Jsou dny, kdy se takřka nedovedu pohnout, jako bych byla uvězněná v paradoxu o nekonečné půlitelnosti prostoru, a pro samou bolest se musím nadechovat natřikrát.
Tehdy se očima pověsím na praskliny ve stropě, na ty záchranné kolejnice pro všechny, jimž se svět převrátil vzhůru nohama, a nechám se jimi vodit tam a zase zpátky, aniž bych musela chápat, co znamenají slova jako směr, účel a plán.
Uprostřed noci přistál v mém okně poštovní holub. Jednou ranou jsem ho omráčila a předhodila svým kočkám, protože všechny jejich oblíbené hračky se už dávno někam ztratily.
Pak jsem rozlepila obálku - několika rychlými pohyby jsem vysvlékla naději ze šatů, aby se ukázalo, že se skutečně opět jedná jen o pečlivě navršené oblečení na obyčejném, dřevěném ramínku.
Místo vyznání lásky jsem se dočkala devíti snímků odpudivé, nechutně vypasené ponravy. Zírala na mě z těch neostrých černobílých obrázků jako ztělesnění marnosti a hnusu, které přemýšlí, co dalšího spolkne.
Tak tomuhle (tomuhle!) jsem obětovala rok a půl svého života, pomyslela jsem si s hořkostí.
Ale koneckonců, čemu jinému obětovat zbytečný život - čemu jinému než poznání, že život je ve výsledku jen shluk náladových a nevzhledných chuchvalců hmoty?
"Máš aspoň radost?"
"Proč? Vždyť to vůbec nic neznamená."
Jsem v koncích se silami - a přeci teprve na začátku.
Dostáváš se aspoň do pasivní ráže, tak se mi líbíš. Krůček po krůčku.
OdpovědětVymazat