Typha shuttleworthii, orobinec stříbrošedý

"Z míst setkávání se stala místa míjení," hlásá nápis na stříbrné zdi. Kluk na lavičce opodál kouří cigaretu a očima přetavuje stříbro v prázdnotu. 

Naše pohledy se nesetkají.

Euphorbia pulcherrima, pryšec nádherný

Čtvrtek
Při snídani pročítám článek o mutacích způsobujících čtyřuchost koček a při obědě využívám poslední šanci koupit památeční limonádu se zajícem, abych měla sbírku zvířat kompletní.
Na dně sklenky bílého vína lze nalézt anatomický preparát srdce.

Pátek
S překvapením zjišťuji, že můj toustovač obsahuje i vyměnitelný nástavec na vafle. Mohla jsem na to přijít už dávno, kdybych se ho ovšem usilovně nepokoušela proměnit v archeologický artefakt přinášející cenné poznatky o životě roky starého připáleného sýra.

Sobota
Poprvé v životě se mi zkazila Nutella. Začínám se obávat, že se mnou není něco v pořádku.

Neděle
Po devíti letech peru záclony a vymetám z lednice mrtvé škvory a vyschlé červy, za odměnu se však dočkám pouze výčitek. Jediný, kdo mi nosí květiny, je můj virtuální kamarád Pokémon.

Pondělí
Všichni plaveme v moderní elektromagnetické polévce, na jejíž hladině vznikají vlny schopné měnit lidské vědomí.
Neviditelná Betlémská hvězda je prý předzvěstí konce světa; ten už však možná dávno proběhl a my si ani nevšimli toho, že už neexistujeme.

Úterý
Na zakázku se pokouším přeměnit kočku v jednorožce a místo předvánočního úklidu vytvářím kočičí antimemes - memes tak nevtipné, že každý hned raději zapomene na chvíli, kdy je viděl.

Středa
Vylévám čtyři lahve plné převařené ostrovní vody a statečně bojuji s onemocněním virem Veverských Knínic. Pokud letos nebudeme mít vánoční stromeček, je to proto, že se nám ztratil někde mezi sběrnými krabicemi a kbelíky se špinavou vodou.

Čtvrtek
Večeřet na Štědrý večer při svíčkách se vyplatí - aspoň není tolik vidět všudypřítomná špína a propálené díry ve svátečním ubrusu, který loni slavil Vánoce tři měsíce v kuse.

Pátek
Z příběhu pojednávajícím o zlatu v hrdle a chlapíkovi mávajícím štětkou na záchod vyplývá jedno zásadní ponaučení: Nejezte žáby, nebo budete mít fakt divné stavy.

Rumex sanguineus, šťovík krvavý

Pro nedostatek času odvedu jednoho ze svých nejlepších přátel do mučírny se zaneřáděnou kuchyňskou linkou, starými vzorky krve a plastovými nádobami zapatlanými neidentifikovatelnou hnědou hmotou. Celou hodinu přemýšlím nad tím, jestli hledat pomoc na nesprávném místě není horší než nehledat ji vůbec.

(Když nebezpečí nevidíte, zapomenete na to, že vám hrozí?)

"On je nervózní kvůli vám," říká správkyně kuchyňské linky.
"A já jsem zase nervózní kvůli vám," pomyslím si.
Kdo z nás tří za to potom může?

Když odtamtud odcházíme, hodiny ukazují deset hodin a deset minut.

Celý den se ze sebe snažím setřást šok z toho, jak moc si někdy mohou protiřečit subjektivní reality.

Agrostis vinealis, psineček tuhý

Uprostřed odpoledne jsem prohlásila: "Jdu si vzít jed."
A nikdo mi to nerozmlouval. 

Zlověstný dobrman pošel.

Ilex opaca, cesmína temná

Kočka si pochutnává na zázvorových sušenkách a chronický shromažďovač nepotřebných předmětů uchovává částice temné hmoty ve sklenici od kávy. 

"V roztoku se vytvořil vír velký." je slovní hříčka pro ignoranty pravopisu.

Chimonanthus praecox, zimokvět časný

V mrazivém podvečerním vzduchu si objednáváme dvě porce tekuté atmosféry brněnských Vánoc, než její prodej bude znovu zakázán. 

"Čemu se tak směješ?"
"To ti raději ani nebudu říkat, aby ses nevyděsila."
"Tak povídej, když už jsi to nakousl."
"Právě mě napadlo, jestli by šlo někomu vysát pusou oční bulvu z důlku."

Když se člověku dostává komplimentů jen ve chvíli, kdy má na hlavě čepici a většinu obličeje zakrytou rouškou, je to zvláštním způsobem ponižující.

Juncus atratus, sítina tmavá

Probírám se závějemi slov a zmrzlými prsty se je pokouším poskládat do vět. Nedrží však pohromadě. Nikdy se mi nepodaří objevit tečku dřív, než ztratím velké písmeno.
Mé texty jsou pouhým řetězením slov bez významu, můj život pouhým řetězením prázdných dní.

Chodím po stejných trasách sem a tam, jako kyvadlo se míhám z kopce do údolí, z údolí na kopec, a pak zase zpět. Našla jsem bezpečný prostor v hodinách svých dní, bezpečnou klec, v níž jsem se zamkla zevnitř.

A kdybych snad přeci jen někdy potkala toho, co šel kolem, odvrátím zrak a mlčky přejdu na chodník na druhé straně ulice. 
Říci mu, že mě připravil o život, by snad byla příliš silná slova. To, co mi zbylo, však život jen stěží připomíná.

"Já už jsem vyřízený člověk. Co vidíš před sebou, to už je jen přetrvávající vzpomínka na to, čím jsem kdysi byla. To hlavní se už dávno někam vytratilo a mně zůstalo jen vzpomínání." 

Salix cinerea, vrba popelavá

Po třech měsících přijíždím domů. V posteli na mě čekají potápěčské brýle, šnorchl a fialová figurka dinosaura.
Můj zubní kartáček se válí na špinavé podlaze vedle štětky na záchod.
Věděla jsem, že se tu na mě těšili.

Nezbývá mi, než si hrát na Popelku, i když vím, že všechny plesy byly zrušeny. 
Žijeme v pohádce, která nikdy neskončí.
Draci, závistivé čarodějnice a zlí černokněžníci budou mít už napořád navrch.

Salvinia auriculata, nepukalka ouškatá

V bývalém areálu nemocnice žijí mezi chátrajícími budovami černožlutá monstra sršící elektřinou a v betonových skružích se líhnou štípající vzpomínky. A já, místo toho, abych věnovala náležitou pozornost významnému citrusu, hledám nejvhodnější úhel pro zachycení zátiší s karoserií a jízdním kolem. 

Při pečení zázvorových sušenek bojuji s vtíravými myšlenkami na krabičku od čaje polepenou citáty z knih a se sušenkovým OCD, které se projevuje nutkavou potřebou odvažovat stejně velké kousky těsta a pak je klást na plech v naprosto přesných intervalech, ze strachu, že budou-li o milimetr blíže, slepí se dohromady.

"V tomhle bytě před tebou bydlel králík?" zeptám se, když se chumlám do peřin se vzorem, který lze skládat. 
"Myslím, že ano."
"Tak takhle,"  řeknu, "přesně takhle se z králičích nor stávají medvědí brlohy."

Deschampsia cespitosa, metlice trsnatá

Na sídlišti pravěkých kultur rostou lysohlávky a na nedalekém poli se nachází mateřská školka pro traktory. 

("To je jistě záměr," řekneš, "že mají pole hned vedle továrny na traktory. Určitě tam mladé traktory jezdí trénovat předtím, než mohou vyrazit do světa."
Usměju se zpoza svého sýrového sendviče.)

Když člověk rozkousne trnku, je to podobné, jako by si po jazyku rozetřel lžičku jílu. Možná právě proto se tomu tolik bráním; mám ještě v živé paměti, jaké to je, když člověku všechno chutná jako bláto. 

V posledních paprscích podzimního slunce se odvážím na chvíli odložit to, co mě tak tíží na ramenou. Obdélníčkový svět je náhle vyplněn hřejivou ovčí vlnou a šedavým, opršelým bodláčím.

"Ovce nemají trpělivost," řekneš po chvíli.
"Ale já ano," odpovím.

Mirabilis jalapa, nocenka zahradní

Vracím se z práce těsně před začátkem zákazu vycházení a křečovitě svírám formulář s povolením. Čekám, že úderem deváté večerní vyjedou do ulic policejní vozy, vyskáčou z nich strážci zákona a budou legitimovat každého, koho potkají, ale vůbec nic se nezmění.
Doufám, že platí aspoň můj předpoklad, že i úchylové mají v devět večerku.

Kdybych se chtěla zařadit do klubu 27, musím se zabít už dnes.

Salix aurita, vrba ušatá

Zvu zvířata ze safari na oběd a na večeři, podmínkou je pouze to, že musí mít velký čenich nebo dlouhé uši. 

Divné stavy mívám tak často, že už to u mě lze považovat za normální stav.

Cerastium dubium, rožec pochybný

Mobil mi vytrvale mění slovní spojení "stěr z nosohltanu" na "stěr z nosorožce". Půlku večera se směju představě, jak zakuklená odběrová sestra přijde s vatovou tyčinku k nosorožci a začne ho šimrat na zádech. Možná to však souvisí i s tím, že jsem včera kvůli přípravě italského rizota otevřela láhev vína.

Od ztráty další mozkové tkáně mě zachrání skutečnost, že nevlastním cestovní pas.

Trinia glauca, bezobalka sivá

Ideální telefonát prý trvá do patnácti vteřin. Snad proto, že v patnácti vteřinách vám nikdo nepokládá otázky, na něž není snadné odpovědět.

"Mám pocit, jako bych se neustále prohrabávala nějakými obaly ve snaze dobrat se podstaty," řeknu. "Ale vzhledem k tomu, jak dlouho to celé trvá, se začínám bát, že žádná podstata není, že jsou jen ty obaly." 

Intuice mě zradila, znovu. A když není možné věřit intuici, není možné věřit ničemu.

Hledání spřízněné duše je náročná disciplína.

Jedinou možností, jak zabránit někomu, aby vás opustil, je opustit ho dřív.

Sequoiadendron giganteum, sekvojovec obrovský

Ručička na obřím ciferníku se pootočila o dvě stě deset stupňů a světla už dávno přestalo přibývat. Mezi temnějícími stíny se nenajde dost prostoru pro romantická gesta, nastal čas strašidelných, tísnivých příběhů. Tentokrát jsem to já, kdo se chvěje.

Procházet se parkem, ve kterém číslo devadesát sedm neznamená javor klen, mi nedělá dobře na duši; je to jako podívat se na hodiny, co ve čtvrt na deset ukazují půl čtvrté a osm minut.
Jsem odvedena ke zdi, kde jsem kdysi neprokázala dostatečnou odvahu, prý se mám stydět. Odvahu však člověk může prokázat jen ve chvíli, kdy mu na něčem záleží. A já mám pod nehty stále ještě zaražené ostny z plodů kaštanovníku.

("Nemám jedlé kaštany moc ráda," řeknu.
"Já ano. Občas je doma pečeme," řekneš.
Nemám je ráda, protože se jim nedá věřit. Vykládají si přání po svém.)

Ještě štěstí, že leckterá hořkost se dá zajíst oříškovými lázeňskými oplatkami.

