Mám-li naplánovat trasu, vždycky zvolím cestu po té straně řeky, kde je nevlídno a chladno. Možná je to však způsobeno jen podvědomou touhou po důvodu, proč si nechat zahřívat ruce.
Záhada divného člověka byla objasněna, pokoj mi však stejně popřán nebyl.
Brsleny vzplály dvoubarevným plamenem, tak jako každý podzim.
Když je mi smutno, občas na ně zavolám. Několikrát za sebou vyslovím Euonymus europaeus; zní to konejšivě, jako když mírné vlnky rozhoupou loďku, jako když si dítě malé dítě zvesela poskočí, jako když máte plnou pusu sladkých želé bonbónů, ale potřebujete promluvit. Několikrát za sebou vyslovím to jméno - a pak zmlknu, neboť stará zaříkadla na mě dávno nefungují.
Opět chodím v kruzích. Jen poznávat rostliny už nedovedu.
Vyvedl jsi mě na kopec a dával při tom pozor, abys neprobudil kusy polystyrénu, spící kolem cesty. Byl sis totiž dobře vědom toho, že je kolem nich třeba našlapovat obzvlášť opatrně, aby neprocitly a nezačaly nesnesitelně křičet.
Na ceduli bylo pořád jaro, ale nám se do tváří zakusoval studený vítr a pod nohama křupala seschlá vtělení pomíjivosti, důkazy toho, že jsme přišli pozdě.
Pod stromem, v jehož větvích rostli místo plodů sněhobílí andělé, jsme našli srdce, příliš těžké na to, aby se rozletělo za svými sny. Chtěla jsem mu pomoci, vyhodit ho vysoko k obloze, tak jako rorýse, který spadl na zem, už však zapustilo kořeny. A tak jsem utekla polem plným lopuchů, daleko za alej smutku, jen abych si mohla pochutnat na sýrové planetě s hlubokými krátery a zavzpomínat na hodiny filosofie.
Nad lesíkem se skleněnými skalami vychrlil zelený sádrový drak z tlamy obláček hliněného kouře, co voněl jako termální prameny, jako dětství pod horami. Nechal jsi nás zamknout na zahradě kostela, a tak jsme museli třikrát oběhnout věž proti směru hodinových ručiček, než jsme konečně uprchli otevřenými dveřmi.
Důchodci ve křoví posvačili brambůrky, určitě netušili, že právě zabraňují zvýšení hladiny říčky, která je ve skutečnosti potokem. U mlýnského rybníka jsi úplnou náhodou zachránil slepici před proměnou v součást vývaru. Nebyl jsi na sebe ani trochu hrdý, jen jsi začal pochybovat o svém postřehu.
Všechny dárky jsem poztrácela cestou.
Je totiž podzim - a jaro už možná nikdy nepřijde.
Z čirého zoufalství dávám druhou šanci místnosti hrůzy a místo zasychající krve objevuji jen moly hodující na vypelichané srsti; do jisté míry se to dá považovat za posun k lepšímu.
Ráno se budím s váhou menšího slona na hrudi a při práci nevědomky používám neslušná slova.
Potřebovala bych uklidit a uklidnit.
Zálesák nabízí výměnu živné půdy pro bakterie za odpověď na dvě otázky.
"Technické otázky," dodává.
"Když jsou technické, tak to beru," odpovím.
Důležité je naučit se, že všechno má svou cenu; ne každou cenu je však někdo ochoten zaplatit.
S kolegy vedeme depresivní rozhovory v prostoru prodchnutém vůní neviditelného zmoklého psa a popíjíme u toho balzám na nervy, kterého nám již bylo třeba. Nad sigmoidními křivkami držíme černou hodinku a ometáme prach z produktů experimentu s kancelářskou přípravou rozinek.
Výrok, že už někdo tlačí článek nutně nemusí znamenat, že se nakazil tasemnicí.
Nejspíš už nastal čas vyhodit nostalgické kaštany, nostalgické vlašské ořechy mi však v kapsách kabátu vydrží ještě několik sezón.
Pravděpodobně.
I z baby sharka se totiž jednou může stát hakárl.
To je potřeba mít na paměti.
Přemýšlím nad neexistujícími básněmi o kostech slepýšů a papírových medvědech s balónky, k tomu, abych si opsala cizí báseň o ledovci, se však odhodlat nedokážu. V noci sním o zatopených laboratořích a plavbě po řece v miniaturním cirkusovém stanu a na cestu do práce znovu obouvám chrastící boty s kamením v podrážce. Imaginární lístečky se vzkazy mě nutí pochybovat o mé příčetnosti a fakt, že při biochemické přednášce znám správnou odpověď pouze na otázku týkající se klasické literatury, zase o mé volbě studijního oboru.
Hyper-cirkusu-émie znamená zvýšenou hladinu cirkusu v krvi.
Místo mouky a těstovin došel v obchodech kardamom.
Nejspíš už lidé pochopili, že pro přežití pandemie je nezbytné udělat si dostatečnou zásobu skořicových šneků.
Existují příběhy, které je nutné odvyprávět na jedno nadechnutí. Je však potřeba ujistit se, že vás ještě vůbec někdo poslouchá. Jinak totiž hrozí, že vám nikdo neposkytne první pomoc v případě, že si vyberete komplikovanější formulaci, než na kterou vám stačí síly.
Podzim zapříčinil znovuobjevení sáčku se sladkou paprikou a uzavření pětiletého cyklu zase návrat slunečních paprsků, které měly dávno vyhasnout.
V dobré zprávy není možno doufat, snad tedy svitne naděje aspoň těm ne tak špatným.
Strčila jsem hlavu do mixéru, a proto hrozí, že mě sbalí nějaký fyzikální alfasamec. Vtipy o učitelce zpěvu se se mnou nejspíš potáhnou tak dlouho, až nakonec rozhodnu naučit zpívat.
Mám v dlani vepsané číslo 700 a s myšlenkami na to, zda by se vyšetřovatelé touto poznámkou zabývali, kdyby dnes našli moje tělo, rezignovaně zamražuji poslední zbytky naděje. Nejsou v ní larvy, ba ani krevetky, nýbrž klubka hadů, která se nikdy nepodaří rozmotat.
A v sídle organizace, do níž bych zapadla svým mentálním věkem, jsem přinucena ukázat úsměv, který bych si přála raději skrýt, a bedlivě zkoumám mechanismus měření času pomocí koček.
Tentokrát na mě venku nikdo nečeká.
Den skořicových šneků slavím přípravou patřičného dezertu, jehož jediné sousto může člověka odeslat na pohotovost, a ve ztichlém světě neobratně lovím své myšlenky elektrickou plácačkou na mouchy. Pásek o šířce pouhé dva milimetry může být někdy symbolem začátku konce.
Kvůli své touze stát se jiným člověkem podstupuji zákrok, který šokuje i paní na recepci. Přestože mám najednou o dva a půl roku vzpomínek lehčí hlavu, minulosti se nevzdávám tak snadno. Znovu si své vlasy nesu domů v pytli na odpadky.
Z lásky k tradicím odmítám snídat hrušky, na které jsem se celý týden těšila, a cestou domů z filmu o bolesti, kterou nelze vypnout, zobu Ibalginy.
V blízkosti nefotogenických sutin pocházejících z fotogenických budov si nechávám testovat pokožku hlavy na přítomnost mazu a lupů a vzpomínám na zásnuby TV stolků.
Zmrzlina z muchovníku nechutná, jako by byla plná much, nýbrž jako by byla vyrobena z kartonu.
