30. července

"Čemu se tak směješ?"
"Teď jsem dostal zprávu od jednoho kamaráda, co dělá brigádu v kině. Svým typickým způsobem komentuje film, který dnes promítají."
"A jaký film to je?"
"Jmenuje se to Hastrman."
"Aha."
"A ten kamarád píše: Představ si, tam jde mladá holka uprostřed noci k hastrmanovi domů a na sobě má jenom noční košilku. Vždyť je to jak nějaká scéna z porna."
Vydám jakýsi zvuk, který by snad vzdáleně mohl připomínat smích.
A dál už neřeknu vůbec, vůbec nic.

Těsně před půlnocí rozebíráme vyvržené vnitřnosti domu číslo osm. Pokouším se urovnat a sešít všechny ty pozůstalosti, jenomže většinu už spolkly odpadkové koše skrze svá šklebící se víka kamsi do žaludku zapomnění.

Domů se vracím s rukama od hlíny, prachu a každodenních starostí zcela neznámého člověka.

29. července

Ve dvě hodiny ráno jsem potkala knihy a nedokázala jsem jen tak pozorovat, jak je dopadající kapky pomalu proměňují v bláto, takže jsem váhala, jestli je nemám ukrýt do nafukovací tašky mezi spacák a karimatku, avšak opilá dáma v černých šatech mi vysvětlila, že ti, kdo nejvíc čtou knihy a nejvíc se dívají na zprávy v televizi, tak přesně ti že vědí o světě největší hovno, ale že ona se osvobodila a čte už zprávy zásadně pouze na internetu a že se tam dokonce i léčí, neboť doktoři člověka jenom zahrabou, a prý bych to měla vyzkoušet také; a Hastrman dodal, že by všemu vyřčenému popřál šťastný let k oblakům, kdyby mohl, jenomže už dávno, po poslechu rádoby děsivých příběhů, odešel nocovat do opuštěného objektu na Lesné.

28. července

Veganský dort s chobotnicí je oxymorón.

"Co teď dělá ten člověk, jak se s ním někdo rozešel a on se chce zabít, protože má sociální fóbii a ví, že se už nedokáže s nikým dalším seznámit?"
"To zní skoro jako já."
"Nevypadáš, že bys měla sociální fobii."
"Kdoví."

Jsou chvíle, v nichž mě představa, že bych se měla ještě někdy s někým seznamovat, děsí výrazně víc než ta, že zůstanu do konce života sama.

Neměla bych koho pozvat na narozeninový piknik.
Nevadí.
Stejně jsem dítě mrznoucích dešťů a tlejícího listí.

26. července

"Dáš si něco sladkého? Mám tu čokoládu a čokopiškoty."
"Proboha, jenom žádné piškoty!"

Pod příslibem noci bez neutuchajícího škrábání na dveře a mučivého úpění z vedlejší místnosti se nechám zlákat k opětovnému brouzdání v Hastrmanově rybníčku, a to přesto, že pod nohama cítím dno pokryté slizkým blátem a je mi naprosto jisté, že dříve či později stejně uklouznu. Proces, který se v nynější době označuje pojmem friendzonovat, je totiž úplně stejně nemožný jako to slovo samotné.

"Čemu se směješ?"
"Že si dáváš boty do lednice."
"Chceš mi snad říct, že ty spodní poličky k tomu nejsou určené?"

Pro samé uspávací metody jsem vzhůru do tří do rána. Přestože cítím pod víčky písek a holeně mi dávno zarostly do matrace, dlouhé minuty pozoruji chvějivý Hastrmanův stín na stropě pokoje.

(To nejsou moje oči, vidím samé sovy.)

"Hrubína mám moc rád. Vždyť jsem hrál v Romanci pro křídlovku. Viktora."
"Já vím," řeknu a poslepu si přivoním ke knize.
Vím to ode dne, kdy jsi v hospodě jedl papír. Ode dne, kdy jsem se poprvé neúspěšně pokusila utéct.

("A co Viktor?"

"Toho?")

