Přijel jsi za mnou, trochu rozechvělý. Naplnila jsem batoh zásobami nutnými pro přežití apokalypsy a do krabice zabalila malý kousek vesmíru. Pak jsem si vyměnila místo s hruškovým džusem.
Celé odpoledne jsme se brodili zlatavou záplavou uschlé trávy a do lýtek nás kousalo ostružiní.
Z lesa jsme přinesli několik plátů březové kůry a prázdnou lahev od vína.
Nedaleko myšího pelechu jsem se posadila na houpačku a rozhoupala se tak, až jsem měla strach, že se neudržím. To abych si zapamatovala, jaký je to pocit, když člověku na tvář svítí slunce.
"Jestli tu uvízneme," řekla jsem, když se vítr, co mi zpíval ve vlasech, zase trochu ztišil, "můžeme vyrábět duběnkový inkoust a tím inkoustem psát deník na březovou kůru. A až tu za mnoho a mnoho let budou provádět archeologický výzkum, budou si moci přečíst, jak jsme se tu ukrývali před epidemií."
A že jsme tu byli šťastní.
Když se setmí, upravíš teplotu v pokoji tak, aby byla příjemná i pro ty, co mají úzké teplotní optimum. U krbu tančíme na písničku Malé kotě, spalo v botě, a do oblečení se nám vplétá kouř.
Je těžké říct, jestli svět, ve kterém žijeme, je skutečnost, nebo jen sen.
A hvězdný prach vždycky trochu skřípe mezi zuby.
Aby mi nebyla zima, spím zavalena menším slonem. Zdá se mi, že létám po obloze na desce od žehlicího prkna a snažím se pochytat co nejvíc balónků ve tvaru zmrzlinového kornoutu, které se vznáší kolem.
"V noci jsi mi něco říkala a já jsem ti telepaticky odpověděl. Teprve pak jsem si uvědomil, že to asi nefunguje."
Já bych radši v lese tu Duběnku živou, Hrabalovu pověstnou Duběnku. :)
OdpovědětVymazat