Pod pískovcovou skalou tančí stromy svůj nekonečný tanec. V mírném vánku pohybují větvemi tak ladně, až mám pocit, že se dívám na vlnící se mořskou hladinu. Už se nedivím, že občas někoho zláká do těch vln skočit.

("Neříkej mi, že jsme se spolu ještě nebyli podívat na sekvojovec," podivíš se.
"Nebyli. To jsi tam šel nejspíš s někým jiným," odpovím.
Tak dlouho jsme spolu, a přesto tě neznám lépe, než když jsem sem přijela poprvé.)

Na světě nejspíš neexistuje cesta, přes níž nikdy nepřeběhla černá kočka, ale jen v některých zůstanou otisky jejích tlapek.
I hlavu sádrového trpaslíka lze v případě nouze vyspravit plyšovým slonem.

Hyparrhenia hirta, vousatice chlupatá

Návod na rychlé ranní probuzení:
1. Uvařte si kávu.
2. Počkejte, až vám do kávy spadne kočka.
3. Vylijte kávu do dřezu.
4. Probuďte se při pronásledování kočky po bytě ve snaze jí otřít tlapičky a zabránit tak tomu, že bude ještě hyperaktivnější než obvykle.

Drápení je podstatné jméno odvozené od slovesa drápit, neboli trápit někoho či něco pomocí drápů. 

Skutečnost, že většina koček čas od času jen tak narazí hlavou do zdi, ubírá těm mým na exkluzivitě. 

Commelina communis, křížatka obecná

Krystaly ve tvaru japonských bonbónů s agarem rostou jak křížky po funuse a já vyrábím ze svých prstů hluboce zmrazené polotovary tak usilovně, až hrozí, že se stanou jednou ze surovin pro přípravu jahodového koktejlu.

"I proteiny mají hudební vkus," vysvětluje mi ten, který chodí s vílou oblečenou ve žlutém nepromokavém ponču. "Některé se ochotně shromáždí na technopárty, jiné se nechají nalákat jen na smyčcový kvartet. Heavy metal bych jim ale raději nepouštěl."

Možná bych se příště místo míchání roztoků mohla věnovat sestavování vhodného playlistu.

Hydrocharis morsus-ranae, voďanka žabí

Pseudokaranténa, den nultý:
Celé dopoledne zápasím s larvami, které si (přes striktní zákaz zpěvu) prozpěvují: "Mám malý box a mně na nohy táhne." Brzy jsem však násilím odtržena od stolu plného krevet a s pohřebním výrazem odeslána na výškrab mozku.
Nezbývá než doufat, že mě zachrání má jediná superschopnost, která mi umožňuje zůstat za všech okolností negativní.

Pseudokaranténa, den první:
Jdu fotit město v mlze a málem kvůli tomu zmeškám videohovor se šéfem.
Není dobré stát jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech.

Pseudokaranténa, den druhý:
Vařím tkaničky z tenisek ve směsi jedlé sody a octa a na individuální vycházce se hádám s veverkou.
Pokud by dělání pravopisných chyb bylo jedním ze symptomů nákazy koronavirem, většina národa by už nejspíš byla promořena.

Pseudokaranténa, den třetí:
Cítím se poněkud hypochondricky špatně, za svou nejakutnější obtíž však stále považuji to, že mi dochází kafe.
Některé automobily se dokážou tvářit vyděšeně jako člověk, který právě otevřel pusu u zubaře.

Pseudokaranténa, den čtvrtý:
Při excerebraci je nutné prokázat značnou statečnost, zavírání očí před nebezpečím totiž aktivuje ropuší reflex. Když člověk brečí jen na jedno oko, ani se to nepočítá.

Pseudokaranténa, den pátý:
Mezi zpustlými záhonky předstírám neinformovanost a pozoruji nebe; mraky vypadají jako rybí filé. Nebudu součástí dnešních čísel.

Pilosella fusca, chlupáček tmavý

Ze srpna se stal listopad. Zpod hebké mlhy vystupují ostré hrany ledových krystalků a temnou modř pozdního večera protkávají stříbrné nitky deště.

"Nejsem zvyklý na tak dlouhé telefonáty, začalo se mi dělat divně," sdělil mi chlapec poté, co spěšně zavěsil. Mluvili jsme (ó, hrůza!) celou půlhodinu.

Nálev z chameleona se těší velké oblibě.

Allium schoenoprasum, pažitka pobřežní

Jsem frakensteinovská nestvůra s přišitou nohou a vymýšlím katastrofické scénáře na základě významového rozdílu mezi slovy setkávání a shromažďování. Možná bych měla svou fantazii soustředit k sepsání nějakého hororu, třeba toho o tapetách.

Nedaleko půlkilometrové jámy v zemi stojí trafika, která zažívá minimálně tisící den blbec v řadě, a uprostřed geometrického lesa spokojeně pochrupují na mechových polštářích červené muchomůrky v krajkových nočních košilkách.
Když chlapec s pažitkovýma rukama potká dívku s chmelovýma rukama, dostane dívka místo sladkého polibku trpkou pusu.

Koupit nakládaný kopr může být někdy obtížnější než sehnat mražené hlemýždě.

Omphalodes scorpioides, pupkovec pomněnkový

Epidemie pokryla doposud neutrální slovo "čísla" neodstranitelným nánosem nepříjemných asociací. Na druhou stranu sebou teď aspoň necuknu pokaždé, když někde narazím na slovo "statistik".

Nedaleko náměstí, které není dostatečným důvodem, stojí rozbořený pomník hudbě a lásce a ve skalách nad Morií se povalují ztracené prsteny. Vydávám se fotit jezírka s rákosím, každé rákosině však vládne minimálně jeden postarší nudista s pupkem.

Nejdůležitější entomologická publikace nese název Ferda mravenec.

Platanus × acerifolia, platan javorolistý

Nastoupit do vlaku EC Hungaria znamená vystavit se riziku čehokoliv - od několikahodinového zpoždění, přes požár lokomotivy a zjevení poltergeista libujícího si v tahání za záchrannou brzdu, až po setkání s průvodčím, který vás rozpláče předstíráním prodeje jízdenek.

V kraji komárů a cyklistů příliš nepečují o automatické mlýny, zato tam však ve velkém pěstují rostliny, jimiž se můžete učichat k smrti. A na uměle vytvořeném ostrůvku tu zprostředkovávají přechod mezi paralelními vesmíry.

"My jsme se o něčem takovém bavili? Vůbec si na to nepamatuji."
"Tak to ses nejspíš právě dívala ve vedlejším vesmíru na platan."

Možná jsem se místo pozorování památných stromů měla přesunout někam, kde jsem nikdy nenechala odejít ty, na nichž záleželo.

Thalictrum flavum, žluťucha žlutá

Práce s ledkem mě omrzela, mými novými favority jsou selen a molybden. Připravuji proto roztoky solí ve všech barvách duhy, jen abych z nich mohla namíchat tekutinu připomínající vzorek ranní moči. 

Krycím názvem pro škvarky je prý slovní spojení "moravské müsli".

Pteridium aquilinum, hasivka orličí

Zbavuji se vaflovače, nefunkčního fotoaparátu a miniaturního hasičského auta výměnou za knihy plné insomnie, punkové hudby a absurdních otázek. Dělám definitivní tečku za příběhem, který byl sepsán neuvěřitelně dávno. 

Sedíme v parku a nad hlavami nám každou chvíli zahvízdá netopýr.
Vyprávím o krysí žloutence a umlkám uprostřed nedokončené věty; v ústech stále ještě cítím pachuť bláta z tunelu vedoucího na Náplavku.
"Poslouchej... že ty jsi dneska nějaká smutná?" povídá Pan Trnka.
"To se ti jen zdá," odpovím. Taková jsem pořád.

Chtěla bych mu říct, jak moc mě mrzí, že jsem mu vlastně nikdy nedala šanci.
"Možná jsem ti prostě jen nedovedla odpustit, že jsem kvůli tobě dvacátého druhého června roku 2018 zmeškala nejdůležitější telefonát svého života," vysvětlila bych.
Kdyby pochopil, snad by mě to jednou provždy osvobodilo.

Jsem si však dobře vědoma toho, že procházení pozůstalostí vždycky tak trochu oživuje zemřelého, a tak mlčím.
Dlouho mlčím.
"Takhle pozdě večer mají v Lidlu už všechnu zeleninu vyprodanou," řeknu pak.

Všechno by mohlo být jinak, ale není.

Liriodendron tulipifera, liliovník tulipánokvětý

Spotřebováváme půl kila tak vzácné komodity, jakou je mouka, k přípravě pokrmu, který by jistě vyvolal nepříjemný záchvat úzkosti v osobách trpících tryptofobií. Místo plánované rozlučkové párty s Ikeou pak bloudíme po městě ve snaze nasbírat dostatek peří na perutě, neseženeme však ani památeční jablečnou limonádu s vlhou. 

Na sobotním programu je tradiční podzimní hněv na kukuřici, pronásledování krasového plže v roští a pátrání po původu migranta z čeledi šácholanovitých. Zkoušet si usnadnit cestu se nevyplácí. Většina zkratek končí v trní, pod prudkým kopcem nebo na smetišti.

Ať zamířím kamkoliv, stejně se pokaždé vrátím na pole, kde jsem zakopala nejvíc ze své hořkosti.
Nejspíš proto, abych se konečně naučila uklízet po sobě odpadky.

Pelargonium zonale, pelargonie páskatá

Smyčka se nepříjemně utahuje a už i zajíci dodržují předepsané rozestupy, snad aby se nepokřížil koronavirus s tularémií.

Některý z pravověrných introvertů vypustil do světa zprávu, že kdyby všichni lidé přestali na měsíc mluvit, epidemie by zcela vymizela.
Páska přes pusu bude rouška 2.0.

Echinochloa crus-galli, ježatka kuří noha

V kapse kabátu teď nosím keramickou slepici s ulomenými dolními končetinami, mutantní kaštan a klíč, který nikam nepasuje.
Vraždící sezóna se koná jednou do roka.

Vrápenci připomínají malé kožené hrušky, které nikdy nedozrají. Když totiž takový netopýr uhyne hlavou dolů, zůstane na tom místě viset tak dlouho, než mu uhnijí nohy. 

Tuna mouky ještě nikoho nevyléčila, natož pak tuna těstovin.

Acer japonicum, javor japonský

Ve vzduchu visí podzim
Mává větvemi
Létu na rozloučenou

Echinacea purpurea, třapatka nachová

Čas se zastavil v pět hodin a pět minut ráno. Pan Trnka odjel na prohlídku mrkacích aut a hvězdicového domu. 
"Tajné vozidlo je jako tajná milenka," píšu mu.
Najednou se mi stýská po lidech, kteří se ještě dovedou pro něco se nadchnout.

Pod dramaticky vyhlížejícím nebem vedu rozhovory s chlapcem, který má hřívu růžovější než pink fluffy unicorns. Společně pozorujeme pestrobarevné papoušky, jak se nechávají konejšit hudbou rybího muže. Prý bych si měla vyšlechtit tapírovník - strom, z jehož kmene pučí tapíří hlavy - a napsat o tom knihu.

Moje nové oblíbené slovní spojení zní poučený odhad.

