Urtica urens, žahavka roční

V pondělí nad ránem jsem přestala existovat.

Několik hodin po setmění jsem zírala do mobilu, několik hodin před svítáním do stropu.
Té noci všechno, co jsem za poslední rok dělala a o čem jsem za poslední rok snila, přestalo dávat smysl - asi tak, jako když si mnohokrát za sebou zopakujete nějaké úplně obyčejné slovo, například chleba, a najednou nemůžete pochopit, proč zrovna takový divný shluk náhodných písmen označuje tu věc, co si občas dáte s máslem a sýrem k večeři.

Když mi zazvonil budík, posadila jsem se na posteli a ucítila neskutečnou prázdnotu.
Ne tu dusivou prázdnotu, co se rozrůstá tělem jako parazit a ujídá jednu buňku za druhou, ale smířenou, téměř konejšivou prázdnotu bezpečně uzamčených dveří, které mají moc zadržet krvelačné nestvůry, ale i dobré víly.
Tak nějak, říkala jsem si, tak nějak se musí cítit hlídač ze zoo, který přijde do práce a najde všechny klece otevřené a prázdné - a ví, že nyní může jít, kamkoliv se mu zachce, ví, že dokonce jít musí, neboť nemůžete být hlídačem v zoo, když nemáte vůbec žádná zvířata.

(Často teď vzpomínám na dělení nulou, na báseň, co se nedochovala.
A vím, že kdybych někdy dokázala sesbírat ta rozsypaná slova, znovu bych se pod ně podepsala.)

"Neser mě," napsal mi Hastrman. "Vím, co je to za stavy. Takže jestli ti bude zle, naklušeš. Bez keců. Nebo zavolám vašim."

Miláček.
Jsem ráda, že mám pořád odhad na lidi.