Zima prý jde od Baltu.
Já bych přitom řekla, že její zdroj leží kdesi pod mými žebry; že mi chlad s tichounkým praskáním probublává kůží, s každým úderem mého srdce se vsakuje do oblečení, pomalu smáčí všechna má oblíbená trička a zlomyslně do nich propaluje neviditelné díry, s nekonečnou trpělivostí se plazí pletenými rukávy mých nejteplejších svetrů, prýští z konečků mých promodralých prstů, ovíjí má lýtka, odkapává mi z tkaniček, shromažďuje se v mých plicních sklípcích, kde se mísí s vydechovaným vduchem tak důkladně, až se mi na řasách tvoří jinovatka, s hlasitým tlučením se pokouší vyrazit mé ušní bubínky z pantů, svévolně drkotá mými zuby, vytéká mi zpod víček a mění mé slzy v ostré krystalky ledu.
V hlavě jsem si zformovala hned několik báječných námětů na povídku a vydržela o nich přemýšlet mnoho hodin v kuse; nikdy jsem se však nedostala přes první větu.
Nemá přeci cenu pokoušet se psát, když nemám co říci. Slova, která produkuji, jsou právě tak prázdná jako moje srdce - a budou taková už napořád, neboť praskliny v mém srdci už nikdy nikdo nezacelí.
Neplním svá předsevzetí, na něco takového mi už nezbývají síly. Jediné z nich bych však splnit měla.
Konečně už mlčet, mlčet navždycky.
Zima prý jde od Baltu.
Přitom by možná stačilo jen zalézt pod peřinu a všechno to zaspat.
Jestliže umlkneš, zahynu!
OdpovědětVymazat