Berteroa incana, šedivka šedá

Praha mě nepřivítala s otevřenou náručí. Skryla se za šedivou oponou a vycenila na mě výškové budovy jako nějaký agresivní pes vyhrožující svými ostrými zuby. Ačkoliv kuchyňskou linku v bytě s fialovou stěnou stále ještě zdobí úhledně vyskládané ingredience na kulajdu, už tu nejsem doma.
Už nejsem doma nikde.

Matka živě vysílá záběry nepořádku s komentářem o pátku a o sobotě a v koupelně po podlaze běhá šváb. Pokouším se ho polapit, ale mé nešikovné prsty hlasují pro svobodu. Posadím se na dlaždičky pokryté směsí zaschlého pracího prášku, sena a ježčích exkrementů a čestně uznávám, že jsem prohrála.
Jsou věci, proti nimž nemá smysl bojovat.

Vím, že už nikdy znovu nezažiju, jaké je to mít letní prázdniny. Už nikdy nebudu spát deset hodin v kuse. Už nikdy se nezamiluji.
Tak vypadá dospělost, o které jsme jako děti snili.

Raphanus raphanistrum, ředkev ohnice

Léto právě proběhlo,
proběhlo kolem.
A já ho ani neslyšela zpívat v ulicích.

Díky čínské zásilce jsem jmenována do funkce hlavního výrobce zábavní pyrotechniky; mé ohňostroje prý rozsvítí nebe červenou barvou.
A až jednou za štítem z plexiskla připravím koncentrované roztoky nebezpečných solí, výsledky mých pokusů budou konečně bombastické.

I stolky někdy potřebují zachránit, zvlášť pokud jsou opuštěné a dostatečně velké pro tyranova křídla.

Tragopogon dubius, kozí brada pochybná

Na dobrodružné výpravě do údolí potoka, který není, odvážně vstupuji do vymrzlého doupěte Oduly a hrdinně čelím invazi mimozemských kamenů, co se živí pohlcováním vzdušné vlhkosti. Nakonec se zraním až po skončení bitvy, při pádu do výběhu kamerunských koz. 

Mangový sorbet je vhodným lékem na žal po zmrzlině z černého sezamu.

Bellis perennis, sedmikráska chudobka

Na prádelní šňůře pod mým oknem visí sbírka starých opuštěných ponožek. Všechny jsou zaprané, v různých odstínech růžové, každá je jiná.
Zůstanou tak už navždy. Zůstanou ve společnosti cizinců, vydané napospas slunci, dešti i sněhu, zůstanou tak, protože ztratily to nejdůležitější; někoho, ke komu patřily.

Za tmy poslouchám hlučný rekviem pro sedmikrásky a vzpomínám na obal od ledové kávy odložený na zaprášeném lešení.
Těžko věřit, že byly dny, kdy jsem byla tak dokonale šťastná.

Půlnoční pátrání po hatifnatovi v záhonku zůstává bezúspěšné.

(Každé léto nejspíš vyžaduje vlastní snímek lahve od alkoholického nápoje, která se povaluje na parapetu.)

Epilobium tetragonum, vrbovka čtyřhranná

Planeta Země splaskla a nechala se odnést v tašce do skladiště k ostatním planetám a rozlehlé město se zákoutími plnými příběhů se smrsklo na pouhý šedivý obdélník s neosobním textem. 

Takhle končí světy.

("A byla to nějaká důležitá raketa?" zeptala jsem se.
"Všechny rakety jsou důležité," odpověděl jsi.)

Leonurus cardiaca, srdečník obecný

Kyvadlové minuty se proměnily v kyvadlové hodiny a uvěznily mě mezi ozubenými kolečky svého hodinového stroje.
"Přála by sis srdce?" volá na mě chlapec zpoza nepřekonatelné propasti.
"Přála. Jenomže je příliš křehké a batohy se špatně čistí od opadaných cév," odpovím. "Ale je hezké, že se ptáš."

Odlet vesmírné lodi stihneme na poslední chvíli. Mimozemšťanům koupajícím se v kráterech na vzdálené planetě jen zamáváme z okénka a přistaneme až na náměstí, snad z touhy po mražených višních. Těch několik málo kousků ledu se však na hladině rozpáleného asfaltového moře ztratí během okamžiku.

Scenerie před očima se nám mění rychleji, než je předpovězeno, a dostaneme proto příležitost prohlédnout si v jeskynní hladomorně záclonové duchy a otevřené krabice mléka.
V rozpadající se kamenné zdi jsou naaranžovány archeologické nálezy a zahnutý zuby nahoru a z rádia na lešení se pro dokreslení atmosféry line monotónní monolog o křižácké výpravě. Za hlavní poselství, které si má člověk odnést z prohlídky domů, tu bezpochyby považují to, že neukázněným cyklistům je třeba prostřelit hlavu šípem.

Přestože bych měla být zodpovědná za to, co si k sobě připoutám, všechny lišky nakonec rozdám, to když začnou pouštět chlupy do tašky s Pokémony.

Ještě několik dní mě budou od spánku rušit ozvěny písničky Deset malých černoušků v diskoúpravě. 

Potentilla argentea, mochna stříbrná

"Synonyma neexistují," řekl Dohlížitel a tvářil se u toho vážně.
Přesto je kdosi vyskládává do řady jako kostičky domina, aby mohl spustit lavinu slov jemným ťuknutím paličkou od bicích.

Ve vaně sedí krásná dívka a hraje na kytaru. A já sleduji tváře lidí procházejících okolo a myslím na den, kdy jsem utíkala přes přechod u kampusu a zvesela mávala.
Album, které mi kdysi zachránilo život, mi tentokrát málem zlomilo vaz.

Možnosti, které nejsou vyloučené, jsou vždycky do jisté míry pravděpodobné.

Polygonum aviculare, rdesno ptačí

Větve ovocných stromů v zahrádkách se prohýbají pod váhou plodů, vonící květy vystřídala barevná paleta plná jablek, švestek a broskví. Mé každodenní putování mě přiblížilo usmíření s městem, jež jsem nenáviděla - jako by se snad můj vztah k městům odvíjel od počtu kroků, které jim věnuji.

Za řekou se posadím na schody zarostlé rdesnem a z batohu vylovím krabičku s ovadlým salátem. Chlapec sedící na protějším břehu žmoulá v ruce cigaretu a zaujatě sleduje displej svého mobilního telefonu. A já pozoruji stélky zelených řas pohybující v nekonečné mexické vlně, počítám střepy na šedivém betonu, které se v zapadajícím slunci třpytí jako drahokamy.
Poslední lísteček rukoly vhodím do vody jako obětinu říčním bohům.

Nedaleko anděla s amputovanou končetinou podstoupím šokovou terapii své sociální fobie a zjišťuji, že horší než hledat jehlu v kupce sena je přehrabovat se v kupce sena se strachem, že na tu jehlu náhodou narazíte.
Některá hudba nejspíš nikdy nepřestane bolet.

Allium ursinum, česnek medvědí

Uplynul rok od dob Oceánu textilu, od dob, kdy se z Rumcajse stal Blankytný medvěd. Šifra, která není šifrou, přesto nebyla doposud rozluštěna. 
Jsem uvízlá v podivném bezčasí, v trvalé hibernaci. Čas plyne kdesi mimo mé tělo, pomalu - a přeci tak rychle. Je jako jedna z velkých řek, o nichž člověk slyšel jenom v hodinách zeměpisu. Každý ví, že Nilem, Amazonkou nebo Mississippi neustále protékají hektolitry vody, málokdo si však uvědomuje, že se tak děje právě teď.

A život je přitom potřeba stihnout v těch krátkých pauzách mezi odpočinky po jídle.

"Když jsme se vrátili domů minulý rok, přišel jsi za mnou, jakmile se za rodiči zavřely dveře. Přinesl jsi řecký salát s olivami a polomáčené sušenky a naslouchal jsi mému vyprávění," řeknu.
"To už si ani nepamatuji," odpovíš.
"A přitom to byla jedna z nejdůležitějších věcí, co jsi pro mě kdy udělal."

Je přísně zapovězeno smát se větě "The DNA fragments peregrinated on the gel."

Arbutus unedo, planika obecná

Neděle
Rozbíjím nádobí ve velkém a za trest se nechám škrábat dravou šelmou, která si nás adoptovala pro tři masové tyčinky a čtyři dny staré rybí vnitřnosti.
Hlavonožčí pravda je prý podivnější než fikce.

Pondělí
Kočka po ránu nosí do postele antrax, jen místo nepopsané obálky k jeho doručení používá vlastní kožíšek.
Paměť je barvoslepá žena, tyrkysový kajak však stále neodplul.

Úterý
Slunečník podlehl minerálnímu rozvratu a také symbióza pagody a pistácie je v ohrožení. Bouře na ostrovech bývají prudké a nemilosrdné. Nezbývá než věřit, že týden stará předpověď počasí nemohla předvídat také to, jak neuctivě zahodím lebku uhynulého racka zpátky do moře.

Středa
Indonéské opice se s oblibou věnují zpívání duetů a ty, co pocházejí z Nizozemí, zase pilně navštěvují kurzy skotské angličtiny.
Umývat nádobí v den, kdy je zasaženo, se nevyplácí.

Čtvrtek
Po průchodu místy se zvýšeným rizikem kotníkových epizod objevujeme pláň malého významu a velkých puklin. Místo slavnostního vztyčování vlajky se ukrývám v kamenném hnízdě, to abych nepřekážela ve výhledu na hory a moře. Hlavně nesmíme dopadnout jako Bába pod kořenem.

Pátek
Na poslední chvíli sestavuji seznam latinských jmen s poselstvím (z tkaniny bazénu se totiž člověk snadno nevymotá) a nad nutellovou palačinkou s překvapením zjišťuji, že mám nárok na jazykový certifikát na úrovni rodilého mluvčího v řeči Teletubbies. V čase, který zbývá, se měním v kolesový parník.

Sobota
Všech sto dvacet kun se podílí na opravě pneumatiky, velká fíková loupež se však ani tak neobejde beze svědků.
Začne-li samice ježka snášet vajíčka, je vhodné přesunout ji do kurníku a do jiného živočišného řádu.

Quercus ilex, dub cesmínovitý

Pátek
Podlehnutí iluzi nadbytku času často nakonec vede k jeho akutnímu nedostatku. Nespornou výhodou sice zůstává, že nastalá situace poskytuje dost prostoru pro kachní box i citronovou zmrzlinu, je však zapotřebí domnělého infarktu, aby mě zachránil před matracovou katastrofou.

Sobota
Přespáváme v bytě s nebezpečnými stropy a ze stěny nás místo svatých obrázků chrání fotografie svalnatého zápasníka.
Slovinsky směsný odpad se řekne ostali odpadki.

Neděle
Detekuji kovy bez detektoru kovů a periferním viděním se pokouším zahlédnout kometu, kterou téměř nelze spatřit bez dalekohledu.
Duše člověka prý sídlí v kůži.

Pondělí
Provoz na mravenčí dálnici ustal a vosy se pohybují na ostří nože.
Zahalování tváře je prý efektivním způsobem, jak si zatarasit cestu k druhým. Už se ani nedivím, že jedna část mého já u toho touží zůstat.

Úterý
Maminka užívá vitamíny podporující zdravou srst a peří a rodí ulity zákonem chráněných mlžů. Kolečko na suť jménem Nina smutně stojí pod fíkovníkem.