Uprostřed noci sama od sebe uchopím Hastrmana za ruku a mé prsty jedním jediným dotekem definitivně zboří představu o zdařilém odpoutání se.

Proč jen jsem pozorněji neposlouchala pohádku o jezinkách?

"Mnozí poukazovali na to, že označení démon, které se pro tyto bytosti ujalo, není správné, a navrhovali různá jiná jména, ale jak víme, když lidé jednou pro něco přijmou jméno, neradi ho mění, i když je to jméno sebenevhodnější; a kromě toho v jazycích světa neexistovalo žádné slovo, které by označovalo nesmrtelnou neurotickou bytost, která se vyznačuje tím, že má dost nesnesitelný charakter, hodně špatnou paměť a obsesivní zálibu ve starých nepotřebných krámech."

23. července

Text na obrazovce mi na pár okamžiků sebral dech (láska že je sladká a hrozná), přesto jsem však vydržela syčet víc než padesát dva vteřin.
Nejspíš už mám od neustálého foukání na své bolístky vycvičené plíce.
Nebo mě kluk s mrkajícím autem potají devět a půl minuty zapékal v troubě a poté posázel slunečnicemi.

Kdybych byla z cínu, všechny mé jizvy zůstanou již nadobro němé.

21. července

Dnešní den se nese ve znamení násobků třináctky.

"Měli bychom si spolu dát někdy fíky."
"Jasně, stejně jako palačinky s avokádem, pečené artyčoky a domácí meruňkové knedlíky."
"To se nám to kupí. Budeme se asi muset vzít, abychom to dohnali."
"To snad ani kvůli těm nejlepším knedlíkům..."
"Kdybych věděl, že si budu do smrti pochutnávat s někým, koho mám rád, asi moc neváhám."

Člověk se může otrávit i medem, který včely připravily z květů oleandru.

20. července

Když scházím od Petrova po schodech, jež mi doposud zůstávaly utajeny, uvědomím si, že si úplně poprvé připadám v Brně doma. Možná mi jen lesknoucí se záplava střech ošálila zrak. Nemám však příliš na výběr - neboť Praha mě zradila a začala považovat za vetřelce a osobu nežádoucí.

Jediný, kterého jsem kdy doopravdy milovala, je šťastný se svou novou dívkou tak, že ani vypovědět nelze. Nejspíš to tak muselo být, protože ona za pár dní dokázala něco, co mně se během dlouhých čtyř let nikdy úplně nepodařilo.
Statistik nebude žít jenom v jiném městě nebo v jiném státě, ale pravděpodobně i na jiném kontinentu a naše cesty se už nikdy neprotnou. A nejspíš i tohle tak musí být, přestože důvody toho všeho zůstaly nedovysvětlené.
A mně každým dnem přibývá vrásek a ubývá vlasů - a taky šancí, že ještě najdu někoho, kdo se mnou vydrží už napořád.

Ale teď už vím, že jednoho dne se stane zázrak.
Ne snad takový, že bych se ráno probudila a zjistila, že poslední půlrok byl jenom hodně dlouhou noční můrou. Ne. Až se toho dne vzbudím, najednou si všimnu, že ta bolest, která po celou tu dobu podkreslovala každičký z mých nádechů, někdy výrazně, jindy takřka neznatelně, že takhle bolest je nadobro pryč - a to bez ohledu na to, že na polštáři vedle mě bude místo milovaného člověka stále odpočívat jenom zmačkaná utěrka, kterou v kuchyni ulovily kočky.

A pokud mi můj kardiovaskulární systém nevrazí nůž těsně pod hrudní kost a nepovede rovný řez až k pupíku, možná se doopravdy dočkám té chvíle, kdy vstanu z postele, roztáhnu závěsy a zjistím, že zatímco jsem nechávala můry, aby mi narážely do očí jako do dvou pohasínajících žárovek, venku už dávno vysvitlo slunce.

19. července

Je to jako mít pupínek, který se za žádnou cenu nedaří vymáčknout. Přesně tak se cítí člověk, co touží napsat báseň, ale nenachází slova.

