Hydrocharis morsus-ranae, voďanka žabí

Pseudokaranténa, den nultý:
Celé dopoledne zápasím s larvami, které si (přes striktní zákaz zpěvu) prozpěvují: "Mám malý box a mně na nohy táhne." Brzy jsem však násilím odtržena od stolu plného krevet a s pohřebním výrazem odeslána na výškrab mozku.
Nezbývá než doufat, že mě zachrání má jediná superschopnost, která mi umožňuje zůstat za všech okolností negativní.

Pseudokaranténa, den první:
Jdu fotit město v mlze a málem kvůli tomu zmeškám videohovor se šéfem.
Není dobré stát jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech.

Pseudokaranténa, den druhý:
Vařím tkaničky z tenisek ve směsi jedlé sody a octa a na individuální vycházce se hádám s veverkou.
Pokud by dělání pravopisných chyb bylo jedním ze symptomů nákazy koronavirem, většina národa by už nejspíš byla promořena.

Pseudokaranténa, den třetí:
Cítím se poněkud hypochondricky špatně, za svou nejakutnější obtíž však stále považuji to, že mi dochází kafe.
Některé automobily se dokážou tvářit vyděšeně jako člověk, který právě otevřel pusu u zubaře.

Pseudokaranténa, den čtvrtý:
Při excerebraci je nutné prokázat značnou statečnost, zavírání očí před nebezpečím totiž aktivuje ropuší reflex. Když člověk brečí jen na jedno oko, ani se to nepočítá.

Pseudokaranténa, den pátý:
Mezi zpustlými záhonky předstírám neinformovanost a pozoruji nebe; mraky vypadají jako rybí filé. Nebudu součástí dnešních čísel.