Probírám se závějemi slov a zmrzlými prsty se je pokouším poskládat do vět. Nedrží však pohromadě. Nikdy se mi nepodaří objevit tečku dřív, než ztratím velké písmeno.
Mé texty jsou pouhým řetězením slov bez významu, můj život pouhým řetězením prázdných dní.
Chodím po stejných trasách sem a tam, jako kyvadlo se míhám z kopce do údolí, z údolí na kopec, a pak zase zpět. Našla jsem bezpečný prostor v hodinách svých dní, bezpečnou klec, v níž jsem se zamkla zevnitř.
A kdybych snad přeci jen někdy potkala toho, co šel kolem, odvrátím zrak a mlčky přejdu na chodník na druhé straně ulice.
Říci mu, že mě připravil o život, by snad byla příliš silná slova. To, co mi zbylo, však život jen stěží připomíná.
"Já už jsem vyřízený člověk. Co vidíš před sebou, to už je jen přetrvávající vzpomínka na to, čím jsem kdysi byla. To hlavní se už dávno někam vytratilo a mně zůstalo jen vzpomínání."
Nejsi přece už žádná malá holka s konvičkou na borůvkové mezi a víš dobře, co se od tebe žádá a víš taky moc dobře, komu to chceš dát a pokud si budeš takhle nenápadně poznamenávat na blog, že se už nikdy nezamiluješ, tak jsem přesvědčen o tom, že tě to prostě taky takhle mine.
OdpovědětVymazat