Středa
Příliv přinesl rozpuštěné fekálie a také stojaté vody se pomalu začínají kazit. Ve spalujícím horku si opatřuji pěstní klín proti frustraci a divokým prasatům. Škeble cvakající svými lasturami se neplazí pouze v pražských ulicích, ale i po vyprahlých cestách Středomoří. 

Čtvrtek
Mé pokusy vysvětlit pojem "tinktura z černého bezu" kombinací pantomimy, latinského názvosloví a rozostřených fotografií zůstávají nepochopeny, zato jsou však odměněny pokutou za parkování. Návštěva středomořské makie je vhodným tipem na výlet pro osoby se sklony k sebepoškozování.

Carex ornithopoda, ostřice ptačí nožka

Dnešek je podobný šprýmařskému automatu, který člověku po vložení mincí vydá místo očekávané čokolády gumovou kachničku, která se ovšem posléze (pokud ji dotyčný zklamaně nehodí do odpadkového koše) ukáže být ve skutečnosti čokoládou, jen ve tvaru gumové kachničky.

Avokádo uvadlo - a pak mě někdo přesvědčujte o naději...

Cota austriaca, marunek rakouský

Celý týden jsem nucena snášet zápach připomínající dlouho nevyklízený kočičí záchodek, do něhož někdo navíc hodil zapařený hadr a kilo hnijící cibule, zápach, který čas od času odrovná i odolné zaměstnance pošty. Celý týden vykládám každému na potkání, že už nadosmrti budu vděčná za to, že mohu izolovat proteiny z telecích brzlíků a nemusím v obrovském barovém mixéru homogenizovat smrduté tropické ovoce. Celý týden naříkám, aspoň pokud zrovna nejsem nucena zdržovat dech.
V pátek večer dostanu darem mochi koláčky s příchutí durianu.
Jsem doopravdy ráda, že jsem našla někoho, kdo přesně ví, jak mě potěšit.

V obchodě se sportovními potřebami prodávají trička podporující předsudky o dikobrazech a v asijské restauraci servírují japonskou omeletu, jejíž hladina se hemží tančícími rybami, které v hřejivé atmosféře naposledy vzpomínají, jaký to je pocit plout.
Mezi mističkami s wasabi a sójovou omáčkou spřádáme plány, vlastně však není co plánovat. Jedinou podmínkou nevšedního je dostavit se včas na místo pečlivě vyznačené šipkami a vyplnit jednoduchý formulář.

Za časů poklopu by to bylo jiné. Za časů poklopu byli i pachatelé nelegální činnosti ohleduplní. Za časů poklopu nemusel nikdo svým podpisem stvrzovat, že pokud bude vykazovat známky silně asociálního chování, přijde ve znečištěném oblečení nebo se bude pohybovat na jehlových podpatcích, může být vykázán.
Jenomže poklop byl odstraněn, neboť dnešní doba není nakloněna dobrodružstvím. Alespoň ne takovým, která nejsou zpoplatněna, ačkoliv by zpoplatněna být mohla.
Proto obdržíme svítilnu, reflexní pásku a zkušeného průvodce.

"Musím vás upozornit, že společně vstoupíme do životu nebezpečného prostoru," říká pán s baterkou vážným tónem. "Pravděpodobně se tam zmrzačíte. Prosím počítejte s tím, že když se vám tam něco stane, tak vám nebudeme volat žádnou pomoc. To by nám to tu totiž okamžitě zavřeli."

Dostaneme dvacet minut na klouzání po obloukovitě klenuté podlaze, vdechování plísňových spor a snahy o fotografování bez stativu. Opět mám nutkání houkat na ozvěnu, a to nás ani nevpustili do prostorů, kde člověk pustí Mozarta a dostane death metal.

Možná ještě nakonec budu litovat toho, že jsem si odmítla zakoupit růžové brýle. 

Papaver dubium, mák pochybný

Máky pochybné odkvetly a zmizely dřív, než jsem se s nimi stihla znovu spřátelit. Přála bych si, aby stejně rychle mizely i všechny moje pochybnosti.

Chlapec, kterého jsem kdysi fotila s květinou za uchem, už dávno zakořenil jinde.
Já však zůstávám zlomená; navždy budu klonit květy k zemi. Uvadám tak rychle.

Místo mého prvního setkání s tím, co šel kolem, i slova, která jsme si vyměnili, budou navždycky smazána z povrchu zemského.
Možná musí zaniknout celý vesmír, abych konečně našla klid.

Viola odorata, violka vonná

Fialková ledová káva chutná jako oslazený jelení lůj a na dveřích probíhá postupné zalesňování. Rozhodla jsem se dodat životu barvy, a přesto opět čelím zkoumavým pohledům policistů. Možná proto, že se pohybuji v podezřelé lokalitě s exponátem, který jsem ukradla v technickém muzeu.

Kdybych místo nesmyslných šifer vymýšlela šifry smyslné, jistě by se to setkalo s větším úspěchem.

Hacquetia epipactis, hvězdnatec zubatý

Všechno jsou dny; noci přestaly existovat. Zmizelo nekonečné zírání na nebe plné nočních můr, ale i popůlnoční zachraňování opuštěných knih a dobrodružné putování konejšivou temnotou.

Chtěla bych se vrátit do doby, kdy mi nebeská tělesa byla přednější než nepřerušovaný spánek.

Neottia nidus-avis, hlístník hnízdák

Sbíráme klíšťata a houby, které černají tak intenzivně, že z nich lze připravit sépiové špagety po česku. I můj prsteníček na levé ruce černá. Nejspíš proto, že závidí šťastnějším prsteníčkům šťastnějších lidí. 

Skutečnost, že jsem schopná zaměnit hlístník hnízdák za zárazu, mi po právu přivodí existenciální krizi. 

Pelargonium graveolens, pelargonie vonná

Pondělí
Můj život se smrskl na shluky dvou až tří náhodných vět. Pokoušet se z nich následně zrekonstruovat skutečný průběh událostí je zhruba tak smysluplné jako snažit se z několika málo kosterních pozůstatků určit, jak vypadali dinosauři.

Úterý
Kočky že zoufalství polykají celé špulky nití a já domlouvám vaflovou seanci, přestože bych měla trpět sugar overdose.
Proč o mně každý říká, že jsem jako robotek Marvin ze Stopařova průvodce?

Středa
Mé pravé oko vypadá nevyspale a histony připomínají něco, co by s chutí povečeřeli afričtí ježci. Některé muškáty voní po růžích, jiné po citronech.

Čtvrtek
Velký červený hmyz umývá okna a pak se uloží k odpočinku do stínu magnetických prsou. Utrpěla jsem avokádové poranění kvůli obyčejné broskvi, snad proto, že všechny pecky od avokáda podvědomě chráním pro účely rozrůstání svého soukromého pralesa.

Pátek
Loni jsem si uvědomila, že sitcom je zkráceně situační komedie. Letos jsem přišla na to, že název manšestr pochází od města Manchester. Jsem zvědavá, jaké prozření přijde napřesrok.

Sobota
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Prakticky veškerá zvěř má hlavu, pokud tedy právě bezhlavě nepobíhá, případně se nejedná o medúzu.
Metodou poplatku koláčky vždy, v nich se počítá 345 jelenů a baobab.

Neděle
Celý můj život je temná komora, ani to však nejspíš nezabrání tapířeti, aby došlo osvícení, po němž v mžiku blednou proužky. Někdy mi připadá, že všechno, z čeho bych mohla náhodou mít radost, se musí zákonitě pokazit.

Rosa chinensis, růže čínská

Vyplňuji ulice novými příběhy, pečlivě pokrývám každou dlažební kostku, každičký kousek štěrku a snad i stéblo trávy, tak, jako se tapetují čtyři stěny pokoje, které člověku brání v nadechnutí.
Zdivo je však vlhké, voda z loňských sněhů stále prosakuje na povrch. Starý text už sice dávno není čitelný, je však patrné, že tam kdysi nějaký byl.

Ulovíme poslední volnou lavičku s výhledem na rozkvetlé, pestrobarevné záhony.
"Hm, růže," řekne chlapec, v hlase lhostejnost a pohrdání všemi, komu by se to místo zdálo třeba i jen docela obyčejně hezké.
A já myslím na to, jestli na hvězdárně mají pořád ještě vystavené meteority ve válcích z plexiskla a jestli se na některé z křivolakých cestiček nepovaluje ztracená kostkovaná šála.

Následky toho, že některým lidem může místní atmosféra připadat romantická, jsou nečekané. I lež, co má krátké nohy, může člověka doběhnout.
Když letní vánek přinese bělostný cukrový obláček, sklopím hlavu a předstírám, že se věnuji fotoaparátu, jenž by mohl docela dobře být ukradeným muzejním exponátem.

Existují chvíle, kdy velké anonymní sluneční brýle člověku zachrání život. Nebo přinejmenším reputaci. 

(Ale kdyby sis přeci jen všimla a ptala se, proč jsem jen mlčky seděla, proč jsem nedokázala vstát a založit do slavnostního alba ještě jednu fotografii, černobílou; bylo to proto, že chci všechny, co jsem kdysi měla ráda, ušetřit pohledu na tu trosku, kterou jsem se stala.

Obzvlášť v takový den, jako je dnes.)

Hemerocallis fulva, denivka plavá

Bez rozmyslu nakoupím linecká srdíčka, která nejspíš nosí smůlu, citronový krém a několik skleniček s olivami a ve spěchu přeliji bílé víno do petlahve. Nakonec nevybíravě vměstnám překvapení, které je cítit jodoformem, do krabičky se žlutým víčkem.
Mé přípravy na výlety vždycky byly ukázkové.

Na odkládacím stolku v kuchyni stále stojí váza s růžemi a dveře od ledničky zdobí Pusheen na hamburgeru. Kohoutek u vany sice poněkud protéká a ušmudlaná pohovka se stala obětí úkladné vraždy, ale já jsem tu pořád doma.
Až na to, že nejsem.

U ráje Pokémonů vyrostly nové budovy a v pekařství v pasáži přestali prodávat müsli čtverečky. Vedle lávky v japonské zahrádce se povalují odpadky a hlasy ozývající se z nedaleké hospůdky jsou cizí. Mladé a cizí.
"Tohle je legendární přírodovědecký podnik," vysvětluji. "Každý si sem chodí po přednáškách posedět s kamarády."
Každý, kdo nějaké kamarády má.

Procházíme cestičkami, které jsem prošlapala v dobách, kdy jsem byla šťastná. Vyprávím o jahodce indické a řebčíku kostkovaném, o tom, jak jsem zabloudila ve sklepení a díky tomu v konečném důsledku přišla k zelené dece, o kočičích genech pro zbarvení srsti a prasečí ovariální tekutině, vyprávím dokonce i výletu do míst se zvýšeným rizikem nákazy krysí žloutenkou. 

"Mám pocit, že kdybych se sem vrátila, tak bych ještě třeba nemusela být úplně ztracená, mohla bych něco dokázat, něco vytvořit," řeknu, ale vím, že už je pozdě.

Každá cesta jednou zaroste trním.

V davu u paláce Koruna zahlédnu Bludičku. Možná je to znamení, že jsem opět zabloudila.

Jednou třeba přijde den, kdy při přípravě kulajdy nebudu plakat.

