Je to přesně rok, co zmizela má jediná naděje na štěstí.
Zabalila si věci do krabic a zabouchla za sebou dveře; klíče nechala na stole.
(Možná to není rok, možná je to už rok a půl nebo dva.
Možná tu nebyla nikdy. Nejspíš jsem ji jen na chvíli ukradla někomu jinému a sobecky u sebe věznila, než právem odešla k tomu, jemuž byla od věků přisouzena.)
Osamělost je prý daná geneticky, zjistili vědci.
Tak pokračuji ve štafetovém běhu nešťastných žen předchozích generací, po své matce a po své babičce, po všech, které si říkaly, že si to určitě zařídí lépe.
A i já už jsem zjistila, že se se žádná z nás nevymaní, neboť vymanit se nelze. Lze jenom běžet - nebo zemřít.
Říkala jsem si, že se nenechám zlomit.
Že jednou (a brzy!) budu zase spokojená.
Jak strašlivě, neomluvitelně jsem se obelhala!
Teď už vím, že není nemožné najít někoho, kdo by mě měl rád.
Jen je nemožné najít někoho, k němuž bych ještě byla schopná cokoliv cítit.
Srdce je sval, který lze posílit. :)
OdpovědětVymazat