Physalis peruviana, mochyně peruánská

Snídáme na náhrobním kameni čísla sedm a pozpátku čteme deník psaný duběnkovým inkoustem na březovou kůru. Příběhy, věty i jednotlivá slova najednou přestávají dávat smysl.
Sestra pomalu odhrne šustící krovky jedné ze světlušek, které včerejšího večera poletovaly mezi chuťově nevyváženými jednohubkami, a labužnicky ukousne její oranžové tělíčko.
"Physalis," řekne. "Jak se to vlastně jmenuje česky?"
"Mochyně," odpovím. "Je to příbuzná těch lampiónků, co vždycky na podzim svítí ze záhonků. Už si ale vůbec nepamatuji, do které patří čeledi."
Atlasy mlčí. Jejich hřbety se prohýbají, ne však pod nákladem písmen. K některým z nás však stále ještě promlouvají květní vzorce.
"To budou lilkovité," usoudí Sestra. "Podívej se na ten květ. Jednoznačně lilkovité."

Na úbočí hor nádobí se rozkládají nečekaně tiché louky. Procházím se po nich se sklopenou hlavou, abych sesbírala, co se včera poztrácelo, objevuji však jen bezcenné fragmenty. Cosi se tu roztříštilo, přestože nebylo možno vnímat žádný naráz či otřes. Konce přetržené nitě se po třech měsících roztřepily, už je není možno svázat. Čokoládový dort zaplakal čokoládovými slzami a astronauti otekli natolik, že už neoblečou své skafandry. 

Připadá mi, jako by kdosi uprostřed noci rozlil na podlahu celou plechovku husté barvy a já do té lepkavé louže odevzdaně vkročila. Ať teď půjdu kamkoliv, má chůze bude zase o něco pomalejší, bude zase o něco namáhavější odlepit chodidla od země. A za mnou se jako přiznání blíže neurčené viny potáhne řádka barevných stop.

Stojím na nástupišti nejkrásnějšího nádraží roku 2011 a čekám na vlak. Bez cestovního deníku, bez sáčku s vlčnovskými vdolečky, zato s někým po boku.  
A pak, nejspíš úplně naposledy, uslyším znělku, která jako jediná přežila vraždění v noci z osmého na devátého června. 

Přemýšlím, jestli je to spíš dárek na rozloučenou, nebo poslední sbohem.

Když se vlak konečně rozjede, nedívám se směrem, kterým bych se dívat měla.

Všecko, cos miloval, konec mívá.