Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý

Stojím na střeše a vzpomínám na časy, kdy nebe bylo nebem a hvězdy byly hvězdami. Vzduch je hebký a sametový, od kotníků až po ramena mě nechává zarůst květy.

Dole v ulicích pulzuje život, jako by všechny ty domy, stromy a auta byly jen ostny a šupinami na hřbetě obrovského draka. Z útrob betonu, kamení a cihel samovolně prýští hudba - slyšíš? - a všichni se podvědomě hýbou do rytmu. 

Noční město je díky tomu pokaždé jako vystřižené z filmu.

Dnešek je hádankou. Dva lidé stojí vedle sebe a čekají, až nebe exploduje. (Možná bych si přála vidět tohle město v sutinách, možná bych jen chtěla, aby mi někdo řekl, že všechno bude v pořádku.) Dnešek je hádankou a důvodem, proč začít znovu věřit na hvězdy.

Stojím na střeše a vítr mi cuchá vlasy, které už zase dorostly do nepohodlné délky. V dálce přeskakují blesky mezi mraky, sem a tam, jako se skáče po kamenech přes potok.

„Páni!“ řeknu. „Vylézt sem byl ale vážně dobrý nápad.“

Deka je tenká, ale voní po mátě a přirůstá ke střešní krytině tak snadno, jako by to byl jemňoučký písek na pláži. Chlapec se strakapoudími ponožkami mi podloží hlavu paží a vysvětluje: Hvězdy jsou hvězdy a satelity jsou letadla.
Zdá se to být tak jednoduché; do mého vesmíru se konečně znovu vrací řád.

Iluze však nemá dlouhého trvání. (Sklenice bez varování proklouzne mezi prsty a roztříští se o dlažbu.) Nezbývá totiž mnoho lidí, kteří by mluvili o hvězdách jen tak.

„Musím říci, že si teď připadám jako Sherlock. V hlavě si analyzuji, kolik únikových cest vede ze střechy,“ řeknu.
Chlapec se zasměje, ale nepochopí.
„Pojďme prosím dolů.“

V půl jedné v noci odjíždí z hlavního nádraží vlak směr Nesovice. Jízdenky se tou dobou prodávají jen v místnosti, jíž vládne vypelichaný vodící pes, a světlo na nástupištích je podobně osvěžující jako sklenice zteplalé vody z kohoutku.

„Nechtěla bys… nechtěla by ses někdy podívat zase ty tam k nám?“ zeptá se můj společník a jeho slova se odkutálí kamsi pod přistavený vlak.
Tentokrát mlčím zase já. Dívám se na zem a snažím se sesbírat tu rozsypanou větu, nacházím však jen slovo nechtěla, které je příliš trpké na jazyku.

„Snad… někdy,“ odpovím pak.