energií! - se téměř plácají po zemi jako hromady skomírajících ryb na palubě rybářské lodi.

Když jsem poprvé nahlas formulovala svůj plán na příštích sedm dní, maminka vyslovila obavu, že budu chodit jen tak nazdařbůh a naříkat, že jsem sama, a že bych raději měla vyrazit na nějaký veselý tábor pro katolickou mládež. Tatínek mi kladl na srdce, abych hlavně nespala někde v lese a že mi všechny noclehy klidně zaplatí. Hastrman se zhrozil, že prý nemám ani potuchy, co všechno se mi může stát, a že mi určitě první opilý tramp udělá něco hodně ošklivého. Statistik se mě s pochybovačným tónem v hlase zeptal, jestli si vážně myslím, že mi to nějak pomůže. Odpověděla jsem, že ano.

Divoká Oslava je ten bezkonkurenčně nejlepší název pro řeku, který jsem kdy slyšela - a nejspíš i příhodný výchozí bod pro putování bez cíle.
A Náměšť je poklidnou směsicí tvořenou anděly bez rukou, oprýskanými zelenými nátěry, krmivem pro nosnice, ledovou kávou s levandulí, drolícími se zdmi, oblečením z dovozu, bramborovou plackou s čertíkem, strnulými čápy na komíně, pravidelně rozestavěnými lavičkami podél řeky, temperou pomalovanými Papuánci, zakrouceným potrubím, fialovými makronkami, sklenicí zteplalé vody zapáchající po rybině a trochu bolestivým rozhodováním, kam dál.
Třebíči a Lukám nad Jihlavou se stejně nevyhnu.

Poprvé v životě sedím v kavárně a píšu.
Začínám chápat kouzlo, jež vábí snad všechny spisovatele do podobných podniků.

V Jihlavě mám sotva čas k nalezení vlaku, do něhož chci přestoupit, natož abych ještě hledala druhé pohlaví. Darinka s Kájou se mi to pokoušejí aspoň trochu vynahradit a snaží se mi do každého ušního lalůčku zavěsit jeden zvonek štěstí. Dokážu jim však uniknout dalším vlakem.
Paní sedící přímo naproti mně by si zjevně ráda povídala, ale nemá o čem.
"Taky jedete do Brodu?" ptá se.
"Asi ano."
"Ale budete tam jen přestupovat, že?"
"Myslím, že tam dneska už zůstanu."
"Je to moc hezké město. Já jsem se tam narodila."

Paní má pravdu. Havlíčkův Brod je taková méně nablýskaná Telč. Seženete tu vkusnou plátěnou tašku s nápisem "Praha, Česká republika", v areálu Budoucnost můžete pozorovat upocené sportovce v poněkud socialisticky zařízené tělocvičně nebo si prohlédnout pamětní desku Spolku okrašlovatelů a veřejné koupaliště má otevřeno až do osmi do večera. Jediným jeho nedostatkem je skutečnost, že hustota lidí v bazénu se pohybuje přibližně okolo deseti osob na metr čtvereční, takže před vstupem do vody musíte povinně prodělat jistou kompresi.

K rybníku Hastrman je tu tenkou stopkou potůčku připoután Hajdovec. Za nimi už následuje rybník Zádušní. Aspoň vím, co mě čeká, budu-li se stále setkávat s prvními dvěma jmenovanými.
Chvíli pozoruji kapra, který se vznáší jen několik centimetrů pod hladinou. V okamžiku, kdy se s hlasitým žbluňknutím zanoří zpět do hlubin, poprvé pocítím osten paniky. Zatím se nejedná o obavy, že už brzy bude večer a já stále nemám kde spát; nad strachem ještě pořád převažuje zoufalství z toho, že jsem tu sama, tak hrozně sama, že kdyby se teď nade mnou také zavřela hladina, nebude mnoho lidí, kteří by se po mně začali shánět - a pokud ano, stejně by nikdo z nich neměl ani tušení, kde že to vlastně jsem.

Šeří se a mě cesta zavede do oblasti, jíž se tu říká Černý les. Takové názvy zpravidla nelžou, a tak brzy ztrácím modrou nitku, která mě má provést zrádným labyrintem husté smrčiny. Ve chvíli, kdy zpozoruji první bludný kořen, je již pozdě na návrat. Půda pode mnou měkne, na ramena mi ťukají vzrostlé kopřivy a ostré listy rákosu a jako těžký zaprášený závěs mě obklopí zápach tlejících ryb.
Hráz rybníka poslouží jako dobrý orientační bod, nikoliv však jako uklidňující prvek - když na jejím druhém konci spatřím pobíhat velkého černého psa, vydám se na svižný ústup houštinou ostružiníků.
Na les padá neprostupná tma. Přála bych si mít nad hlavou alespoň hvězdné nebe, jenomže široko daleko není nic než temnota.
Jako křehkou spojnici s realitou využívám mobilní telefon, ale spíš než kýžený klid mi tahle hadička přikapává do žil další dávky paniky.
Potkávám několik zcela vybydlených stavení, které vypadají jako z nějaké hororové počítačové hry, takže podvědomě čekám, že zpoza některé z rozpadajících se zdí vyběhne něco, co mi bude chtít ublížit. Když po cestě zcela nečekaně projíždí auto, zhasínám baterku a vrhám se do křoví. Můj nepříjemný pocit ještě vzroste, jakmile spatřím, že se reflektory auta opět pomalu přibližují. "Jistě si mě řidič všiml, teď se vrací a propátrává roští u cesty, aby mě našel a něco strašného mi provedl!" pomyslím si, a s nadějí, že mě tma ukryje, se skrčím za pařezem. Naštěstí je to jen skupinka opozdilých cyklistů - a mezi stromy již probleskují první světýlka civilizace.
Snad nikdy předtím jsem nebyla tak vděčná za obyčejnou pouliční lampu.
Teď už jen postačí, když si dám pozor na úchylné babičky, které by mě chtěly zařadit do své sbírky vycpaných psů.

Zbytek noci je jen koupel v potu a bombardování přezrálými švestkami.