Physalis peruviana, mochyně peruánská

Snídáme na náhrobním kameni čísla sedm a pozpátku čteme deník psaný duběnkovým inkoustem na březovou kůru. Příběhy, věty i jednotlivá slova najednou přestávají dávat smysl.
Sestra pomalu odhrne šustící krovky jedné ze světlušek, které včerejšího večera poletovaly mezi chuťově nevyváženými jednohubkami, a labužnicky ukousne její oranžové tělíčko.
"Physalis," řekne. "Jak se to vlastně jmenuje česky?"
"Mochyně," odpovím. "Je to příbuzná těch lampiónků, co vždycky na podzim svítí ze záhonků. Už si ale vůbec nepamatuji, do které patří čeledi."
Atlasy mlčí. Jejich hřbety se prohýbají, ne však pod nákladem písmen. K některým z nás však stále ještě promlouvají květní vzorce.
"To budou lilkovité," usoudí Sestra. "Podívej se na ten květ. Jednoznačně lilkovité."

Na úbočí hor nádobí se rozkládají nečekaně tiché louky. Procházím se po nich se sklopenou hlavou, abych sesbírala, co se včera poztrácelo, objevuji však jen bezcenné fragmenty. Cosi se tu roztříštilo, přestože nebylo možno vnímat žádný naráz či otřes. Konce přetržené nitě se po třech měsících roztřepily, už je není možno svázat. Čokoládový dort zaplakal čokoládovými slzami a astronauti otekli natolik, že už neoblečou své skafandry. 

Připadá mi, jako by kdosi uprostřed noci rozlil na podlahu celou plechovku husté barvy a já do té lepkavé louže odevzdaně vkročila. Ať teď půjdu kamkoliv, má chůze bude zase o něco pomalejší, bude zase o něco namáhavější odlepit chodidla od země. A za mnou se jako přiznání blíže neurčené viny potáhne řádka barevných stop.

Stojím na nástupišti nejkrásnějšího nádraží roku 2011 a čekám na vlak. Bez cestovního deníku, bez sáčku s vlčnovskými vdolečky, zato s někým po boku.  
A pak, nejspíš úplně naposledy, uslyším znělku, která jako jediná přežila vraždění v noci z osmého na devátého června. 

Přemýšlím, jestli je to spíš dárek na rozloučenou, nebo poslední sbohem.

Když se vlak konečně rozjede, nedívám se směrem, kterým bych se dívat měla.

Všecko, cos miloval, konec mívá.

Eudianthe coeli-rosa, koukolenka líbezná

Večer trávím modelováním přívalové povodně z rozpuštěné čokolády a lovem vesmírné kočky, která je však naneštěstí nepolapitelná.
Možná bych se měla přestat nenávidět za to, když se mi něco jenom povede, ale není to perfektní.

Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý (var. 2020)

Nastala doba, v níž slunce astronomů nezapadá.
Přijel jsi s kyticí růží a já ti šla vstříc s prázdnýma rukama. Místo koláčků jsme v parku chroupali kontaminované zmrzlinové kornoutky.

Město bylo ztuhlé jako plaz, kterého zaskočil západ slunce daleko od domova, v jeho cévách už neproudila hudba, nýbrž ledové vychlazený glycerol.
Mraky postupně zahalily obloze tvář, z jejích úst však dál vanul chlad.
Nebeská móda ohlásila velký návrat od hvězd k satelitům.

"Tohle jsou zbytky rakety Kosmos 2227," řekneš. "Je to vlastně jen vesmírné smetí. Krouží po nebi už od devadesátek."

A já si potichu recituji
Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují opisujíce bludný kruh
putují jak osamělý dobrodruh
a k tomu mi nahlas kručí v břiše.

Nabídneš mi olivu.

Možná nejsme ani planety, pomyslím si, možná jsme všichni takové vesmírné smetí. 
Odpad, který bezcílně bloudí tmou, aby nakonec shořel.

Myosurus minimus, myší ocásek nejmenší

Doma pod postelí mám velkou spoustu myší. Některé z nich mají uši, jiné ocásek, žádná však nemá prostřední tlačítko.

V ulicích tečou potoky vody a já připravuji líbivou prezentaci obrázků jménem Zoufalství 1 a Zoufalství 2. Do noci svádím lítý boj s chimérou, poslední dílek skládačky se však ze všech sil vzpěčuje zapadnout na své místo.
Někdy je vhodné změnit úhel pohledu o 180 stupňů.

Pivní sorbet obsahuje 1,6% alkoholu.

Macleaya cordata, okecek srdčitý

Svět je omotán tolika obvazy, že se pod tou vrstvou téměř nedá dýchat.
Nezbývá než volit - buď se udusit, nebo vykrvácet.

Našla jsem někoho, kdo dokázal utišit mé bolesti; spolu s nimi však umrtvil i veškeré další emoce, jako by naplnil můj hladový žaludek vatou. Smutek i radost přestaly existovat, zbyla jen lhostejnost.
Upadla jsem do hibernace v zemi, kam se nikdy nevrací léto.
Srdce mi bije pomalu a tiše a duše se už dávno rozloučila s tělem, většinu času se vznáší v mrazivých vrstvách atmosféry.

Nejvyšším stupněm náklonnosti, kterého jsem - a už navždycky budu - schopná ve vztazích dosáhnout, je, že mi někdo téměř neleze na nervy.

Phacelia tanacetifolia, svazenka vratičolistá

Časné léto mě uvítalo ochromujícím vyčerpáním.

"Kdybych předtím aspoň trochu pilně pracovala, tipovala bych, že jsem onemocněla virem včelí paralýzy."
"A virus deformovaných křídel náhodou nemáš?"
Možná. Schopnost létat jsem ztratila už dávno.

Den patří uzenému sýru a čeledi brutnákovité.
Po průchodu údolím bobrů navštívíme kanálové Colosseum, které leží v obci, jejíž název zní podvědomě (není to však Řím). Dvacet minut čekáme, než nás někdo vysvobodí že smyčky, ani za tu dobu však hádanku nevyřeším.

Boragoid Vijan není mladším bratrem autora Pěny dní.

Cicuta virosa, rozpuk jízlivý

Když se mě někdo zeptá: "Jak se máš?", odpovídám: "Ještě žiju."
Přestávám si však být jistá tím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Tento blog není ani tak deníkem jako spíš souborem laboratorních protokolů, které pečlivě dokumentují všechny mé neúspěšné pokusy navrátit světu barvy a jednou poslouží jako důkaz toho, že jsem vyzkoušela všechny dostupné metody, než jsem se definitivně vzdala.

Tak na to pamatujte.

Ceratocephala orthoceras, rohohlavec rovnorohý

Vytvářím nesmyslné číselné řady a v hlavě se mi rodí nápad na román, který nikdy nenapíšu.

Před spaním naslouchám záhrobní rezonanci a přemýšlím nad tím, který duch by mohl mít zálibu v knihách.

Demolice znamená odstranění všech zásob napadených potravinovým molem.

Stipa pulcherrima, kavyl sličný

Lidé jsou jako papuchalkové; s nasazovacími zobáky se slétli na rozbořené hradní zdi. A já jsem si příliš zvykla na botanické tempo; nezbývá mi dost sil ani na to, abych válela sudy v trávě.

"Věděla jsem, že k vousům budeš mít kladný vztah," řekla jsem a iniciovala výpravu do stepi, kde mezi stébly trav rostou nezvukomalebné přezdívky, do míst, kde je třeba úzkostlivě zkoumat každý postarší pár, který se v kamenitém terénu pohybuje s holemi na nordic walking.

Putujeme do kopce, z kopce a zase do kopce, a kaštanová alej je při pohledu shora měkká a chundelatá. Když už se pro štěrk v botách začínám sama od konečků prstů drolit, posadíme se na skálu nad utajeným rančem a z výšky čteme vzkazy, které píše vítr v obilí.

Všechny hořkosti se snadno ztratí ve vychlazené grepové limonádě.

All conditions are go.

Cymbopogon citratus, voňatka citronová

Čaj určený pro bláznivé kočičí ženy voní jako citronové bonbóny, které jsem cucala na střední každé ráno cestou do školy, chutná však poněkud mdle.
Přítomnost totiž už navždy bude jen slabým odvarem minulosti.

Avenella flexuosa, metlička křivolaká

Při přípravě hypoalergenních muffinů jsem zasažena letícím balíčkem třtinového cukru. Následky moučné exploze likviduji ještě o půlnoci, těsto, ač bezlepkové, se k nohám se lepí dokonale.

Pokud budu prohlášena za svatou, mým atributem prý bude košíček.

Pilosella aurantiaca, chlupáček oranžový

Půlku večera přemýšlím nad tím, jak pomocí filtru pro webkameru proměnit kočku v obří okurku, abych ji pak mohla pozorovat, až se sama sebe bude lekat. Z toho, že každý rozhovor zakončím sdělením, že nic nemá cenu, se už pomalu začíná stávat tradice.

Mým největším problémem je evidentně to, že mňoukám na lidi a mluvím na kočky - a pak si stěžuji, že mi nikdo nerozumí.

Holosteum umbellatum, plevel okoličnatý

Kouřící trubky postupně mizí z ulic (kdosi je vytrhává ze země jako obtížný plevel) a v prostorách Hlavního nádraží už nezní Sedmikrásky.
Nejspíš je to znamení, že bych se už konečně měla vrátit tam, odkud jsem přišla.

Já i Hastrman jsme dospěli do fáze opouštění přezdívek. U mě to však není projevem respektu k těm, které potkávám, nýbrž projevem naprosté lhostejnosti k nim, jde o  pouhou ztrátu posledních zbytků kreativního myšlení.
Někdo dovede ochutnávat zítřejší slunce, já umím jen recyklovat stará témata a dlouhé hodiny si lámat hlavu s metabolismem fruktózy.

Karetní hra vypustí ze skříně tři kostlivce, modré muchomůrky s cizím slovem pro štěstí a dívku, která si objednala Bun bo nam bo.
"Co to vůbec bylo za holku? Taková vysoká, tmavovlasá? Nebo zrzka s mikádem?" pokouší se Hastrman vzpomenout na jednu z těch, které s ním několik týdnů sdílely pokoj i matraci s fleky od vína.
"Ne, mám dojem, že byla blonďatá," odpovím.
"Ty jo, já si ji vůbec nemohu vybavit," řekne Hastrman a já si lámu hlavu s tím, nakolik jsme právě teď svědky dalšího z komorních divadelních představení. "A kdy to asi tak bylo?"
"Letos. Určitě letos," odpovídám bezmyšlenkovitě, než si vybavím vyprávění o podivné silvestrovské oslavě u mostu sebevrahů.

Podívám se na Současnou; do očí jí vzlíná kal ze dna hlubokých tůní a koutky úst se jí pomalu noří do bažin. Nejraději bych jí hodila záchranný kruh. Nezbývá mi však než jen doufat, že si dívka, která dovede krotit oheň, poradí i ve světě hlubokých vod.
Snad zanechá víc než jen kresbu na zdi v rohu pokoje.

Slovní salát není totéž co manželská hádka.

Adonis aestivalis, hlaváček letní

Na samém konci železnice stojí továrna na cukrové obláčky. Vzduch je tam tak těžký a lepkavý, že sůl v očích a hořkost v ústech dočasně ztrácí na významu.

