Juncus conglomeratus, sítina klubkatá

V oblasti číslo tři sta sedmdesát čtyři
jsem si sedla na obrubník a dlouho pozorovala,
jak se z rozevřených betonových žaber
valí kalná tekutina.

(Po každém výdechu
přeci
musí přijít nádech.)

Bylo to
jako pokoušet se vymoci si zázrak u osudu
a zároveň strkat prsty do plamene
jeden po druhém.

Mohla bych čekat ještě dvě hodiny a devatenáct minut
na přeskupení číslic,
jenomže ze sladkého alkoholu
už zbyla jenom pachuť na patře.

Poslušně jsem odevzdala vůni dálek
i síť proti skokům z výšky
chlapíkovi ve vrátnici.

Vytratila jsem se do tmy,
aniž bych zapískala na plot z vlnitého plechu,
neboť
všechna slova budou dřív nebo později nahrazena.

A dole u řeky, která ještě nenašla svou duši,
bylo bláto.

Tetragonolobus maritimus, ledenec přímořský

Noční nebe teď bývá žlutooranžové a trochu zaprášené. Některé vzpomínky ještě nepřestaly bolet, jsou jako chronické onemocnění, které čas od času bez varování vzplane.

Při vyklízení poliček jsem postupně objevila kočičí tašku, fialová sluchátka slepovaná izolepou a popruh od žebradla. Jednou pro vždy jsem je pohřbila pod hromadu použitého kočičího steliva.

Nitě, které mě poutají ke hmotnému světu, zteřely a pomalu se začínají trhat.
Věci už ke mně nemluví.

"Kde budu žít - pomyslel jsem si, než jsem opět usnul - ,
když můj byt zaroste ledem?"

Aspalathus linearis, čajovec kapský

Na samém konci světa, za rozbahněnou pěšinou se nachází místo s elektronovými mikroskopy a logem v nesprávných barvách. Nejspíš právě tady se bude psát budoucnost, já však pořád ještě ze všeho nejvíc myslím na mrkvový závin.

Sedíme na koberci a trpělivě přikládáme magnet k magnetu. Stačí jediný neopatrný pohyb a věci se dají do pohybu. Události se řetězí s tichým cvakáním, co připomíná promenády u španělských pláží a rozedrané vojenské brašny.
Karty jsou už poněkud mastné a ohmatané, jak je osud rozdává pořád dokola; Romeo však svou Julii nikdy nepotká - a už vůbec ne ve frontě na popcorn.
"Možná byly všechny šedé ryby původně zlaté," říkáš.
 Možná byly všechny šedé ryby původně zlaté, jen pak zestárly a přestaly věřit na zázraky. 

Když k ránu pozoruji květy, co vyrašily z peřiny, s překvapením zjišťuji, že pomalu ztrácím barvocit na pravém oku.
Nejspíš je to však jen nevyhnutelný důsledek toho, že z duše se mi vytratil už dávno.

Festuca rupicola, kostřava žlábkatá

I klíče mají svůj Hayflickův limit a v železářství expresi telomerázy obnovit nedovedou. Rozhodla jsem se však, že to pro jednou nebudu brát jako znamení.

O víkendu budeme snídat kryogenický meruňkový koláč. Nejsem si jistá, jestli se náhodou nechystáme do vesmíru. 

Molinia caerulea, bezkolenec modrý

Sýkora není vrabec, ale modřinka je vrabec s modrou kšiltovkou. Příběh naší rodiny se z komedie pomalu mění spíš v tragikomedii nebo v psychologické drama. To, co se musí stát, se brzy nevyhnutelně stane.
Roztomilí hlodavci, nucená stavba měst ani společný sběr dat už to nezachrání.

Až bude po všem, nakrájíme všechny nepotřebné bankovky na nudličky a slisujeme je do briket jako sušený velbloudí trus.

Zóna záchytu chlupů je nová zóna výlevu.

Asplenium ruta-muraria, sleziník routička

Na zábradlí posedává zmatený tučňák (možná jen loudí o starou bagetu) a poslední krokodýli opouštějí lednici.

Obrázek ustřižené zástrčky ve zdi není obrázkem pomníku ani slavobrány novým technologiím z roku 1995, nýbrž fotkou ze šťastného setkání se starým kamarádem. Jen málokdo by asi pochopil, proč mě tak potěšilo.

Zingiber oficinale, zázvor lékařský

Kočičí tlapičky voní po popcornu a ty nejvhodnější podmínky pro růst zlověstných králíků poskytuje okrová omítka.

Hodiny před půlnocí jsou jedinou utrmácenou větou, která se s krosnou na zádech plahočí přes hory a údolí několika hustě popsaných stran. Čas se rozbíhá doširoka. Ne čiperně, jako kruhy na zčeřené vodní hladině, nýbrž ospale a tak trochu těžkopádně, asi jako když se husté palačinkové těsto rozlévá po pánvičce. A nejspíš proto, že je takové horko, se jeho jednotlivé vrstvy od okrajů připalují.
(Deformace času je prý totéž co neon vlny iluze.)
Nedovedu tančit v chladnoucím karamelu, a tak si nechávám ovázat končetiny neviditelnou nití. Možná dokonce někomu dovolím, aby za mě mluvil.

Nad zahradou s léčivými rostlinami se dnes v noci rozvinou podivuhodné květy. Několik skromných kvítek zasadím i já; budou chutnat trochu po kouři a trochu po zázvoru.
Uprostřed všech těch nenadálých barev, nedaleko oprýskané zídky zjistím, že noční stolky nejspíš nebyly předurčeny k tomu, aby se z nich stala tradice.
Cestou domů půjdeme kolem skruže, která se zavrtala pod zem, neboť jí už není zapotřebí - místo studeného, nepřátelského betonu mi azyl poskytne červená, bíle puntíkovaná louka. Budu se cítit v bezpečí a v teple - aniž by kvůli mně někdo musel obíhat jehličnany.

Nejspíš jsem musela zapomenout, že jsem kdy byla šťastná, abych dokázala být aspoň spokojená.