Mrkající auto má unavené srdce, ale mladou duši.
Zlínské městské divadlo je jedna obří reklama na Tescomu, v níž se ukrývají děti s příliš mnoha končetinami.
A zoufalá touha po nerušeném spánku je zcela pochopitelným motivem pro vraždu.
Když sedím nad dětskou porcí borůvkových knedlíků, pozoruji podhorskou smrčinu za oknem a odposlouchávám nesrozumitelnou šifrovanou komunikaci, neustále si opakuji: "Snad bych ho mohla milovat, snad bych ho mohla milovat; on je však člověk a já jenom strom."
Na fotkách vypadám spokojeně - a fotky přeci nemohou lhát.
Nebo snad ano?
Bohužel fotky jsou dobří mimové. :)
OdpovědětVymazat