Tillandsia usneoides, tilandsie provazovkovitá

Z balkónku se sypou čokoládové bonbóny a příliš mnoho not.
Hledím skrz oblaka dýmu, hledím skrz veškerou hmotu, jako by byla pouhým dýmem, hledím na okno.
Hledím skrz okno a za oknem vidím Smrt.
Hledím skrz Smrt a dál už není nic. Jen slunce pomalu zapadá.
"Když nevíš, co máš dělat, vždycky zaostři na nekonečno."

Před půvabným obchůdkem s pokojovými rostlinami je v chodníku zapuštěná mříž, mříž, která se živí temnotou. Vysává tmu z celé ulice, tma do ní padá tak snadno, jako odtéká voda z vany do potrubí, když vytáhnete špunt. Jenom díky ní lampy ve městě pořád ještě svítí.
Stoupám si na mříž a tak trochu čekám, že mě ten neviditelný proud strhne s sebou kamsi do sklepů, z jejichž stěn samy od sebe pučí keříčky plísní a rozlehlá pavoučí sídliště. Zůstávám však stále obklopená měkkým městským pološerem - zřejmě jsem pořád ještě příliš hmotná pro kvantový svět, v kterém si čepice klidně propadne stolem a nikdo se nad tím ani nepozastaví - a mohu si zblízka prohlížet skleněné baňky, vlasce a ozdobné výhonky z tropů.
Vedle mě se postaví další dva lidé. 
Protože se blíží chlapec s kebabem, předstíráme, že nejsme.

Do kavárny vcházím po špičkách. Kdosi zpívá Tři oříšky pro Popelku a ostatní dojatě naslouchají. Dvě dívky opodál probírají věšák v předsíni, vychvalují ho velkolepými slovy, přestože se jedná o pouhopouhou tyč s mnoha ramínky.
Mlsně pokukuji po výběru kávy, Chlapec mi však objedná dvojku bílého.

"Já mám takovou radost," říká Sestra. "Tys z něj normálně udělala člověka!"
Jen se zasměju, protože nevím, co na to mám říci.
"Však se podívej - nosí košile, nestříhá si vlasy úplně nakrátko a nemluví pořád jen o autech."
Chlapec se na mě něžně usměje a políbí mě. Mlčím. Mlčím a připadám si jako neskutečně neupřímný člověk.
"Jo, a to jsem ti chtěla říct, co se mi dnes stalo!" pokračuje Sestra a obrací se na Chlapce. (Uvědomím si, že oba mluví úplně stejně - tak, jako by se na konec každé věty pokoušeli umístit alespoň tři vykřičníky.) "Představ si, spálila jsem gumy na Miatě!"
"Promiň, to musíme vyřešit," oznamuje mi Chlapec vážným tónem. "Ale bude to jen chvilka."

Usrkávám víno a snažím se zaostřit na nápis na stěně. Marně. Slova se kroutí a rozpíjejí. Mé zanícené oči se mi mstí za slzy, nedostatek spánku a za těch pár loků vína. V duchu si slibuji, že vynaložím veškeré své síly na to, abych aspoň několik dní neplakala. 
Chlapec se Sestrou stále hovoří. Občas zaslechnu slovo, jemuž nerozumím.
Počítám skleničky na víno a skleničky na whisky, křiklavě zelené hrníčky, hrníčky s puntíky, hrníčky s proužky, hrníčky s výšivkovým vzorem. 

Domů se téměř nedoplazím. K naprostému útlumu mi stačí pouhá jedna sklenička vína a skutečnost, že jsem za celý den snědla jen čokoládový muffin a misku dýňové polévky.

Ve vteřinách těsně před usnutím slyším z dálky Mozartův requiem.