Nastala doba, v níž slunce astronomů nezapadá.
Přijel jsi s kyticí růží a já ti šla vstříc s prázdnýma rukama. Místo koláčků jsme v parku chroupali kontaminované zmrzlinové kornoutky.
Město bylo ztuhlé jako plaz, kterého zaskočil západ slunce daleko od domova, v jeho cévách už neproudila hudba, nýbrž ledové vychlazený glycerol.
Mraky postupně zahalily obloze tvář, z jejích úst však dál vanul chlad.
Nebeská móda ohlásila velký návrat od hvězd k satelitům.
"Tohle jsou zbytky rakety Kosmos 2227," řekneš. "Je to vlastně jen vesmírné smetí. Krouží po nebi už od devadesátek."
A já si potichu recituji
Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují opisujíce bludný kruh
putují jak osamělý dobrodruh
a k tomu mi nahlas kručí v břiše.
Nabídneš mi olivu.
Možná nejsme ani planety, pomyslím si, možná jsme všichni takové vesmírné smetí.
Odpad, který bezcílně bloudí tmou, aby nakonec shořel.
Romantičku v sobě neuhasíš.
OdpovědětVymazat