Consolida regalis, ostrožka stračka

Je deset hodin dopoledne. Sedím na vlakovém nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště a mechanicky přežvykuji oschlého šneka s olivami od včerejška (zbytky ulity mi příšerně skřípají mezi zuby).

"Už teď mi chybíš," píše chlapec, jenž není ukotven v čase ani prostoru, chlapec, kterému potajmu přezdívám Rumcajs.

"Tak třeba se ještě někdy uvidíme," odpovídám. A možná tomu i věřím.

"Kdybych měla být vlakem, byla bych bezpochyby rychlíkem Moravan," přemýšlím, když pozoruji přes ulepené okno nekonečná, zlátnoucí obilná pole. "Ten totiž také nikdy nemíří tak docela správným směrem a neustále čeká na něco, co se nikdy nestane.“
Sleduji odstavené vagóny, ploty z rezivějícího vlnitého plechu, trávu rostoucí z okapů, sežehnutou a vybělenou sluncem, oprýskané komíny, naleštěná auta na vozech nákladního vlaku a pestrobarevné klikyháky rozkvétající na šedivých zdech.

"Je to směšné," říkám si. "Je to směšné, že já, která jsem si byla tak jistá, že je ve mně tolik lásky, abych celý život dovedla milovat jediného člověka, teď spím s muži na počkání jen proto, abych v sobě vykřesala aspoň jiskřičku citu."

Občas myslím na Statistika, protože on byl ze všech nejblíže tomu, abych ho dokázala mít ráda (možná jenom proto, že zmizel dřív, než jsem se stihla přesvědčit o opaku). Občas na něj myslím, občas ze setrvačnosti hledám jeho tvář v davu u nádraží, občas ho potkávám ve snu - ale i on už se smrskl jen na šedivé tenisky, neobvyklý slovosled a způsob, jakým si kouše ret.
Není a nejspíš ani nebude nikdo, komu bych se beze strachu odvážila vložit své srdce do dlaní (na rozdíl od ostatních částí svého těla, vždyť na nich už dávno přestalo záležet).

A proto, až odpoledne půjdu vzdělávat nenarozené píďalky v hudbě, literatuře a tanci, zastaví někde u točitých schodišť, která po nocích svítí modře, policejní auto. Proto se otevře okýnko a mladý policista se zeptá: "Slečno, viděl jsem, že jste plakala. Jste v pořádku?"
A já, polekána tou neobvyklou situací (jako by snad být smutná znamenalo překročit zákon!), si na tvář namaluji co nejvěrohodnější úsměv a odpovím: "Hrozně se omlouvám, ale já mám prostě takový obličej."
Zvesela vyběhnu schody, barvy však vydrží jen do prvních dešťových kapek.

Proto také budu o chvíli později v prstech převracet sterilní jednorázovou čepelku skalpelu - ostrou tak, že když se s ní říznete, necítíte zpočátku vůbec nic a jen fascinovaně zíráte na tu kapku tmavě rudé krve, jež se bere jakoby odnikud; o tom, že to nebylo žádné kouzlo, nýbrž naprosto obyčejný klam, jakých je život plný, vás přesvědčí teprve ta ostrá bolest, která vás za okamžik dožene - budu ji dlouho převracet v prstech, než se rozhodnu ukrýt ji v kapse od kalhot.
Brzy se však začne propalovat skrz látku a tím obludným žárem mi na noze naskáčou puchýře. V hrůze ji vrátím tam, kam patří, do obyčejné papírové krabičky, s pocitem, že z ní jistojistě začnou šlehat plameny. Nestane se nic.
Jen ten otisk na kůži už nikdo nevymaže - navždy mi bude připomínat, že to, co chci, a to, čeho se nejvíc bojím, mám na dosah ruky.