Philadelphus coronarius, pustoryl věncový

Sedíme na zídce. Tma nad námi rozprostírá své větve a projíždějící auta dávají vykvést květům, které opadávají v tichu.
Sedíme na zídce a netrpělivý letní vánek láme své kosti v zatažených žaluziích.
Sedíme na zídce a bílé jasmíny kdesi za námi šustí křídly, připraveny vzlétnout.

Sedíme na zídce a pes přináší boty, jednu po druhé. Hastrman čeří vzduch neklidem, jako by se pokoušel do všech stran házet žabky.
"O víkendu jsem poprvé strávil noc na záchytce," říká.
"Poprvé?" zeptám se, ani se nepokouším zakrýt údiv.
"Jo. Předtím jsem pokaždé nocoval na policii, když jsem se někde porval."

Sedíme na zídce a dálky se rozpíjejí, neboť svět se otáčí příliš rychle.
"Myslím, že Hoch by se doopravdy divil, kdyby zjistil, že zrovna já se tu za něj takhle přimlouvám, ale... Nechceš to ještě vzít zpátky?" ptá se Hastrman.
"Nechci... Nemohu."

(Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem tě viděla plakat. Seděla jsem ti na klíně, hladila tě po vlasech a říkala: „Odpustíš mi to někdy?“

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem ti zlomila srdce, kdy jsem ti předala tu pomyslnou štafetu bolesti, kdy jsem zapsala tě do toho závodu, jemuž nebude konce.

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy střechy zbělely elektrickými výboji a tys mě uprostřed noci uchopil za ruku.

Dnes je dnes. Sedím na zídce, pozoruji projíždějící trolejbusy a ptám se: Kolik takových běžců ještě vyšlu do světa, než si plně uvědomím nesmyslnost a krutost svého počínání, kolik ještě, než přijmu skutečnost, že jedinou akceptovatelnou možností pro mě je dobrovolná samota?)

"Proč jsi mu vlastně dala košem?" 
Přemýšlím, jak popsat široširou poušť a písek a prach a jemňoučký popel, který všechno zahaluje závojem nekonečné šedi, který vyplňuje štěrbiny, který pojídá hmotu zevnitř.
"Nikdy jsem k němu nedokázala nic cítit."

Sedíme na zídce. Kousek od nás pospává vlk a občas zavyje ze sna.
Všímám si, že Hastrman se přestěhoval; znovu se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství.
Kam se asi poděl ten člověk, kterého jsem tenkrát, brzy zjara, potkala před domem číslo dvacet ve Starobrněnské ulici, ten člověk, který dovedl vypadat elegantně i s monoklem přes půl obličeje? říkám si. A komu z nás dvou se minulý rok zakousl do tváře hlouběji?
"Stejně se jednou zabiju," říká Hastrman (nevědomky tak opakuje přesně to, co jsem mu loni druhého dubna jen tak mezi řečí oznámila v baru s kachničkami). "Mám pocit, že už to nebude dlouho trvat."
Hladová vteřinovka spolyká ta slova jako jednohubky.

Sedíme na zídce a v hloubce pod námi se na chodníku zastaví bosý chlapec s dredy omotanými kolem hlavy. Rozhlédne se doprava, doleva a pak zase doprava.
"Hej, kámo!" zahuláká Hastrman. "No, ty! Kam míříš?"
"Ještě nevím."
Hastrman zamává lahví rumu. "Tak se pojď s námi napít!"
Dredař se vyšplhá k nám, oči se mu pohupují na vlnách nefalšovaného zenu.
Hastrman se představuje. "A jaké je tvoje jméno?"
"Adam."
"Můj Adam je taky brácha. Nebo víš jak."
Já neříkám nic; nechávám Hastrmana, aby sám otiskl do nočního vzduchu svou představu o mně.
"Možná občas slýcháš o brněnských vědcích a možná tě zajímá, jak vypadají. Takže ti musím prozradit, že teď máš před sebou pravou brněnskou vědkyni. Jak vidíš, jsou docela pohledné, i když takové hubeňoučké a bledé. To proto, že je moc nepouští na sluníčko."

Vysvětluji, že neznamenám nic, neboť umění bude vždycky o tolik cennější než věda.

Pak už jen mlčím a z nedostatku světla přicházím o obrysy.
Nakonec zmizím docela.