"Tohle je nejkrásnější období roku, pokud tedy nejste pylový alergik."
"Pylová alergie? To je celkem nevhodná diagnóza pro botanika."
Možná je celkem štěstí, že jsem se nakonec rozhodla pracovat v laboratoři, venku by na mě útočily pyly a agresivní jeřáb břek.
Pravda je, že někdo kdysi snědl moje srdce. To, co cítím teď, jsou jenom fantomové bolesti. Můj smutek je tak bezbřehý, že si nejsem jistá, jestli ještě někdy naleznu pevnou půdu pod nohama.
V půl čtvrté ráno pracuji ze spaní, což prý nesvědčí o mé duševní pohodě, a dokonce zapomínám i na přípravy oslavy mezinárodního dne tapírů.
Několik dní sdílím byt s mrtvolou, než se konečně odvážím postavit k problému čelem, což jenom dokazuje, že nejraději nechávám věci prostě vyhnít.
Odteď už mě bude strašit jenom duch ducha.
Po více než dvou letech plných dálkových podivností a virtuálních netajemství se konečně vydáváme na pět velice skutečných nečajů, jednu pohanku bez sýra a sójové omáčky a dvě hry, které nejsou Kočičí ostrov, abychom zaplavili večer depresí a dopravním zpravodajstvím.
Můj králíček utíká všem ostatním tak vehementně, že si nakonec poláme tlapky.
"Omlouvám se, že vypadám tak strašně," poznamená Zálesák. "Celou noc jsem nespal, protože jsem měl alergický záchvat."
Za jeho slovy na mě číhá přízrak chvíle, kdy jsem ve vedlejší místnosti mžourala na figurky škvírkou mezi oteklými očními víčky, pokrčila jsem rameny a řekla: "Za to můžou ty břízy.", přízrak navždy ztraceného signálu, přízrak mandlového dortíku, který jsem poprvé v životě nesnědla s chutí, přízrak toho dne, kdy jsem definitivně ztratila naději, že bych ještě mohla potkat někoho, koho bych dovedla bezvýhradně milovat.
Tohle je ten prostor, jejž spolu sdílí Pozemšťané a Bytosti, lidé, kteří se zprávami psanými pod nízkými stolečky snaží zachránit to, co zachránit nejde, a lidé, kteří nevhodně žertují o sebevraždách. Jejich přítomnost tu zůstává už navždy patrná, v zrníčkách prachu na poličkách a ve vůni ohmataných kartiček.
"Tam přeci není žádná naděje," řeknu. "Jestli je v té kolébce nějaké dítě, tak už je určitě dávno mrtvé."
"To jsi přesně ty, takhle to interpretovat..." směje se Cassidy a dává k dobru několik historek o tom, jak jsem viděla všechno příliš černě.
Všechny herní komponenty už jsou dávno uložené v krabicích, když výpadek platebních terminálů ještě jednou zamíchá kartami.
"Já tě pozvu," řekne najednou Zálesák, když stojíme ve frontě u pokladny.
"To nejde," odporuji mu a lovím peněženku. Všechny mince se mi však opět zakutálely kamsi do podšívky batohu, takže jsem o několik sekund pomalejší, než bych být měla. Má téměř bezdůvodná panika jen prohloubí všeobecný chaos. Zmateně vycházím ze dveří se slovy, že ty peníze co nejdříve vrátím.
"Tak příště můžeš pozvat zase ty mě," navrhuje Zálesák.
"Takže ses vlastně tímto zavázala, že se účastníš i dalšího herního večera," dodává Cassidy.
Hlavou mi proběhne bolestná vzpomínka na pozvání na cappuccino, které jsem neměla příležitost oplatit, na půlnoční rozhovor v McDonaldu a na ženu s klíči.
"A co když už na žádný další herní večer nepřijdu?" zeptám se a snažím se, aby z mých slov nečišela hysterie. "Co když už nikdy nepřijdu?"
Cestou domů myslím jenom na to, jak strašně to místo nenávidím.
Na rozdíl od ostatních nejspíš neumím procházet zrcadly, aniž bych se pořezala.
Opět nosím květiny chlapcům, abych se blýskla svými botanickými znalostmi, a působím rozhořčení vynecháním tučňáka ze zprávy o výsledcích. Jsem královnou nevhodných vtipů, možná proto, že si podvědomě přeji být vymazána.