Hastrman mě opět láká do sítí, ale tentokrát se nezamotám - přestože stále vzpomínám na ten večer, kdy jsme poslouchali Mňágu a hráli Scrabble.
Jistojistě uplavu.

(Lze vůbec uplavat vytrvalostnímu plavci?)

V Kauflandu mají popcorn v akci a také pstruha duhového (nejen) do tradiční rodiny.
Kdybyste chtěli.

18. července

Rozostřuje se mi hranice mezi snem a bděním.
Každou chvíli marně pátrám v paměti, co je vlastně za den - a bez váhání uvěřím, pokud mi někdo bude dostatečně přesvědčivě tvrdit, že je dnes čtvrtek.
(A není?)

Měla bych se nějak zbavit štiplavých vzpomínek a jedné ze svých koček.

17. července

Rozbít tak zrcadlo
zkamenělou rybí žlučí
Rozetnout nebe
- tu mihotavou podobiznu nebe -
od středu až k neměnnému rámu
modlitbou za šťastnou hodinu
pro smrt

Popohnat pak smíchem
těch několik vlnek
na stojaté vodě
Čistotou pár kruhů
rozvířit tu zatuchlinu

Zlodějskými prsty spálit
tajný papírový chrám
Sedm let být na útěku
Nechat vosy,
ať se uštípají samy

16. července

Zálesák má roztomilé jméno a ještě roztomilejší papučky.
Aligátor zvládne spořádat sedm kousků koláče najednou.
A Cassidy na mě místo pozdravu už zásadně jenom mňouká.
Nakonec se mi ještě bude stýskat.

(Tři nejvyhledávanější výrazy ve slovníku synonym jsou miláček, slza a huspenina.)

15. července

V deset hodin dopoledne vstoupím do nafialovělého pokoje s vysokými stropy. Na hlavě mám klobouk a v hlavě myšlenky na útěk.

Během čekání na poslední dílek do skládanky jsem seznámena s tajemstvím záhadné hrací skříňky.

"Tak co si pustíme? Tuhle mám rád, ta je o vesmíru."

Hypnotizuji tančící elektrický výboj pohledem, jako bych se doopravdy pokoušela porozumět - jenomže z výkladu jsem si nezapamatovala ani půl slova. Ohlušil mě totiž intenzivní pocit, že ten kouzelný výboj uprchl ze zajetí dvou drátků a teď mi při každém tónu poskočí po páteři, aby mě nakonec spálil na uhel stejně jako onen nešťastný houslový klíč.

(For here am I sitting in a tin can
Far above the world
Planet Earth is blue
And there's nothing I can do)

S obludnou změtí součástek a papírovou taškou plnou šroubováků se nakonec vydáme až pod žhnoucí polední slunce. Po většinu času je tak stejně naší jedinou činností správa mobilního fast foodu pro klíšťata na kraji lesa.

Tam, kde rostou vousy sv. Ivana, sníme meruňkový koláč.
Srdce se mi téměř zastaví z toho, jak je tam krásně. Na malý okamžik se zdá, že jsou věci přesně takové, jaké mají být. Jenomže pořád příliš fouká a na holé skále zakořenit nelze.

"Pošli mi svou oblíbenou hudbu, sestavíme si vlastní cédéčko do auta."
Paniku, která mě náhle uchopí za kotníky a zahryzává se mi do podkolenních jamek, se pokusím zaplašit hlasitým zabouchnutím dveří od kufru.
"To nejspíš nepůjde"
"Proč?"
"Mám teď většinu písniček poněkud kontaminovanou."

Ve vinohradech se člověk strašně snadno ztratí.

Chtěla bych domů.

14. července

Já vím, Brno...

Ve vinárně za klášterem pije panna víno už celé věky. Možná tam zkameněla a jen tíží na srdci jako alkohol na víčkách.
Chtěla bych se prolámat mřížemi a spatřit to, z čeho se rodí básně, to, co mi tolik chybí! Jenomže prsty mám křehké a ze střechy shlíží přísná tvář.