V zahradě, kde zvěř diktuje stromům módní trendy (pro nadcházející horké léto vyhlásila za jednoznačný hit krátce střižené mikádo), vyprávím o nemoci, která mění jeleny v zaživa hnijící zombies. Prý to však není vhodné téma k obědu.

Čas křehkých jarních efemér dávno minul; louky, pole i příkopy podél cest se plní květy jásavých barev, květy, které lze snadno uchopit, aniž by hrozilo, že se rozpadnou.
Z krempy klobouku mi tak může vyrůst květina, jež se řadí k silně ohroženým druhům naší flóry, kategorie C2. Trochu se zlobím, ale spíš jen na oko. Snažím se to brát jako znamení, že se přeci jen někam posouváme, že se jaro snad konečně přehoupne v léto.

"Vždycky jsem si přála stát se dealerem durmanových semínek," řeknu u studánky, u níž se prý dříve sbíralo klokočí.

Sedíme pod kopcem trýzněným herbicidy. V opevněném kostele ve vsi, jejíž název připomíná imaginární starořecké město z počítačové hry, zvoní klekání.
Vytáhnu z batohu muzejní exponát jménem Šnek Bob a chvíli ho převracím v dlaních.
"Vážně to chceme sníst?" ptám se.
"Myslím, že teď je vhodná chvíle," odpoví Blankytný medvěd.
"Tak dobře," řeknu. A myslím při tom trochu na autobus jedoucí z Brna do Jihlavy a taky trochu na balení trubiček Alaska, které je archivované kdesi v hlubinách skříně na potraviny a na kterém už jistě dávno hodují moli.

Když vyhazuji Bobovu pestrobarevnou ulitu do odpadkového koše, pomyslím si, že přesně takhle ze světa odcházejí dějiny.

Rheum rhabarbarum, reveň kadeřavá

Kočky nocují v údolí pod rebarborovým koláčem, a přesto se netváří nijak kysele.

Pro jednou jsme vyměnili břízy za buky a nejspíš to bylo dobré rozhodnutí. Na poli jsme našli stříbrňák a artefakt příbuzný s holítkem strejdy Neandrtálce.

Poprvé jsem viděla, jak to vypadá, když máš z něčeho opravdovou radost.

Thesium linophyllon, lněnka lnolistá

Veverky nejvíc štěkají ve čtyři hodiny ráno. Ze snů o setkání na přechodu se už zpravidla nebudím plná bezbřehého zoufalství, krabice od rajčat mi však ještě čas od času vženou slzy do očí.

Pokud někdy náhodou budu mít děti, určitě je nebudu nutit pít odvar ze lněného semínka.

Orontium aquaticum, vodoklas vodní

Jupiterovy póly jsou vzorované jako dlaždičky v luxusní koupelně.

Osvobození vánočního ubrusu se čtyřměsíčním zpožděním trvá více než hodinu.

Dezinfekce je nová svěcená voda.

Sedum album, rozchodník bílý

Dobrovolně se vzdávám prvomájového polibku pod rozkvetlou třešní, jen abych mohla věnovat dvacet sekund pozorování puntíkatých oušek a růžových kopýtek malého tapířete.

(Ptáci marabu mají bílé nohy. Údajně proto, že si po nich záměrně nechávají stékat trus, aby se ochladili v horkých dnech.)

Když mi můj puritánský tatínek ukazuje mládeži nepřístupné výstupy ze své výzvědné činnosti, nejspíš jsem oficiálně považována za dospělou.

Tropaeolum majus, lichořeřišnice větší

Z běžníka se stává lichoběžník, pokud zrovna cvičí běh na lichém počtu končetin, a občas i rovnoběžník, to když vystřízliví z alkoholového opojení.

Spolu se šnečími závodníky se pomalu plazím do cíle. Nezbývá než doufat, že komunikační paralýza je pouhým projevem vyčerpání z každodenního psaní a nikoliv předzvěstí další z nezvladatelných depresivních epizod.

Pokud by se shazování a rozbíjení věcí šířilo jako epidemie, pacientem nula by byl jistě jeden z mých kocourů.
Banánovník uvadá.

Nonea pulla, pipla osmahlá

Za uzamčenými městskými hradbami fouká. Nad plání posetou mrtvolami smrků se slévají a znovu oddělují hejna černých much a do zlověstného ticha zvoní alobaly.
Pokud mám zvolit směr, pokaždé vyberu ten horší.

Kraj ropných vrtů nabízí skryté poklady, neprostupné houštiny a tajné vojenské laboratoře sloužící ke šlechtění monstrózních zvířecích mutantů, kteří dovedou vyrvat ze země strom i s kořeny. Ve dne obludy povětšinou spí, jejich chrápání však drolí skály a strhává kůru z kmenů.
"Podle těch zdí tam chovají aspoň nosorožce," řeknu, když se konečně odvážíme nahlédnout do areálu kasáren, obehnaného železobetonem a ostnatými dráty.
"Ale k čemu by pak byla taková cesta kolem dokola?"
"Na safari přeci."
Proti thrilleru o nestvůrách je hmyzí porno poněkud nudná záležitost, zvlášť když se celorepubliková nenávist přesunula od životu nebezpečných fialových brouků k lyžařům a jiným svévolníkům.

Hlaváčky jarní stále kvetou, nezáří však už tak do daleka jako loni. Nezadržitelně se blíží noc, je proto zapotřebí věnovat víc pozornosti květům tmy.
"Tak tohle je pipla osmahlá," říkám. "Jedna z kytek, kterou znám jenom z botanických prezentací. Vždycky mě hrozně rozčilovala tím svým jménem. Jak se něco může jmenovat pipla osmahlá? Vždyť je to zhruba tak otravné jako Obilní trh nebo Tranzitní plynovod. Představ si, že v Brně existuje zastávka jménem Tranzitní plynovod!"

Můj monolog přeruší až náhlá zastávka pod rozkvetlou jabloní.
"Tohle není třešeň," upozorním.
"Já vím. Ale je to kvetoucí strom."
Poznámku o tom, že ještě není prvního května, si raději odpustím.

Utíkáme proti větru a z ledového vzduchu nám slzí oči. Utíkáme po cestách, na nichž se objevují imaginární drahokamy, utíkáme podél omamně vonících porostů fialek, utíkáme kolem sýpky tak škaredé, že by se za ni nemuseli stydět skřeti v Mordoru.

Ve vlaku podávám lístek postarší paní průvodčí s účesem na Jágra.
Čte: "Patnáctého února, dvacet jedna padesát pět."
Nevěřícně se na mě podívá.
"To je starý, vyhodit!" zavelí.

Nechápe, že patnáctý únor jednoduše chce být součástí časových smyček.

Beta vulgaris, řepa obecná

Trpím polibkovým OCD a kočky stále ještě nemají dostatečnou hladinu provázkových živin.

Umývám nádobí. Chlapec leží v posteli a píská si Ódu na radost. Z pocitu osamělosti zkouším barvit vejce červenou řepou, docílím však jen toho, že se z bílých vajíček stanou obyčejná hnědá. Přebytečné kopřivy vyhodím z okna.

Velmi by mi pomohlo, kdybych si konečně uvědomila, že můj život není příběh z knihy. Nemusí dávat smysl od začátku do konce.

Luzula multiflora, bika mnohokvětá

Na území kouřících trubek se povalují ulomené žabí nohy a pod mostem plave smutná ryba. Most roní rezavé slzy; snad oplakává holuba, jehož tělo se pomalu rozkládá na kolejích mezi betonovými pražci.
"To člověk tak často nevidí, mrtvého holuba," řekneš.
Řekneš, a přitom zapomínáš, že už je to během dvou dnů třetí.

Když si zavazuji tkaničku, na chvíli se měním v kokršpaněla.
Za nejfotogeničtější objekty považuji spuštěné žaluzie, sloupky zábradlí a dlaždice vyskládané do úhledného komínku; nejspíš tedy není divu, že jsem svůj život zasvětila zkoumání repetic.

Náměstí je ztichlé a také McDonald je poprvé v životě mlčenlivý.
Na Špilberku se položíme do trávy a rouškami si chráníme oči před sluncem. Vzpomínám na den, kdy jsme leželi na louce nedaleko sirných lázní a lovili v průzračných nebeských vodách krevetky s nadbytkem končetin, vzpomínám na den sčítání a odečítání, ve kterém některá čísla přestala existovat. Vzpomínám na ten den a připadá mi neskutečně dávno, jako by ho snad někdo obalil tlustou vrstvou skelné vaty. Když se tím směrem odvážím natáhnout ruku, cítím, jak se mi do dlaní zapichují ostré jehličky.

"Sometimes, things are special just because they don't last."

Anethum graveolens, kopr vonný

Každý den odmývám izopropanolem žlutou barvu z klíče od bytu. Možná brzy vybledne úplně a já zapomenu, že žlutá patřila k fialové, asi tak, jako dvojka neoddělitelně patří k devítce.

Kopr vyvolává špatnou náladu a stesk po časech, kdy byla v menze každý den k obědu kulajda.

"Mám se zabít?" zeptala jsem se.
"Ano," zněla odpověď. Jako ze starého dobrého Palahniuka.

Solanum betaceum, lilek rajčenka

Po ulici chodí lidé s filtrem na kávu připevněným k obličeji a ve frontě na zmrzlinu přede mnou čekají tři tapíři jihoameričtí.

Stromová žena čas od času změní tvář i účes. Když se pokusíte zakoncentrovat naději, vezme na sebe podobu plyšového medvěda, psí hlavy, kuřecího embrya, hlubinné ryby nebo ruky s nožem.

Na zásoby laboratorního ethanolu se teď číhá jako dřív na lístky na koncert oblíbené kapely.

Aegopodium podagraria, bršlice kozí noha

Vedle nápisu Žiju se odehrává tiché margarínové Drama a uschlá polovina dýně vypadá jako krab vyhřívající se na kameni. Řeka přinesla nový nepořádek, cesta je však stále táž.

Můj radiobudík znovu ignoruje změnu času a v devět večer ukazuje poledne. Možná proto pozorujeme místo Mezinárodní vesmírné stanice jen konvoj satelitů.

Začíná hra s názvem Jak během nouzového stavu přestěhovat vakoveverky z Opavy do Prahy.

Helleborus purpurascens, čemeřice nachová

Můj život se smrskl na několik jednoduchých pravidel a díky tomu konečně znovu získal řád.

Dvakrát denně přejdu přes kopec a než podám ruku jakékoliv budově, nasadím si fialovou rukavici. Každý večer vyvářím, abych druhý den měla co do úst i přes ústa. Před spaním přečtu několik kapitol knihy, ve které se chystají ubližovat kočkám, a ustřihnu další dílek papírového metru, co mi tu zbyl od předloni.

Cestou do práce teď potkávám policejní hlídky v plynových maskách. I ve zpustlých svazích však lze objevit kvetoucí fialky, křivatce a čemeřice.
Můj mozek se naštěstí nechal snadno přesvědčit, že se jedná jen o další z her, jimž jsem se ráda věnovala v dětství, a vyhodnotil, že v porovnání se záchranou věcí z hořícího domu, ztroskotáním na pustém ostrově nebo útěkem před padajícím asteroidem se vlastně vůbec nic neděje.

Cedule s nápisem Komunikace se v zimě neudržuje není poslem špatných zpráv, byť mi připomíná, že komunikace se neudržuje už téměř rok, a zároveň oznamuje, že odteď už to půjde jenom z kopce.