Pomocí vnadící směsi líčím na alfa sumce, abych se vyhnula chlípnému chameleonovi. Prolín dělá potíže proto, že stejně jako Kolín a Hulín končí na kaprovitou rybu na tři.
Zbavuji se pozůstatků nostalgické krychle, děravé ponožky ze šuplíku i vzkazu ukrytého pod linoleem.
Myslím si, že dělám pokroky.
Připravuji velikonoční vajíčka obsahující politické stanovisko a záměrně se nechám žahat kopřivami.
Předstírám, že jsem zapomněla na tradice, abych nemusela chystat stuhu s věnováním, a pak v rámci jedné z nich slzím na stráni plné žlutých květů. Určitě neexistuje holka, které by se nelíbilo na kraji pole dostat vrbovými pruty na holou.
Držím si palec, aby mi necukal palec, protože jinak znovu strávím celou noc v panice. Skutečnost, že si patron zatracených věcí nepřeje být ztracenou věcí, a proto zařídí své vlastní nalezení, působí značně poeticky.
Na poslední chvíli svolávám naříkací schůzku, nakonec však pláču pouze z vysoké koncentrace vzdušných alergenů.
Kazím pečivo přidáním polomrtvých kvasinek s alergií na sójové mléko a omáčku přehnaným množstvím pepře. Zabodnout si nůž do ruky mi připadá jako adekvátní trest.
Popletený pletenec je vhodný leda jako plocha k broušení kočičích drápků.
Stavím si flotilu bojových vesmírných lodí, abych mohla úspěšně vzdorovat stromovým nepřátelům v plné pylní. Hraji si s pravými úhly a spolu s článkem o narození tapíra v zoo Québec omylem posílám odkaz na stránky s opičí pornografií.
Člověk prý čas od času potřebuje někoho, kdo by ho na chvíli odpojil od přístrojů, zvlášť v případě, že se jedná o centrifugu a mikroskop.
Jdu do hobby marketu převlečená za nůž na krájení dřeva, abych tam zapadla, vracím se však jen s pohoršlivou fotografií zobrazující samé muže a neprodejným ježkem, kterému se drolí bodliny.
Stále ještě chápu botanické vtipy, které se nehodí vyprávět na Silvestra, a tak se u pomníku doubravy mohu aspoň pousmát.
Ostatní skutečnosti se už však zažitých pořádků nedrží. Violka bílá totiž může být i fialová a i reichenbašský pád prý lze přežít vícekrát.
Hrubín se mýlil.
Člověka není s každou láskou o trochu víc, nýbrž o trochu méně.
Nečekaně se stávám pracovníkem krizové linky, přestože bych sama na takovou linku potřeboval zavolat. Když za čtyři měsíce zestárnete o sedm let, máte už jen málo času na nalezení prince, což je komplikované, zvlášť když je dotyčný fúzí několika různých osob.
A já se zatím bavím představou, v níž by učitelka zpěvu poprvé v životě zazpívala před lidmi, zatímco by se pokoušela rozeznat případ pro psychiatra od případu pro adiktologa. Měla bych si však uvědomit, že účinek pomoci není vždy úměrný velikosti oběti, kterou přinese pomáhající.
Jsem zanechaná zcela napospas své sociální fobii a filmům o umírajících slůňatech a žíznících lvech.
Jedinou připomínkou toho, že ještě mám v životě nějakého člověka, jsou pozůstatky zbytečné upírské činnosti na kuchyňské lince.
Fragment č. 1
"S těmi lidmi se už nedovedu stýkat, nechci, aby viděli, co se tu ze mě stalo."
"Nechceš, aby viděli, jak se z tebe stává vědkyně v laboratoři s dobrým renomé?"
"Spíš to, jak se ze mě stává troska v Brně."
Fragment č. 3
"Uvědomila jsem si, že všechny enzymatické reakce jsou aspoň do jisté míry vratné."
"A pomůže ti to nějak v tvém projektu?"
"V projektu ne, ale v životě možná ano."
Možná, že kdybych našla dostatečné množství energie, podaří se mi aspoň na chvíli uniknout z neúprosné Lynenovy spirály.