Na Dornychu popíjím kávu uprostřed hromady sutin, sleduji maličký betonový ostrůvek s osamělou lavičkou, jediný pevný bod v moři změn (možná že i ten už brzy pohltí nějaká tlama), planinu za zrezivělým nápisem "Vlněna", fialový dudlík v trávě, slupky loňských kaštanů a pás zaprášených oken.
Nezbylo nic.
Jen dělník veze kolečko s hlavou skloněnou - jako před osudem, snad.

A potom Juliánov. Temný, temný Juliánov.
Pokaždé si vzpomenu na Hastrmana.
Na jeho pomníčky. Na pohled bloudící po neexistujícím obzoru. Na to, jak mluvil o pocitu osamělosti a jeho slova se tříštila o můj sedmý krční obratel.

Čas na Římském náměstí voní trochu po tlejícím listí chřadnoucího platanu a trochu po slaďoučkém mátovém čaji a žvýkačkově ulpívající vodní dýmce.
Do toho nebe - příliš netrpělivé - vyždímá své závěsy chodcům na hlavu. Hlava mi ztěžkne mokrými vlasy a lítostí, že stromy na Kolišti nemají zvučnější hlas.

O několik kroků a několik stránek dál se mi vítr pokouší ukrást slova, svírám je však pevně. Pro jistotu se usadím tak, abych výhled na McDonald’s měla zakrytý orlojem. Někde na druhém konci náměstí odpočítávají pouliční hodiny čas vyměřený - k čemu vlastně tentokrát?
Vždyť je to takové šedivé město a žije se tu trhavými ozvěnami.

Pár kapek mi na Kolišti do knihy přeci jen spadne, jako spadne pár slz na papír při psaní dopisu na rozloučenou, jenom několik málo, pro tu úlevu, že už brzy bude rozhodnuto.
Stejně tedy neuslyším listí povídat, jen v dáli o zem cinkají písmena a číslice.

Kousek od České zahlédnu zvolna odpadávat omítku - a dobře vím, že i kvůli mně pukla, snad vzpomínkami na to, jak se mi před jedenáctou drolily zkřehlé prsty ve výklenku s bankomatem a jak jsem se po jedné drolila celá.
Teď už nezbývá než přelepit praskliny plakátem s novými hlavami, s hlavami k popravě, a pak jít zlehka nahlodávat další fasády.

Paměť svědí.
To je tím.

13. července

Mop pět tisíc plus je již téměř připraven k testům v širých polích a já se trochu stydím.
To proto, že mi autor tohoto podivuhodného přístroje nabídl, že mě praští do hlavy kladivem, zatímco se budu houpat na houpačce; a myslel to dobře.
Proto, že je prý ze mě stále poněkud nervózní, kdežto ve mně každé setkání s ním vyvolává vzpomínky na dívku, před jejímž tlacháním se nedalo ukrýt ani v koupelně.
Proto, že nadšeně poslouchá mé vyprávění o toxických látkách durmanu a oleandru, jenomže netuší, že se jedná pouze o zoufalou snahu zastavit ten nekonečný příval slov.
A především proto, že má upřímnější oči než já - a já si dobře uvědomuji, že s něčím takovým se nedá udělat vůbec nic.

"Neboj, tentokrát bude snadné rozloučit se."
"Skvěle, vezmu si k tomu popcorn."

12. července

Kdykoliv procházím nejkrásnější ulicí v Brně, stále ještě se po očku rozhlížím po autě s figurkou havajské tanečnice na palubní desce, a když si všimnu, že se otevírají vchodové dveře domu s posprejovanou zdí, pro jistotu klopím zrak.

Regál s knihami pomalu přestavuji na pomník obětem své osobní války. A stejně, jako se tesají do mramoru jména padlých, zaplňuji prostory po zmizelých slovech náhodně posbíranými předměty.
K liché hráškově zelené náušnici tak přibyla etiketa ze sáčku s brambůrky a výtisk italských novin, trojúhelníkový kamínek, rozpadlá želva a vstupenka na koupaliště, cukřík z Rakouska, pecka z meruňky a hromádka dvanácti čtyřlístků.
A Mikulášek, pochopitelně Mikulášek.

