Větve ovocných stromů v zahrádkách se prohýbají pod váhou plodů, vonící květy vystřídala barevná paleta plná jablek, švestek a broskví. Mé každodenní putování mě přiblížilo usmíření s městem, jež jsem nenáviděla - jako by se snad můj vztah k městům odvíjel od počtu kroků, které jim věnuji.
Za řekou se posadím na schody zarostlé rdesnem a z batohu vylovím krabičku s ovadlým salátem. Chlapec sedící na protějším břehu žmoulá v ruce cigaretu a zaujatě sleduje displej svého mobilního telefonu. A já pozoruji stélky zelených řas pohybující v nekonečné mexické vlně, počítám střepy na šedivém betonu, které se v zapadajícím slunci třpytí jako drahokamy.
Poslední lísteček rukoly vhodím do vody jako obětinu říčním bohům.
Nedaleko anděla s amputovanou končetinou podstoupím šokovou terapii své sociální fobie a zjišťuji, že horší než hledat jehlu v kupce sena je přehrabovat se v kupce sena se strachem, že na tu jehlu náhodou narazíte.
Některá hudba nejspíš nikdy nepřestane bolet.
Břehy lákají zbloudilé.
OdpovědětVymazat