Falcaria vulgaris, srpek obecný

Pondělí
Dostala jsem protipandemické pandy a nařízené terapeutické vycházky. Svět se mění a nikdo netuší, co přinese další ráno. I Děvčátko z hor už dům opouští pouze s rouškou přes košík.

Úterý
Kvůli všeobecné panice jsem pořád ještě šanon. I výřez hvězdného nebe totiž může být zdrojem kontaminace.

Středa
Krvavě rudé skvrny na opěrce křesla ještě nemusí znamenat vraždu; ale mohou. Za největší koronavirový kýč považuji spokojeně vypadající páry, které mají vzájemně sladěné roušky.

Čtvrtek
Město značně pohublo. Díky tomu se mu však o poznání lépe dýchá. Už se jistě těší, až vykašle poslední parazity ze svých plic.

Pátek
Karanténa, den pátý: Snídám rýžové chlebíčky s prošlou citrusovou marmeládou a na litry popíjím čaj Calm and relax.
"Přijde-li čas čekání, je třeba čekat. "

Sobota
V noci před velkým nákupem jsem nervóznější než před důležitou zkouškou. V noci po velkém nákupu vdechuji tmu lesa u Havlíčkova Brodu. Ve zpustlém příkopu naříká opuštěný TV stolek a zpod kopce vane chlad.

Neděle
U cesty se zabydlela rez, co voní po karafiátech, a citronové slupky už dospěly do pokročilého stádia rozkladu.
Kam jezdí nábytek na svatební cestu?

Viola canina, violka psí

Na Špilberku kvetou trsy bílých fialek a město se tiše třpytí, jako by právě napadl sníh. Vzduch je studený; svět nejspíš pomalu snižuje svoji teplotu, aby mohl upadnout do pozdní hibernace.
Poslední noc na svobodě chutná ještě trochu po narozeninových dortech a zároveň už i po konzervách, které máme všichni úhledně vyskládané ve skříni.

Před McDonaldem na náměstí provedeme výměnu esejí o psaní za drobný finanční obnos.
Tentokrát jsem žena s klíči já.

"Říkám to proto, abyste si tak nezoufal
nad nemožností zodpovědět některé otázky.
Ne že by se v budoucnosti našly odpovědi, ale
až tygři vyjdou na povrch,
budou se klást otázky jinak."

Hedera helix, břečťan popínavý

Přijel jsi za mnou, trochu rozechvělý. Naplnila jsem batoh zásobami nutnými pro přežití apokalypsy a do krabice zabalila malý kousek vesmíru. Pak jsem si vyměnila místo s hruškovým džusem.
Celé odpoledne jsme se brodili zlatavou záplavou uschlé trávy a do lýtek nás kousalo ostružiní.
Z lesa jsme přinesli několik plátů březové kůry a prázdnou lahev od vína.

Nedaleko myšího pelechu jsem se posadila na houpačku a rozhoupala se tak, až jsem měla strach, že se neudržím. To abych si zapamatovala, jaký je to pocit, když člověku na tvář svítí slunce.
"Jestli tu uvízneme," řekla jsem, když se vítr, co mi zpíval ve vlasech, zase trochu ztišil, "můžeme vyrábět duběnkový inkoust a tím inkoustem psát deník na březovou kůru. A až tu za mnoho a mnoho let budou provádět archeologický výzkum, budou si moci přečíst, jak jsme se tu ukrývali před epidemií."
A že jsme tu byli šťastní.

Když se setmí, upravíš teplotu v pokoji tak, aby byla příjemná i pro ty, co mají úzké teplotní optimum. U krbu tančíme na písničku Malé kotě, spalo v botě, a do oblečení se nám vplétá kouř.
Je těžké říct, jestli svět, ve kterém žijeme, je skutečnost, nebo jen sen.
A hvězdný prach vždycky trochu skřípe mezi zuby.

Aby mi nebyla zima, spím zavalena menším slonem. Zdá se mi, že létám po obloze na desce od žehlicího prkna a snažím se pochytat co nejvíc balónků ve tvaru zmrzlinového kornoutu, které se vznáší kolem.

"V noci jsi mi něco říkala a já jsem ti telepaticky odpověděl. Teprve pak jsem si uvědomil, že to asi nefunguje."

Drosera capensis, rosnatka kapská

Sabatóza je nemoc, která vás donutí večeřet jen rohlík s hummusem.

Když jdete na koncert zpěvačky, jejíž jméno nedovedete vyslovit, je ze všeho nejdůležitější ohlídat si svůj roh.

Atmosféra je příjemná, jen poněkud inertní.
"Jestli být dospělý doopravdy znamená, že člověka přestane zajímat většina věcí, co ho do té doby zajímala, a už ho nikdy nic nenadchne, tak je to vážně na nic. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala," řeknu a zavrtám se hlouběji do červené plyšové sedačky.
Pokouším se nevšímat si toho, že mi jakási členka tajné sekty mává nad hlavou rukama a cosi přitom drmolí, a příliš si nepřipouštět, že inertní jsem tu především já.

Možná jsem měla studovat protistilogii. Nejlépe odpovídá mému povahovému založení.
Hypotéza Excavata (česky také vykotlanci) padla už dávno. Nebo snad ne?

Ráno vstanu časně. Pojedeme mezi čerstvě osetými poli, tak rychle, až budu téměř cítit vítr ve vlasech. Dvě lahve pohozené na střeše autobusové zastávky budou svítit jako semafor. Náhlý, nečekaný poryv větru však brzy zelenou lahev shodí.
V umlkajícím světě budou ještě dlouho doznívat konejšivé tóny klavíru.

Phyllanthus fluitans, smuteň plovoucí

Naděje je něco, co vás donutí pozdě večer vyběhnout do mrazivého vzduchu, jen abyste se o chvíli později mohli vrátit zpátky domů roztřeseni zimou a zklamáním, chvilkové opojení, ze kterého nakonec jenom bolí hlava.

Eryngium planum, máčka plocholistá

Desetinná čárka je kouzelník. Pouhá její přítomnost dá někdy do pohybu věci, které dlouho setrvávaly na témže místě.

Hastrman pokřikuje: Chcípněte na plochý nohy! a pokouší se mi vyrazit přední zuby mikrofonem. Můj milý trochu žárlí, přestože by se měl cítit polichocen. Když mi na někom záleží, zásadně před ním nezpívám.

Proč souhvězdí Lva vypadá jako myš křížená se žehličkou?

Perilla frutescens, perila křovitá

Když se z kuchyně v asijské restauraci ozývá mňoukání, je to poněkud podezřelé. Jestliže si však mohu pokaždé objednat to stejné jídlo, jsem ochotná sama sebe přesvědčit, že tam jen někdo sleduje televizi.

Hudební klub není odblešen ani ve tři odpoledne, místo starožitností však vylákal ze sklepa jen nesourodé společenstvo sekáčů. Chvíli se pokoušíme proplouvat mezi pestrobarevnými vrstvami, ze všech barev však nakonec vznikne jen černá a bílá.

"Hej, tebe já znám!" zavolá na mě kdosi zpoza pultíku s podivnými tričky a obojky pro psy. "Pili jsme spolu v létě na Úvoze."
Člověk, co chodí bosý ulicemi a oživuje kameny. Poznám ho podle zenových očí, ještě chvíli však předstírám, že tápu.
"Byl tam taky ten stěhovák," pokračuje, abych se rozpomněla. "Stěhovák, co byl ve skutečnosti herec."
A taky bílé jasmíny a velký černý pes.
"Jak jdou pokusy?" zeptá se Můj Adam je taky brácha, nebo víš jak.
"Máš neuvěřitelnou paměť," řeknu místo odpovědi.

Když pátráme po památečních zázvorových bonbonech, které lze sehnat pouze ve vietnamské večerce v Huntířově, pořád se trochu třesu. Takový záchvat úzkosti, jaký způsobují neočekávaná setkání, nedovede vyvolat ani půllitr zeleného čaje.

Euphorbia helioscopia, pryšec kolovratec

Celý den žiji ve stínu svých střapatých vlasů. Když sklopím hlavu, zapomenu, kde je vpravo a kde vlevo, a neustále zakopávám o lem své trudnomyslnosti.
Pocitu, že nic nemá smysl, mě zbaví až sonáta speciálně vytvořená k uklidnění koček.

V budově, před níž jsem kdysi čekala na oprátku pro květiny a hrála hru, kterou člověk prohraje pokaždé, když si na ni vzpomene, obdržím lísteček a mořskou hvězdici. Uložím ji do kabelky dřív, než mě svými vychlípitelnými ústy kousne do dlaně.
Pak vpluji skrz skleněnou stěnu do třpytivé kapaliny obřího sněžítka. Podlaha je namrzlá, trochu klouže.

Uchopím tě za ruku a společně vystoupáme na balkón. Musíme, neboť se potřebuji naklonit přes zábradlí a trochu závistivě pozorovat, jak lidé tančí, smějí se a žijí; patří to k neustále se opakujícím motivům mého příběhu.

Pak je řada na tobě, abys vedl. V tajném sklepení se ukrývá cosi, čemu dobře rozumím, napodobit to však nedovedu. Můj žal je hluboký, že se v něm dá utonout, ale ne zas natolik, aby se na jeho dně dala objevit truhla s pokladem. A tak pouze usrkávám víno, co není víno, a pozoruji, jak se pokoušíš mlčet, přestože bys chtěl zpívat.

Za poloprázdnou miskou s tortilla chipsy se krčí odpověď, já po ní však ruku nenatáhnu. Jako obvykle totiž nemám žádné otázky.

Když si uložíš mince příliš blízko k srdci, roztečou se.

Hlavní cenou v tombole je padesát kilogramů mouky.

Polycnemum arvense, chruplavník rolní

Hatifnati nocují za kočičím záchodkem a lví král se ukryl před komárem k bílé vráně. Úterý 3:21 v místě Hroznová Lhota je úterý 3:21 v místě Brno - Střed.

Země má nový miniměsíc, velký jako automobil. Abychom to oslavili,  přikusujeme k silvestrovskému džusu limitované vesmírné sušenky.

Pokud mi šatní moli prokoušou uši, budu aspoň moci nosit víc párů náušnic najednou.

Coriandrum sativum, koriandr setý

Mám nadprůměrně vysoký index psychopatie. Proto vidím místo zamračených obličejů sondy od detektoru kovů a v noci se mi zdá o tom, že musím pečovat o svlečenou kůži pana Trnky.

Po týdnu vyvracení mylných hypotéz nastává den odporu proti koriandru. Doopravdy doufám, že nebudu muset ilustrovat příběh o třech medvědích vzpěračích v Leninově mauzoleu.

Salicornia europaea, slanorožec evropský

Pokud se celý život obáváte proteazómu, nejspíš není úplně vhodné přátelit se s E3 ubiquitin ligázami. Nespornou výhodou však zůstává, že v takovém případě máte po ruce krabičku poslední záchrany plnou zkumavek s MG132.

Citát pro tento den zní: "Ilea iacta est."
V přímém přenosu pozoruji, jak umírá poslední naděje. Třeba by z toho byla také nějaká zajímavá odborná publikace.

Člověk by neměl plakat do pufrů; mají pak totiž příliš vysokou konduktivitu.