Konečně jsem sehnala Zelený chrlič. Měla bych vyrazit na romantickou procházku.
Sama. Alespoň pro tentokrát.
Aby mi už brzy nezačaly praskat police.

11. července

Každým dnem se sprchuji o chvíli déle.

Snad ze sebe chci konečně smýt tu sůl,
pak v plátech odloupat všechnu svou kůži
a odejít jako úplně jiný člověk.
Nebo možná tuším, že se plácám kdesi na dně
vypuštěného akvária
a nemohu odplout.

Jaký je to pocit,
minutu po minutě sledovat, jak mi dochází dech,
občas zaťukat na sklo, zeptat se, jak se mi daří,
a pak pozorovat, jak otevřu ústa a zase je zavřu, zcela bez hlesu
(nejspíš to považujete za úsměv),
jaký je to pocit?

Nudíte se?

Tak mi jen prozraďte, proč mě svírá zima,
když to hluboko v žábrách tolik pálí
nevyřčenými slovy
(asi se tam zanítila).

Až budete odcházet, otočte kohoutkem
a zhasněte světlo.

8. července

V půl jedné v noci chroupám horalku.
Potmě.
(Jen za okny občas kratičce zatančí světýlko, než navždycky uprchne zornému poli z objetí.)
Nic tolik neposílí pocit osamění jako nutnost opírat si hlavu o studené sklo.

"Vrať se mi v celku."

Jen sotva.
Vždyť jsem se poztrácela
i sama sobě.
(Těžko říci,
kde jsem zapomněla srdce a svědomí.)

7. července

Šest dnů jsem sedala pod košatým tamaryškem na vyhřátém kameni, pozorovala tmavomodrou linku na obzoru a každou chvíli pomyslela na Ameriku.

Sedmého dne jsem přeběhla po kostrbaté páteři přímo do samého srdce vod a připomněla si všechno, co tak zlehýnka víří krví a ve slunečním svitu se třpytí jako zlatý prach, to, co určuje pohyby rukou a nohou a očí a úst, to, co tolik otřásá kostmi, kdykoliv se blíží závěrečné gesto dirigenta a poslední úder do tympánů.

Nechala jsem se vtáhnout kamsi do těch obrovitých plic a převalovala se spolu se sípavými nádechy a rachotivými výdechy sem a tam - dokud mě pro všechnu tu sůl nesvrběla chodidla, dokud mé vlasy nepřipomínaly smotek chaluh vyvržený na břeh, dokud se neustávající mrazení nepřesunulo z útrob až do konečků prstů - a pak mě napadlo, že je to možná naposledy, co vidím moře.

4. července

Znovu mě pohltily vody šílenství.

Mrazivé hlubiny opět o tón ztemněly,
jen ryby mě lákají na záblesky světel.
(A jiskřičky naděje vždycky končí
v rozšklebených tlamách.)

Příboj ze srdce se tříští o útesy skalních kostí
a už i v tůních se čeří hladina.
(A co teprve spánky! Jsou tak křehounké,
že pouhé šumění krve je snadno pošramotí.)

Domluvte lijánám, ať mě ovíjejí něžně.
Nechci pozorovat,
jak mi do kořenů přestává proudit míza.

Je tak bláhové doufat v podzim.
I listy do té doby zhynou
na přemíru vrásek.

3. července

K Anně Karenině v angličtině a Sto rokům samoty v němčině přibyl Kafkův Proces v italštině.
Nejspíš vážně nevím, co se životem.

2. července

"Skutečnost, že píše mizerné básně, které nadto hrdě prezentuje světu, považovala za ještě méně přijatelnou, než kdyby poezii ignoroval zcela. Už se mu nikdy neozvala."
Nejspíš bych měla vydat sbírku krátkých smutných příběhů.

Že všeho nejvíc teď myslím na noci v lese a na časové posuny.