Stávám se členem sebevražedného oddílu a hráčem týmu FK Prohra, v němž každý vítězí. Určitě to bude megasuper.
Sériový vrah bude přejmenován buď na Médeu, nebo na jednu z Valkýr, podle toho, jak si bude prozpěvovat při likvidaci těl svých obětí.
Možná je štěstí, že někteří lidé nemají v plánu mít děti, protože by jim vybírali jméno na základě toho, v jaké tónině poprvé zakřičí.
Říkám, že nemám ve vlaku žádné kamarády, a vzápětí propukám v nezadržitelný smích. Cesta se občas snáší lépe, je-li po ruce tůňka plná nářků, která člověka ochrání před latinskými gentlemany.
Mixér spáchal sebevraždu, neboť už nechtěl dělat takovou hroznou práci, a já páchám pomalou sebevraždu psaním zpráv, které bych psát neměla.
Když člověk vstoupí do bažiny byť jen po kotníky, stejně se nakonec utopí.
Nejlepší strategií, jak uniknout před spalujícím horkem, je přesunout se do místa, kde má být horko ještě větší.
Pod záminkou kontroly toho, zda je důležitý obraz na svém místě, napouštím svou kůži chladem, ve strohých geometrických prostorách nasávám zimu z dlaždiček a přikazuji svému srdci, aby tlouklo pomaleji, než si přeje. V zahradě pod slunečníkem trhám z nebe zmrzlé maliny a s požitkem drtím led mezi zuby.
Město, které bývalo dřív mým domovem, však už tak docela mým domovem není.
Doplatím na sérii nešťastných náhod a špatných rozhodnutí. Místo, abych se vrátila na nábřeží, bezhlavě utíkám přes Čechův most, kolem právnické fakulty, Uměleckoprůmyslového muzea a filosofické fakulty, v nepohodlných sandálcích beru po dvou schody do podzemí, utíkám na nástupiště, pokouším se přestoupit z jedné linky na druhou v neúprosném časovém limitu, běžím, až mi lidé uhýbají z cesty. Zoufale křičím do telefonu, že mně vlaky přeci neujíždí, dobře však vím, že vlak mi ujel už dávno. Připadá mi, jako bych účinkovala ve filmu Lola běží o život, všechna má snaha je však marná.
Když konečně přijíždím do Brna, výjimečně se cítím, jako bych se vracela domů.
Pořádáme malé vodní slavnosti, zábavu nám však kazí počítač, který si každou půlhodinu uvědomí, že život nemá smysl, a proto se raději vypne. Netrpělivě čekáme na slavnostní žbluňk, tůňka je ale nebezpečně zamořená modrou smrtí.
A já každý den tvrdošíjně roztahuji žaluzie, aby se nezjistilo, že ve tmě trochu svítím.
"Zítra nás čeká šestnáct litrů pufrů."
"Nakonec z toho přefiltrujeme sami sebe."
"Já se sice každou chvíli rozpadám na malé kousíčky, ale stejně si myslím, že bych ucpala filtr."
"Já bych se naopak celý stal součástí průtočné frakce, protože ve mně nic není."
Odpověď, která mě napadne, zní jako heslo z nějaké reklamy.
S koncem týdne se mé sny rozpouští, jako když vítr rozfouká mlhu v údolí, přesto se však až příliš zajímám o ohřívání rohlíků v mikrovlnné troubě.
Když nemohu být lamačka srdcí, snad se stanu alespoň dobrou lamačkou pipet.
Nejlepším způsobem, jak začít den, je časně zrána stoupnout na čerstvě rozjetou ropuchu.
Dospěla jsem k rozhodnutí, že důležitá rozhodnutí je třeba řádně promyslet. Obávám se však, že ani sebedelší časový úsek mi neumožní rozhodnout něco, co nelze vyřešit jen pomocí rozumové úvahy.
Pokouším se narychlo vstřelit kontaktní gól ve všech svých zápasech, čas však ubíhá neúprosně.
Ve spěchu zcela zapomínám zmínit rituální obrývání jalovce. Prasečí bohové mi už nejspíš nikdy nebudou nakloněni; měla bych na to myslet, až zase někdy budu nocovat sama v lese.
Sršně letí na mangový sorbet a kvalitní literaturu.
Nechávám obří kudlanku číhat na rozverné malé dítě, to se však zachrání tím, že v polovině schodiště náhle přestane poskakovat.
Svým nadšením ze sýrových nití a odmítáním rebarbory zasazuji poslední ránu nevydařenému dni, stejně se však nemám pokoušet zachránit něco, co zachránit nelze.
Čerstvě nasbíraný bezový květ je jednoznačně součástí čpavkového asteroidu.
Chodím po městě v komunistické sukni a živím své sebemrskačské bludy ohledně svého vzhledu.
Stále víc se zamotávám do šlahounů zoufalství; a mohu si za to sama. Místo abych každý zárodek plevele planých nadějí bez milosti vytrhávala i s kořeny, nechávám ho v sobě bujet a vysávat poslední zbytky mé energie.