Phragmites australis, rákos obecný

"Můžeme jet na výlet," napsal jsi. "Pokud se tedy chceš někde společně zabít."
"Popravdě řečeno, zabít se už mi nezní zdaleka tak lákavě. Raději bych s tebou ještě chvíli žila, než abych s tebou umírala," odpověděla jsem.
A tak jsme nastoupili do auta a odjeli na spontánní výlet do Holandska.

Na dlouhou cestu jsem se vybavila japonskými krevetovými chipsy a rostlinkou pomela zasazenou v kelímku od jogurtu.
Chvíli jsem pozorovala, jak se dva body svítící na mapě pomalu přibližují. Setkaly se přesně podle výpočtů. Zamávaly na sebe, chytily se za ruce a ze strachu před společenskou situací se na chvíli odešly ukrýt do zahrady, v níž byly živé ploty sestříhané do úhledných tvarů, ale její oprýskané zdi připomínaly, že boj proti entropii je marný.

U fontány jsem dostala balíček koláčků, antistatický kartáč na vlasy a repetitivní růže. Cítila jsem se poněkud nepatřičně, neboť výměnou jsem mohla nabídnout pouze starou skleničku od zavařeniny.

Černobílou flekatou krávu pohltily plameny, řekl jsi pohřebním tónem, když jsme se blížili ku království Krtka a Pandy. Už nikdy se nebude angažovat v politice.
Jeden z pilířů příběhu jako by se zhroutil. Zbyly jen květiny a povlaky s pomačkanými rohy.
(Pokvetou vůbec letos hlaváčky jarní?)

Na pouti za lovci mamutů jsme nakonec opsali kruh.
Jen na okamžik jsme se posadili do altánku, abychom pozorovali, jak si lidé v tričkách s krátkým rukávem užívají ladovskou zimu.
"Kdysi jsem si myslela, že srnky vždycky chodí po trojicích," řekla jsem. "Ale není to pravda."

Když jsme se vrátili z nizozemské pahorkatiny zpět k dětskému hřišti, zjistila jsem, že kalendář se za tu dobu přetočil o rok dopředu.
A my jsme pořád ještě byli spolu.

Veronica anagalloides, rozrazil bažinný

Povrch Slunce je složen z kousků karamelu a laboratorně pěstované diamanty chrání přírodu. Svátek je časem znovushledávání, ne však takového, jaké člověk očekává.
Mám za úkol vypít sklenici vody bez použití dlaní. Málem se udusím, je to však rozhodně příjemnější, než mluvit jako Miloš Zeman.
Ačkoliv některým připomínám učitelku zpěvu, mikrofon nakonec do ruky brát nemusím. Kampaň naštěstí dokáže leccos.

"Vy dneska oba vypadáte hrozně osmdesátkově," říká Hastrman a láduje se uzeným. "To je asi těmi svetry. Ty vám někdo upletl?"

Při půlnočním návratu domů zaslechneme od Špilberku zpívat slavíka.
Dříve bych to považovala za zázrak, nyní v tom vidím jenom důkaz nevyhnutelné zkázy.

Rumex acetosa, šťovík kyselý

Skrz okno trolejbusu čtu kostrbaté nápisy, co se nečekaně objevily na fasádách po dešti, a znovu procházím ulicemi předurčenými k bloudění. Skleničky s medem, které jsou rozestavěné na dřevěné lavici, přepočítám pro jistotu několikrát.
To aby mi nedošla trpělivost.

Večery teď trávím s kondenzáty, obecným strojním zařízením a faktory ze sestav zpracovatelských strojů. Jsem si stoprocentně jistá, že až tohle skončí, budu mít také narušenou oblast transkripce.
Písmeno "ů" je totiž původcem dosud nepopsané prionové choroby, která se šíří pouhým čtením gramaticky nesprávných vět.

Situace je zoufalá. Bojujeme s větrnými mlýny a střídáme se v tom, kdo je je Don Quijote a kdo Sancho Panza. Moje kočky už prý podaly žádost o přestěhování do útulku, protože se o ně doma nikdo nestará. A i když už vidíme světlo na konci tunelu, je to nejspíš jen Šinkansen jedoucí v protisměru, který nás za okamžik srazí.

Nejdůležitější je prý vymyslet tejk houm mesidž. Co třeba "Polární medvědi nesmí jíst polární polévku, protože by se v ní rozpustili."?

"Dneska jsem vyfotila krásné fotky ok na polévce. Babička dělala vepřový vývar."

Podophyllum peltatum, noholist štítnatý

Potkala jsem knír jménem Harold a celý večer se tomu potají uchichtávala. Rumcajs složil vlaštovku a Harolda ze strany ostřeloval - přitom by sám nejspíš potřeboval potkat číšníka s obličejem pomalovaným tužkou na oči.

V modlitebně s puntíkatým stropem se hraje kulečník a v rohu mlčky zápasí dva taekwondisté. I stoly a židle se už ztišily k večerní modlitbě; asi tu nejsme vítaní.
Než zhasnou všechna světla, ukrývám se pod prázdným obalem od brambůrků. Vytrvale přestřihávám nitě, kterými si mě druzí zkoušejí připoutat, a pak se na nich ze samé osamělosti pokouším demonstrativně oběsit.

"Moje oblíbená rostlina je noholist, latinsky Podophyllum," říká Sestra (která už začíná získávat obrysy). "Má cytostatické a protinádorové účinky. Navíc se používá jako emetikum."

Klíčová otázká, zda má noholist znoženou žilnatinu, však zůstává nezodpovězena.

Juncus conglomeratus, sítina klubkatá

V oblasti číslo tři sta sedmdesát čtyři
jsem si sedla na obrubník a dlouho pozorovala,
jak se z rozevřených betonových žaber
valí kalná tekutina.

(Po každém výdechu
přeci
musí přijít nádech.)

Bylo to
jako pokoušet se vymoci si zázrak u osudu
a zároveň strkat prsty do plamene
jeden po druhém.

Mohla bych čekat ještě dvě hodiny a devatenáct minut
na přeskupení číslic,
jenomže ze sladkého alkoholu
už zbyla jenom pachuť na patře.

Poslušně jsem odevzdala vůni dálek
i síť proti skokům z výšky
chlapíkovi ve vrátnici.

Vytratila jsem se do tmy,
aniž bych zapískala na plot z vlnitého plechu,
neboť
všechna slova budou dřív nebo později nahrazena.

A dole u řeky, která ještě nenašla svou duši,
bylo bláto.

Tetragonolobus maritimus, ledenec přímořský

Noční nebe teď bývá žlutooranžové a trochu zaprášené. Některé vzpomínky ještě nepřestaly bolet, jsou jako chronické onemocnění, které čas od času bez varování vzplane.

Při vyklízení poliček jsem postupně objevila kočičí tašku, fialová sluchátka slepovaná izolepou a popruh od žebradla. Jednou pro vždy jsem je pohřbila pod hromadu použitého kočičího steliva.

Nitě, které mě poutají ke hmotnému světu, zteřely a pomalu se začínají trhat.
Věci už ke mně nemluví.

"Kde budu žít - pomyslel jsem si, než jsem opět usnul - ,
když můj byt zaroste ledem?"

Aspalathus linearis, čajovec kapský

Na samém konci světa, za rozbahněnou pěšinou se nachází místo s elektronovými mikroskopy a logem v nesprávných barvách. Nejspíš právě tady se bude psát budoucnost, já však pořád ještě ze všeho nejvíc myslím na mrkvový závin.

Sedíme na koberci a trpělivě přikládáme magnet k magnetu. Stačí jediný neopatrný pohyb a věci se dají do pohybu. Události se řetězí s tichým cvakáním, co připomíná promenády u španělských pláží a rozedrané vojenské brašny.
Karty jsou už poněkud mastné a ohmatané, jak je osud rozdává pořád dokola; Romeo však svou Julii nikdy nepotká - a už vůbec ne ve frontě na popcorn.
"Možná byly všechny šedé ryby původně zlaté," říkáš.
 Možná byly všechny šedé ryby původně zlaté, jen pak zestárly a přestaly věřit na zázraky. 

Když k ránu pozoruji květy, co vyrašily z peřiny, s překvapením zjišťuji, že pomalu ztrácím barvocit na pravém oku.
Nejspíš je to však jen nevyhnutelný důsledek toho, že z duše se mi vytratil už dávno.

Festuca rupicola, kostřava žlábkatá

I klíče mají svůj Hayflickův limit a v železářství expresi telomerázy obnovit nedovedou. Rozhodla jsem se však, že to pro jednou nebudu brát jako znamení.

O víkendu budeme snídat kryogenický meruňkový koláč. Nejsem si jistá, jestli se náhodou nechystáme do vesmíru. 

Molinia caerulea, bezkolenec modrý

Sýkora není vrabec, ale modřinka je vrabec s modrou kšiltovkou. Příběh naší rodiny se z komedie pomalu mění spíš v tragikomedii nebo v psychologické drama. To, co se musí stát, se brzy nevyhnutelně stane.
Roztomilí hlodavci, nucená stavba měst ani společný sběr dat už to nezachrání.

Až bude po všem, nakrájíme všechny nepotřebné bankovky na nudličky a slisujeme je do briket jako sušený velbloudí trus.

Zóna záchytu chlupů je nová zóna výlevu.

Asplenium ruta-muraria, sleziník routička

Na zábradlí posedává zmatený tučňák (možná jen loudí o starou bagetu) a poslední krokodýli opouštějí lednici.

Obrázek ustřižené zástrčky ve zdi není obrázkem pomníku ani slavobrány novým technologiím z roku 1995, nýbrž fotkou ze šťastného setkání se starým kamarádem. Jen málokdo by asi pochopil, proč mě tak potěšilo.

Zingiber oficinale, zázvor lékařský

Kočičí tlapičky voní po popcornu a ty nejvhodnější podmínky pro růst zlověstných králíků poskytuje okrová omítka.

Hodiny před půlnocí jsou jedinou utrmácenou větou, která se s krosnou na zádech plahočí přes hory a údolí několika hustě popsaných stran. Čas se rozbíhá doširoka. Ne čiperně, jako kruhy na zčeřené vodní hladině, nýbrž ospale a tak trochu těžkopádně, asi jako když se husté palačinkové těsto rozlévá po pánvičce. A nejspíš proto, že je takové horko, se jeho jednotlivé vrstvy od okrajů připalují.
(Deformace času je prý totéž co neon vlny iluze.)
Nedovedu tančit v chladnoucím karamelu, a tak si nechávám ovázat končetiny neviditelnou nití. Možná dokonce někomu dovolím, aby za mě mluvil.

Nad zahradou s léčivými rostlinami se dnes v noci rozvinou podivuhodné květy. Několik skromných kvítek zasadím i já; budou chutnat trochu po kouři a trochu po zázvoru.
Uprostřed všech těch nenadálých barev, nedaleko oprýskané zídky zjistím, že noční stolky nejspíš nebyly předurčeny k tomu, aby se z nich stala tradice.
Cestou domů půjdeme kolem skruže, která se zavrtala pod zem, neboť jí už není zapotřebí - místo studeného, nepřátelského betonu mi azyl poskytne červená, bíle puntíkovaná louka. Budu se cítit v bezpečí a v teple - aniž by kvůli mně někdo musel obíhat jehličnany.

Nejspíš jsem musela zapomenout, že jsem kdy byla šťastná, abych dokázala být aspoň spokojená.