V zahradě, kde zvěř diktuje stromům módní trendy (pro nadcházející horké léto vyhlásila za jednoznačný hit krátce střižené mikádo), vyprávím o nemoci, která mění jeleny v zaživa hnijící zombies. Prý to však není vhodné téma k obědu.
Čas křehkých jarních efemér dávno minul; louky, pole i příkopy podél cest se plní květy jásavých barev, květy, které lze snadno uchopit, aniž by hrozilo, že se rozpadnou.
Z krempy klobouku mi tak může vyrůst květina, jež se řadí k silně ohroženým druhům naší flóry, kategorie C2. Trochu se zlobím, ale spíš jen na oko. Snažím se to brát jako znamení, že se přeci jen někam posouváme, že se jaro snad konečně přehoupne v léto.
"Vždycky jsem si přála stát se dealerem durmanových semínek," řeknu u studánky, u níž se prý dříve sbíralo klokočí.
Sedíme pod kopcem trýzněným herbicidy. V opevněném kostele ve vsi, jejíž název připomíná imaginární starořecké město z počítačové hry, zvoní klekání.
Vytáhnu z batohu muzejní exponát jménem Šnek Bob a chvíli ho převracím v dlaních.
"Vážně to chceme sníst?" ptám se.
"Myslím, že teď je vhodná chvíle," odpoví Blankytný medvěd.
"Tak dobře," řeknu. A myslím při tom trochu na autobus jedoucí z Brna do Jihlavy a taky trochu na balení trubiček Alaska, které je archivované kdesi v hlubinách skříně na potraviny a na kterém už jistě dávno hodují moli.
Když vyhazuji Bobovu pestrobarevnou ulitu do odpadkového koše, pomyslím si, že přesně takhle ze světa odcházejí dějiny.
No nevím. Třeba moje dějiny jsou pikantní jako čínské nudle!
OdpovědětVymazat